Silnice vede do kopců brazilské vysočiny. Venku už je tma, provoz zřídnul, tak honím kilometry do noci, abychom druhý den byli v cíli za světla. Cesta se trochu se zúží, asfalt zhrbolatí a pak to přišlo: Díry přes celou šířku silnice, první se vyhnu, druhou tak 20 cm hlubokou přelétávám v 90 kilometrové rychlosti. Přišla rána, karavan se nahnul a klepe se jak mokrý pes v zimě. Zastavím a jdu to okouknout, co se stalo. Zadek vpravo je skoro na zemi, pneumatika na šrot a disk prolomený. Máme sice dvě plnohodnotné rezervy, ale jednu jsem právě odepsal. Zapnu blikačky, stavím trojúhelník. Za hodinu bylo kolo vyměněné, nejtěžší bylo vyndat všechny ty krámy z garáže a dostat se k rezervním kolům. Mezi tím projela kolem čtyři auta, tři zastavila, zda nepotřebujeme pomoc. Opravdu nás ta ochota kolem jedoucích řidičů mile překvapila. V půl jedenácté začínáme hledat místo na spaní. V další vesnici skončil asfalt, stavíme na přilehlém prázdném parkovišti u nějaké fabriky. Sotva vyndám stolek se židlemi, postavím před sebe poslední plechovku piva, zjevilo se pět borců až z nich jde trochu strach. Něco mi portugalsky vypráví, nerozumím ani slovo ale chápu, že nás tady nechtějí. Asi zítra ráno, v pondělí, přijdou zaměstnanci do práce, a my jim zabíráme dvě parkovací místa? Nevím. Sedám do auta navigace nás vede kolem fabriky dál, za poslední halou stojí dvě letadla, vypadají jako práškovací anduly. Zapnu dálková světla a ejhle, jedu po letišti. Odrazky ranveje svítí nalajnovány do dáli. Tak tudy asi cesta nevede! J Otáčím se proti vůli navigace, objedu zpátky fabriku, míjím pět ksichtů, které se netváří zrovna moc přívětivě, a jedu podle kompasu po polní cestě, stále se dívám zpět, zda mě ti borci třeba nepronásledují… Zastavuji až po 20 km uprostřed polí.
Ráno mě navigace posílá dál přes nekonečné pole. Už se mi nechce vracet na silnici, která ta pole objíždí, a po které je to asi 80 km navíc! Směr máme dobrý, před sebou 250 km do cíle. Snad to nebudou jen samé polňačky. Na konci polí se cesta proplétá dolů mezi skalami na dno plochého údolí. Sjeli jsme do nádherného kaňonu, mezi červené a žluté pískovce, tvořícího stolové hory. Každou chvíli zastavujeme a kocháme se. Vzdáleně mi to tu připomíná skály v Labském údolí, akorát místo smrků tu rostou palmy.
Po dvou hodinách z té krásy vyjíždíme na asfalt, za chvíli jsme ve městě. Sháníme servis, ukazujeme defekt kola. Pán kroutí hlavou, že to neumí, posílá nás o pár ulic dál, jenže my bloudíme a kde nic, tu nic. Pak přijede motorkář, ten pán ze servisu, ukazuje nám, ať jedeme za ním. Dovedl nás přes celé město do pneuservisu, kde nám za dvacku disk vyrovnali, dokonce pneumatika je v pořádku, bez boulí. S vyvažováním si tady starosti nedělají, a když vidím, že se tady pneumatiky vyměňují, až když se trhá ocelový kord, tak se ani nedivím.
Další dva národní parky jsou pro našince trochu neobvykle pojaty. Jezdí se v nich totiž auty, na což nejsme v Evropě zvyklí. Navigace nás žene 900 km do NP Chapada dos Veadeiros, proslulého asi 30 ti vodopády. 
Turistické cesty zde nevedou, vegetace je příliš bujná, že by hned zarostly. Tak nízká je tu návštěvnost! Vstup ke každé atrakci je ale zpoplatněn. Má to jednu nespornou výhodu. Kempujeme v přírodě, kousek od vodopádů, koupelnu máme nadosah. Prošli jsme, a vykoupali se asi u pěti z nich, prolezli kouzelné Měsíční údolí, kde potok vyřezal v pískovcovém podloží hluboké skalní hrnce. Ač se to nesmí, pár jich prolézám a proplavuji. Je to úžasné místo.
Přesouváme se do NP Serra da Canastra. V noci nás vyhmátli policajti na volném parkovišti u silnice. Scéna jako v detektivce. Blikající majáky, rozsvícená dálková světla, siluety postav hulákají směrem k našemu autu. Vylézám s dcerou ven. Dva policajti, jeden v ruce pistoli, druhý ho jistí samopalem…Naznačují, ať se otočíme, a dáme ruce na kapotu! „No comprom portugés“ „Nosotros turist“ ( nerozumíme portugalsky, jsme turisti), zatím jediná věta, kterou jsem se naučil, odrazila první nápor. „Kolik vás je?“ ptají se. „ Jsme tři“ odpovídáme. Když se nás policajt nemůže dopočítat, tahá znovu od pasu pistoli, a jde ke dveřím pro manželku. „Moment“ volám na něj a předbíhám ho ke dveřím. Pája už leží v posteli, a netuší, co se venku děje. Opatrně na ní volám: „Pájo, prosím, pojď ven, policajti tě chtějí vidět“…Kdyby tam vlezl první on, s bouchačkou v ruce, tak by to po zbytek expedice asi nerozdýchala. Po chvíli pochopili, že nejsme banditi, vysvětlili nám, že to tu není bezpečné, musíme pryč. Jenže kam? Žádný hotel ani kemp tu není. Nakonec se rozhodli, že nás doprovodí na jiné místo, kde nás nechají přespat. Jeli jsme 30 km na kontrolní stanoviště federální policie, kterých je po silnicích rozeseto jako máku.
Nakonec jsme z toho měli velikou legraci, ikdyž nám zprvu do smíchu nebylo.
Ráno jsme si s policajty zamávali a jedeme se nasnídat na klidnější místo. Míjíme nekonečně rozlehlé pastviny. U jedné z nich zastavujeme. Je tu pěkný výhled do kraje, Tři domky nám připadají za ohradou opuštěné, obrovský mangovník nám dělá stín. Za chvíli vyšel pán v džínách a klobouku, hotový kovboj, kráčí přímo k nám. Pozdravíme se, diví se co tam děláme. Omlouváme se , že tu nechceme kempovat, jen si dáme kafe a jedeme dál. Když zjistil, že jsme z Evropy a objevujeme dokola Jižní Ameriku, rozzářil se, a začal trochu německy, trochu anglicky povídat, že jeho předci sem přišli před sto padesáti lety, z Hamburku. Věděl, že Česká republika byla komunistická, v mládí sjezdil celou západní Evropu, ale nejvýchodněji byl v Berlíně, po pádu berlínské zdi, dál do východního bloku si tehdy netroufl. Věděl také velmi dobře, že jsme se Slováky v míru rozdělili. Bylo to příjemné posezení, pak se zvedl a šel opravovat plot. Za chvíli zastavil školní autobus, vystoupilo šest středoškoláků – tak první ročník, dva kluci a tři děvčata, holky pěkně temně snědé, uhihňané. Kovboj je nám šel představit. K našemu údivu totiž kromě provozu ranče, který se, podle délky plotu, táhl až za obzor, ještě vyučuje v malotřídní škole portugalštinu, zeměpis a historii. Po chvíli tápání uhodli, že Česká republika leží asi někde v Evropě. Společně se fotíme a slibujeme, že jim foto s prvními Evropany, se kterými se setkali, pošleme. Loučíme se, a oni odchází do jednoho z prázdných domů za svými školními povinnostmi. Kovboj, pan učitel na nás volá, ať si všechna spadlá manga posbíráme, protože ví, že za mořem nerostou…J.
Z nížin se šplháme do kopců k NP Serra da Canastra. Od údolní přehrady vede jediná prašná cesta plná výmolů na hřeben, jehož holé, zelené kopce tvoří osu NP. Je to pro našeho Arnoštka první „zkouška z dospělosti“: Hrabeme se na jedničku do nadmořské výšky kolem 1300m.
Na zelených pláních se pasou koně, jsou roztroušeni ve svazích, radost pohledět. V podvečer nacházíme bránu – oficiální vjezd do parku. Rozespalý hlídač nás posílá pryč, dovnitř se může jen s náhonem 4×4. Ukazujeme, že podmínku splňujeme, okukuje náš obytňáček , nikoho takového tu ještě nikdy neviděl. Ale pustí nás tam až ráno. Park má „provozní dobu“ od 8. do 16. hodin.
Cesta přes hlavní hřeben je dlouhá 64 km. Je to prašná cesta široká jen na jedno auto, občas hluboká louže hluboká 30 cm, ale ne žádné hranaté výmoly. Nikam nespěcháme, vnímáme ladné křivky zelených vrcholků. Obdivujeme až dva metry vysoká termitiště zajímavých tvarů, rozeseta po loukách, kolem kterých poletují velcí pestrobarevní motýli. 
Nepřeslechnutelní jsou zelení papoušci a dokonce jsme několikrát zahlédli i párek tukanů. Park má čtyři vjezdy, samozřejmě máme namířeno k tomu nejvzdálenějšímu, na východní straně. Severní strana je parku je více kolmá, s několika vodopády. K jednomu z nich máme namířeno. Po opuštění hlavního hřebene se cesta prudce svažuje, dešťová voda si na ní vyřezává nová korýtka, která se níž mění v hluboká koryta. Jedu dolu na jedničku, občas si zadek drcne o zem. Po pěti kilometrech to vzdávám, už jsme otrhali tepelnou izolaci nádrží na vodu, které jsou pod podlahou za zadní nápravou. Otáčím se. Vymletá koryta v jednou úseku objíždím po louce, je to prudký kopec, ale motor má neuvěřitelnou sílu a náhon na všechny kola to bravurně dává. Vodopády necháváme být, už jsme jich za poslední dny navštívili dost, pokračujeme tedy jen po hlavním hřebenu přes park. Za dalších pár kilometrů se ale cesta zase zhoršila, Výmoly jsou již pro nás nepřekonatelné a objet se nedají. Otáčíme se a pojedeme severní branou parku ven. V prudkém kopci mi však zadek uklouzl do půl metru hlubokého výmolu. Pěkně jsme se posadili do tvrdého jílu. Auto sedí na třech pevných bodech: Levém přední kole, pravém zadním kole a zadním diferenciálu. L Ostatní kola visí ve vzduchu. Zadní převis je tak centimetr nad zemí. Jsme v pasti, za tři hodiny se zavírá park…Lopatou zkoušíme odkopat jíl pod diferenciálem, ale pod auto sotva strčím ruku, jak je nízko, natož tam šermovat s lopatou je nemožné. Postupně vyheverujeme jednotlivé nápravy a vypodkládáme je kameny, které se musí nejprve z jílu vykopat a nanosit. Dvě hodiny nám to zabralo, než jsme auto vypodložili a pak se nám podařilo vycouvat. Park opouštíme dvě minuty před 16 hodinou a ze severu jej podjíždíme.
Jenže není vyhráno. Polňačky pod parkem sice nemají výmoly, ale hliněné cesty vedou cik-cak mezi pahorkatinou, prudkými sjezdy a výjezdy, přes potoky jsou jen dva podélné trámy. 
U každého mostku lezu ven a přemýšlým, jestli se na něj trefím či nás unese. Holky se už smířily s osudem a ani nedutají. Má to však jednu výhodu. Na vrcholku každého kopečku je nádherný výhled na všechny vodopády, nad kterými jsme jeli. Objet polovinu parku nám trvalo do večera, bylo to přes 80 km. Stavíme u kávové plantáže, s výhledem na vodopád, pozorujeme západ slunce, no nádhera. Ještě se do tmy stihneme projet na kole, a ráno si jdeme pěšky prohlédnout jeden z vodopádů.
ZaHory.net 
Napsat komentář