Přímo z přístavu v Saint Laurent du Maroni přišla zpráva, že ve čtvrtek odpoledne dopluje loď s naším karavanem. Ráno sedáme do auta – snažíme se tam být po obědě, abychom v předstihu vyřídili celní papíry. Mám divné tušení, že se vydání našeho „Árnýho“ zkomplikuje…
Vjíždíme do celního prostoru přístavu. Hned se sbíhají naháněči lodních společností a navigují nás na trajekt do Surinamu. To nechceme, sháníme loď Stockholm. Dozvídáme se, že ta zakotví ve vedlejším přístavu. Celníci nás ale hned tak nechtějí pustit ven, v domnění že jsme připluli „od sousedů“. Vše se vysvětluje a přesouváme se vedle, do nákladního přístavu. Kde se vzal, tu se vzal – jeden z těch neodbytných naháněčů – a že nám pomůže vše vyřídit. Dozvídáme se, že bez „brokera“ (celního agenta) nám auto nedají…
Ve státech Jižní Ameriky (JA) si totiž nemůžete poslat zboží sami sobě. Musí být udána adresa společnosti s trvalým sídlem v JA. V duchu se stále přesvědčujeme, že jsme na půdě Evropské unie, kde je volný pohyb zboží…
Dostáváme adresu společnosti, která nám pomůže. Společnost tvoří jeden člověk a ten je na dovolené ve Francii. Sháníme někoho na dalších dvou adresách, ale bezúspěšně. S prosíkem se vracíme po několika hodinách do přístavu, loď už je zakotvená u mola, celní prostor uzavřen. Zpoza plotu voláme na chlápka ve žluté vestě, který naštěstí umí anglicky. Vysvětlujeme mu naší situaci. Představuje se nám jako manažer přístavu, a bere nás do své klimatizované kanceláře, kde velmi ochotně volá svému kamarádovi. Ten přijede za 20 minut. Znovu vše vysvětlujeme, ukazujeme „Carnet de passages en douane“ (CPD) – záruční doklad, který by měl platit pro bezcelní dočasný dovoz automobilů (pokud se do roka vrátí do výchozí země). Ten však prý v zemích EU neplatí. Naštěstí nám ho ale uznává, bere CPD a ostatní doklady, že se za chvíli vrátí z celnice i s potřebnými razítky, a mizí z přístavu. Vzpomínám na slova úřednice, která CPD v Praze vystavovala: „Hlavně nikdy nedávejte doklady z ruky, jinak vám při jejich ztrátě propadne složená kauce a vy stejně zaplatíte v každé zemi clo, pokud vám auto vůbec vydají.“…
Toto proroctví se nakonec nepotvrzuje. Chlápek se za dalších 20 minut vrací i s razítky. Dál se už jen přátelsky bavíme o našich plánech, a on i manažer se zaujetím poslouchají. Jsou tak nadšení naší cestou i odvahou, že nám odpouští poplatek za vyřízení dokladů, a dokonce nemusíme platit ani poplatek za vyložení. Jen si musíme počkat, až náš karavan najdou v útrobách lodi. Vykládka je do 22:00, pak se přístav zavře a pokračuje se zase až ráno. Ve 21:00 nám sdělují, že „Árný“ je na nejspodnější, třetí palubě, a teď vykládají teprve druhou. Doporučují nám přespat v hotelu, neboť ve městě není příliš bezpečno. Máme se stavit, až nám pošlou zprávu, přibližně v 10 hod. ráno.
My ale spíme na pláži namačkáni v malém osobním autě. V noci nás kontroluje policie a rozmýšlí se, jestli nás mají vykázat do hotelu. Přesvědčujeme je, že budeme celou noc zavření v autě, tak nás nechají být. Nemůžeme se dočkat rána. Za svítání odjíždíme na nejseverněji položenou pláž Francouzské Guyany, Awala-Limpopo, která je vyhlášeným národním parkem, kde želvy kladou svá vejce do písku před zraky turistů. Bohužel není jejich sezóna, tak se alespoň osvěžujeme v teplém a mělkém Atlantiku.
Karavan nám vykládají až ve 3 hod. odpoledne. Byl chudák zarovnaný betonovými rourami. Má úplně vybité baterie a nejde nastartovat – při nakládce nechali v zapalování klíč. Námořníci si uvnitř zřejmě udělali mejdan a nechali rozsvícenou kabinu. Baterie nástavby byly vybité tak, že se ani za jízdy nedobily. Ztratila se nám i konvice na čaj, asi si ho šli uvařit jinam, když nešel plyn, a už ji nevrátili.
Startujeme pomocí kabelů a přistaveného Pick-upu. Vracíme se do Cacaa a musíme si připlatit ještě jednu noc u Floriana. Je moc hodný, i nám připravuje večeři. Dostáváme od něj také plod Ledvinovníku západního – kešu oříšky. Vidím to prvně v životě. Červenooranžová hruška, plná sladko-natrpklé šťávy. „Bubák“ hrušky tvoří právě kešu oříšek, který dozraje, až je hruštička nepoživatelná. Vysávám dužinu, a nedá mi to… Rozkousnu slupku kešu. Vytékající šťáva z oříšku mi pálí rty tak, že se mi z nich za dva dny sloupne kůže. Silně mě pálí pokaždé, když si je olíznu.
V noci oživuji baterie karavanu šokovým proudem ze startovací baterie, až se pomocné dráty rozžhavují, ale zabírá to! Baterie necháváme dobít ze sítě domu a ráno jsou plné kondici…
ZaHory.net 
Napsat komentář