10.–12. den: Guyanská ZOO, Savana Roche, Vypalování pralesa

 

V pondělí si krátíme čekání na karavan výletem do ZOO, abychom tak poznali místní faunu. Se zvířaty je to podobné jako s lidmi, bojí se nás více jak my jich, a proto se zvířata žijící volně v pralese před námi schovávají. ZOO částečně zabíhá do pralesa, kde po lanových mostech procházíme v korunách stromů a pozorujeme místní faunu i flóru shora. Také posloucháme hlasy papoušků, křik černých opic a šum pralesa. Vidíme tady takové druhy zvířat, které jsme ještě nikdy neviděli. Nejvíce času trávíme u velkých voliér s papoušky, kterých tu mají bezpočet druhů a barevných kombinací.

V úterý podnikáme další výlet do pralesa, tentokrát nás cesta vede přes několik údolíček a potoků, až nakonec vystoupáme na skalní vyhlídku Savana Roche. Je veliké vedro, prales nás naštěstí ochraňuje před spalujícím sluncem, ale za to je tu větší vlhko. Pozorujeme obrovské pavučiny, které mají uprostřed trychtýřovitou díru (že by se tam vešla pěst) vedoucí do země. Upřímně, nechtěl bych se s tím tvorečkem potkat tváří v tvář, ale přesto mi to nedá… Strkám tam stonek dlouhý půl druhého metru – mizí celý. Bojím se dát ruku až k díře, co kdyby… Život chci ještě počítat na roky. Krátký výstup na skalní plošinu, s převýšením 80 m, nám dává zabrat. Doma by to byla sranda, ale tady z nás tečou potoky potu. Nahoře konečně chápeme význam slova savana… Odkrytý vrchol z černé žuly je rozpálený, že se nad ním tetelí vzduch. Výhled je úžasný – od obzoru k obzoru jen lesy a lesy.

Odpoledne dostáváme zprávu, že ve středu dopluje do přístavu loď s naším Arnoštkem. Jásáme. Za 2 hodiny přijde „upřesňující“ zpráva – bude to až ve čtvrtek. Uděláme si proto volný den a jdeme se koupat do řeky. Za vesnicí s nervozitou pozorujeme hustý černý dým. Když se dostaneme blíž, zděšeni sledujeme, jak vesničani zapalují prales, aby tak získali další kus půdy pro svá pole. Stojíme 20 m od požářiště, které má nyní rozlohu tak 2 hektary. Stromy hoří nastojato. Vesničani přilívají z kanistru benzín na zelené keře, aby lépe hořely. Bezmocně přihlížíme té zkáze… Večer to s Florianem probíráme, seč nám naše angličtina stačí…

Francouzskou Guyanu (FG) pokrývají z 98 % samé pralesy. Žije zde asi 200 000 lidí, z toho 80 % na pobřeží. Téměř vše, co se zde spotřebuje, se dováží z Francie. Okolní státy – Surinam a Brazílie – bojkotují jakýkoliv dovoz potravin do FG. Takže se zde podporuje zemědělská činnost všemi prostředky. Prales je pro zdejší obyvatele zcela bezcenný, topit nemusí, celoročně jsou zde „tropické“ teploty, a dřevo jako stavební materiál takřka nepotřebují. Hmongové jsou zvyklí žít v pralese ze své domoviny, stačí jim prosté chatrče. Jako jediný stavební materiál si sem dovezli bambus – je lehký, pevný a rychle roste. Dříve tady žádný bambus v pralesích nerostl.

Snažíme se domluvit… Proč nehospodaří ekologičtěji? Třeba by mohli kompostovat zelené rostliny jako přírodní hnojivo (popel je sice také hnojivo, ale při monzunových deštích se vše odplaví a země se stává neúrodnou). Vesnice Cacao, jak jsme se dozvěděli, čítá asi 1000 obyvatel a 90 % populace tvoří Hmongové. Žije zde jen asi 7 rodinných klanů, které si vzájemně konkurují. Pokud se podaří vypěstovat něco navíc, záhy se přistěhují další rodinní příslušníci a potřeba polních ploch se tím zvýší.

Ve FG žije také mnoho přistěhovalců z okolních zemí. Hranici tvoří říční toky, silnice jsou jen na pobřeží, tak se nedá uhlídat. Těhotné ženy sem pronikají přes pralesy rodit děti – kdo se tu narodí, dostává automaticky francouzské občanství a z něj plynoucí výhody.

Nejvíce nás šokuje místní dotační politika. EU zdejší zemědělce silně dotuje, ale jen v produkci banánů a citrusových plodů, protože je po nich v Evropě poptávka. Jenže lidé se nemohou živit jen banány. Zeleninu pěstují a hnojí (v Evropě zakázanými) prostředky, které propašují z Brazílie, kde jsou pesticidy a jiné „sajrajty“ povoleny. Ten, kdo pěstuje ekologicky, bojuje s hmyzem poškozujícím úrodu. Rozkládající se organické látky vábí hmyz natolik, že ji dokáže zničit úplně celou. Tento neekologický způsob zemědělství je zapříčiněný především nízkou úrovní vzdělání. Vážíme si našeho průvodce – učitele Floriana – který učí děti žít zdravěji. Ze svého jim kupuje ekologicky pěstovanou zeleninu a ovoce – každý den donese do školy svačinu pro 22 dětí, které má na starosti…

 

V pondělí si krátíme čekání na karavan výletem do ZOO, abychom tak poznali místní faunu. Se zvířaty je to podobné jako s lidmi, bojí se nás více jak my jich, a proto se zvířata žijící volně v pralese před námi schovávají. ZOO částečně zabíhá do pralesa, kde po lanových mostech procházíme v korunách stromů a pozorujeme místní faunu i flóru shora. Také posloucháme hlasy papoušků, křik černých opic a šum pralesa. Vidíme tady takové druhy zvířat, které jsme ještě nikdy neviděli. Nejvíce času trávíme u velkých voliér s papoušky, kterých tu mají bezpočet druhů a barevných kombinací.

V úterý podnikáme další výlet do pralesa, tentokrát nás cesta vede přes několik údolíček a potoků, až nakonec vystoupáme na skalní vyhlídku Savana Roche. Je veliké vedro, prales nás naštěstí ochraňuje před spalujícím sluncem, ale za to je tu větší vlhko. Pozorujeme obrovské pavučiny, které mají uprostřed trychtýřovitou díru (že by se tam vešla pěst) vedoucí do země. Upřímně, nechtěl bych se s tím tvorečkem potkat tváří v tvář, ale přesto mi to nedá… Strkám tam stonek dlouhý půl druhého metru – mizí celý. Bojím se dát ruku až k díře, co kdyby… Život chci ještě počítat na roky. Krátký výstup na skalní plošinu, s převýšením 80 m, nám dává zabrat. Doma by to byla sranda, ale tady z nás tečou potoky potu. Nahoře konečně chápeme význam slova savana… Odkrytý vrchol z černé žuly je rozpálený, že se nad ním tetelí vzduch. Výhled je úžasný – od obzoru k obzoru jen lesy a lesy.

Odpoledne dostáváme zprávu, že ve středu dopluje do přístavu loď s naším Arnoštkem. Jásáme. Za 2 hodiny přijde „upřesňující“ zpráva – bude to až ve čtvrtek. Uděláme si proto volný den a jdeme se koupat do řeky. Za vesnicí s nervozitou pozorujeme hustý černý dým. Když se dostaneme blíž, zděšeni sledujeme, jak vesničani zapalují prales, aby tak získali další kus půdy pro svá pole. Stojíme 20 m od požářiště, které má nyní rozlohu tak 2 hektary. Stromy hoří nastojato. Vesničani přilívají z kanistru benzín na zelené keře, aby lépe hořely. Bezmocně přihlížíme té zkáze… Večer to s Florianem probíráme, seč nám naše angličtina stačí…

Francouzskou Guyanu (FG) pokrývají z 98 % samé pralesy. Žije zde asi 200 000 lidí, z toho 80 % na pobřeží. Téměř vše, co se zde spotřebuje, se dováží z Francie. Okolní státy – Surinam a Brazílie – bojkotují jakýkoliv dovoz potravin do FG. Takže se zde podporuje zemědělská činnost všemi prostředky. Prales je pro zdejší obyvatele zcela bezcenný, topit nemusí, celoročně jsou zde „tropické“ teploty, a dřevo jako stavební materiál takřka nepotřebují. Hmongové jsou zvyklí žít v pralese ze své domoviny, stačí jim prosté chatrče. Jako jediný stavební materiál si sem dovezli bambus – je lehký, pevný a rychle roste. Dříve tady žádný bambus v pralesích nerostl.

Snažíme se domluvit… Proč nehospodaří ekologičtěji? Třeba by mohli kompostovat zelené rostliny jako přírodní hnojivo (popel je sice také hnojivo, ale při monzunových deštích se vše odplaví a země se stává neúrodnou). Vesnice Cacao, jak jsme se dozvěděli, čítá asi 1000 obyvatel a 90 % populace tvoří Hmongové. Žije zde jen asi 7 rodinných klanů, které si vzájemně konkurují. Pokud se podaří vypěstovat něco navíc, záhy se přistěhují další rodinní příslušníci a potřeba polních ploch se tím zvýší.

Ve FG žije také mnoho přistěhovalců z okolních zemí. Hranici tvoří říční toky, silnice jsou jen na pobřeží, tak se nedá uhlídat. Těhotné ženy sem pronikají přes pralesy rodit děti – kdo se tu narodí, dostává automaticky francouzské občanství a z něj plynoucí výhody.

Nejvíce nás šokuje místní dotační politika. EU zdejší zemědělce silně dotuje, ale jen v produkci banánů a citrusových plodů, protože je po nich v Evropě poptávka. Jenže lidé se nemohou živit jen banány. Zeleninu pěstují a hnojí (v Evropě zakázanými) prostředky, které propašují z Brazílie, kde jsou pesticidy a jiné „sajrajty“ povoleny. Ten, kdo pěstuje ekologicky, bojuje s hmyzem poškozujícím úrodu. Rozkládající se organické látky vábí hmyz natolik, že ji dokáže zničit úplně celou. Tento neekologický způsob zemědělství je zapříčiněný především nízkou úrovní vzdělání. Vážíme si našeho průvodce – učitele Floriana – který učí děti žít zdravěji. Ze svého jim kupuje ekologicky pěstovanou zeleninu a ovoce – každý den donese do školy svačinu pro 22 dětí, které má na starosti…

Napsat komentář