Trajektem plujeme proti proudu řeky Oiapoque, do 10 km vzdáleného stejnojmenného města. Loď se drží docela blízko pravého břehu. Vylezu na nejvyšší palubu, protože chci udělat pár fotek nového mostu. Kormidelník zrovna zapře klacek o kormidlo, otáčí se a hrabe v bedně s nářadím. Evidentně nemůže najít, co hledá. Loď mezitím nabírá kurz k blízkému břehu. Zařvu na něj. Přiskakuje ke kormidlu a vyrovnává směr… Odměňuje mě vztyčeným palcem. A už můžu v klidu fotit..
Na druhém břehu se jako mávnutím proutku ocitáme v jiném světě. Zapínám náhon na všechna kola, protože vylodění je v nějaké pískovně, dost do kopce. „Musíte jet do centra, přihlásit se na federální policii“ dozvídáme se. Jenže policajti mají přes poledne „maňánu“, tak jdeme do banky, vybrat peníze, a do města, nakoupit ovoce a zeleninu. Město je jedna velká tržnice, to se nám líbí, ale očividně jsou Brazilci velcí bordeláři. Domy jsou strašně ošuntělé a neudržované. Na ulici vytékají splašky asi z přeplněných septiků, ten strašný smrad ale nikomu nevadí. Odpoledne dostáváme razítko do pasu. Ještě marně zkoušíme sehnat Wi-Fi a mizíme pryč. S opuštěním města ztrácíme i telefonní signál, ale netušíme, že to bude na tak dlouho…
Zanedlouho vjíždíme do pralesa. Vyjedeme z něj až u Amazonky, po 550 kilometrech. Po asfaltové silnici ubíhá cesta dobře. Jen občas potkáme díru, že by tam zmizela celá náprava. To je dost nebezpečně, divíme se, proč to nezaasfaltují. Po pár desítkách kilometrů chápeme proč – došel asfalt. Náhle se ocitáme na prašné cestě se stejně hlubokými dírami, jenže ty jsou tu nově po 2 metrech. A tak je to dalších 90 km! Jedničku střídá dvojka, dvojku jednička, průměrná rychlost čítá 25 km/h, spotřebu mi počítač ukazuje 25 l/100 km. Nejbližší pumpa je 250 km, tak snad nám k ní vystačí nafta. Projíždíme opatrně přes chatrné, dřevěné mosty, po fošnách, přesně na šířku nápravy. Nechtěl bych sjet z fošny, příčné trámy jsou dost od sebe, a někdy trochu ohnilé… Pak přijíždíme k mostu, tak 300 m dlouhému a 25 m vysokému. Je skoro tma, raději „zakempíme“ a ráno se uvidí…
Ještě než jdeme spát, přejde po mostě luxusní dálkový autobus, vysedne černoška s kojencem uvázaným v šátku na prsou, seběhne pod most, nasedne do dřevěné kánoe a zmizí ve tmě. Za chvíli projede i cisterna s přívěsem, tak můžu v klidu usnout – most nás určitě unese…
Další den odpoledne jásáme, když už konečně vidíme asfalt. Cesta už ubíhá rychle, míjíme vesničky a sledujeme místní lidi. Domy představují spíše prosté chatrče, stěny mají vypletené z klacků, jsou vymazané hlínou, a střechy pokrývají palmové listy. Okna a dveře nepotřebují, v tom vedru a vlhku závan větru dovnitř alespoň vymění vzduch. Lidé posedávají venku na zemi a klábosí. Evidentně nikam nespěchají. Čím se živí, nevíme, ale zdá se nám, že úplnou nouzí netrpí. Ženy stojí po pás v kalné řece a perou prádlo.
Omladina jezdí na motorkách a chlapci se předvádějí před děvčaty. Některé vesničky mají domky zděné, neomítnuté. Ty s omítkou mnohdy hýří křiklavými barvami. K nebi se tyčí satelitní antény. Rychlost se nikde nedodržuje, tak v každé vesnici mají zpomalovací „velbloudí hrby“ (každých 200–300 m), které nepřejedeš jinak než na jedničku. Účinné řešení, ale podvozky aut dostávají pěkně do trika. Podél silnic se povalují mrtvá, zřejmě sražená zvířata: koně, osli, krávy… Nejsou tu od včerejška, nikdo je neodklízí, a supi mají hody… Odpadků podél silnic je snad více než v Albánii.
Domorodci na mnoha místech vypalují prales, místy hoří i asfalt na krajnicích. Brazilci si za posledních 5 století vyplenili 20 % plochy lesů. Bezlesé planiny zarůstají plevelem a jsou opakovaně vypalovány, aniž by byly zemědělsky využívány. Nechápeme, proč to tak je. Naštěstí ekologické organizace prosadily, že některé plochy se znovu osazují, většinou rychle rostoucími eukalypty, které působí dost jednotvárně. Jsou to ale první vlaštovky ve změně myšlení zdejší populace.
V podvečer překračujeme rovník. Tento pro nás významný předěl není nikde označen. Ocitáme se na jižní polokouli. Jsme ve městečku Santana, na břehu jednoho z mnoha ramen Amazonky. Navigace nás vede k přístavu, kde nás obkličují naháněči a snaží se nás získat na svou bárku. Trochu nám to nahání strach, nikdo neumí jinak než portugalsky. Marně se snažíme vysvětlit, že chceme přes Amazonku i s autem. Pomocí překladače se s jedním z jejich „kápů“ domlouváme. Telefonuje dlouho, ostatní nakukují všemi okny dovnitř, jsme ve střehu… „Kápo“ se nakonec vítězně usměje a cosi nám vysvětluje. Nerozumíme nic. Jen „maňána“. Začínám být na to slovo alergický. Na kus papíru píše, že zítra v 18.00 jede nákladní loď. Máme přijet v 15.00 a vše bude OK. Tak uvidíme. Spíme na osvětlené benzínce uprostřed města. Jinde si netroufáme.
1300 km
ZaHory.net 
Napsat komentář