Silvestra a Nový rok symbolicky slavíme před branami argentinského N.P. Monte León s údajně krásnými skalními formacemi a koloniemi tučňáků a lachtanů. Správci nás však nechtějí dovnitř pustit, protože prašné cesty jsou po včerejším dešti podmáčené. Otevřou až za dva dny a to nechceme čekat. Před Magellanesovým průlivem je Argentina přerušena chilským územím. Chile vedla od nepaměti spory s Argentinou, které málem přerostly ve válku. V roce 1881 podepsali obě země dohodu, kterou chilané kompletně kontrolují území kolem Magellenesova průlivu a Ohňovou zemi si rozdělili napůl.
Ohňová země – Tierra del Fuego – největší ostrov na konci světa dostal svoje jméno podle ohňů, hořících v osadách původních indiánů. Námořníci je viděli při obeplouvání jihu kontinentu, Hornovým mysem, oddělujícím Jižní Ameriku od Antarktidy.
Od poloostrova Valdés jsme ujeli 1900km Pampou. Je to téměř neobydlené ploché zemí, kde roste jen pichlavá tráva a pár keřů. Žádné stromy tu nerostou, nic se tu nepěstuje. Půda je zde velmi slaná, proto zde nic nevyroste. Dešťových srážek je zde velmi málo – ca 200mm za rok. (V Liberci je to asi 1600mm srážek ročně). Když zaprší, v mírných proláklinách se vytvoří jezírka, která následně vyschnou a na povrchu zůstane salina s krustou soli. Silnice jsou napřímené podle kompasu. Jedeš 100km a neotočíš volantem. Žádná zatáčka. A když přijde, je před ní obrovská cedule, která tě na ní upozorní, aby se řidič probral a zatočil. Mnozí podle stop za zatáčkou však pokračují rovně…Také zde foukají velmi silné větry, auto je obtížně řiditelné, když fouká z boku, a při otevírání dveří je třeba dát pozor, aby ti neulétly.
Na hranici s Chile nám hned při příjezdu obešel auto celník se psem. Vyčmuchal vzadu v garáži ovoce a zeleninu. Vyřizujeme si papíry. Udělali jsme malé faux-pas. Špatně překládáme informaci – „Vezete zeleninu či ovoce? Žádný problém, jen toto zboží musíte deklarovat. Je to rychlé bezpečné a zabere vám to jen pár minut.“ S vyplněnými, orazítkovanými papíry po hodině vycházíme z celnice. Celník chce vidět naše zásoby, za které jsme včera utratili nemalé peníze – potraviny na 5 dní. Ukazujeme bednu s ovocem – banány, jablka, pomeranče, zeleninu. Musíme vykrámovat půl garáže na výšku tak, aby se po ostatních věcech mohl projít pes. Začínáme cítit problém. Narychlo zbaštím banán a jedno jablko strčím do kapsy. Pak chce celník prohledat vnitřek karavanu. Postavím se před lednici a otevírám skříň na suché potraviny, ze které vyndává fazole – prý by tam mohly být bakterie!?. Prohrabe všechny skříňky, matrace obrátí naruby. Otvírám dveře koupelny a nasměřuji ho tam. Musí mě v tom malém prostoru obejít a já zády stále kryji lednici. Finta mi vyšla, salám a maso jsme zachránili. Fazole přihodil do bedny s ovocem a vracíme se do budovy. Tam vše zvážil a poctivě zapsal. Otevírá víko popelnice a obsah bedny do ní vysype, prázdnou nám ji s úsměvem vrátí, že je vše OK. Bylo to opravdu rychlé…
Za celnicí se mi zželelo stopařky s velkým batohem. Musel bych se trochu stydět, kdybych jí nezastavil v té pustině, kde vede jen jediná silnice. Děvče prosí, tak šlapu na brzdy. Je to sympatická studentka, upovídaná, ale umí jen španělsky, tak rozhovor probíhá s pomocí rukou. Jmenuje se Lucy, je z Kolumbie a třetím rokem studuje v Buenos Aires loutkoherectví. Cestuje také do Ushuayi jako my, tak jí kousek – 503 km svezeme. Přespala u nás v karavanu, protože jsme tam do večera nestihli dojet. Také ochutnala českou kuchyni a velmi si jí pochvalovala. V současné době mají školy vánoční prázdniny, v lednu a únoru jsou letní prázdniny. Lucy má volno ještě v březnu a v červenci ještě 14 dnů zimních prázdnin. Během těchto prázdnin chce dostopovat skoro 10.000 km až domů do Kolumbie za rodiči. Z Buenos Aires 4000km na jih jí to trvalo 20 dnů. Jak se východní a západní cípy kontinentu na jihu Ameriky k sobě přibližují, zjevuje se nám konec pohoří And. Špičky štítů jsou bílé. Lucy nikdy v životě neviděla sníh, tak jásá z toho zážitku. A my se radujeme s ní.
Ushuaia je nejjižněji položené město na světě. Z Francouzské Guyany jsme až sem, na konec světa najeli 12.430km. Udělali jsme si túru k ledovci nad městem. Půldenní výšlap končí pod směšně malým kouskem sněhu, ale chápeme, že pro mnoho lidí je to první setkání v životě s ledovcem. Přidali jsme si malou odbočku na vyhlídku, ze které máme město a Beaglův průliv jako na dlani.
Zajímavý je také příběh objevení Magellanesova průlivu: Dvacátého září 1519 Magellan vyplul z Evropy na západ s flotilou pěti lodí a 150 muži na palubách. Atlantický oceán překonal 13. prosince téhož roku a vplul do zátoky při ústí řeky Rio de Janeiro. Hned nato začal prozkoumávat pobřeží, zde nenašel žádný skrytý průplav. Přesně na velikonoční pondělí roku 1520 musel Magellanes potlačovat vzpouru námořníků, vyhladovělých, klepoucích se zimou, ale až teprve v 21.října roku 1520 jeho vlajková loď Trinidad konečně obeplula Cabo Virgenes a vstoupila do průlivu, který dnes nese jeho jméno. O třicet dnů později zahlédl vody otevřeného oceánu a dojetím se rozplakal. Nový oceán pojmenoval Tichý, poněvadž se jim ve srovnání s bouřemi, které museli přestát v průlivu, zdál neobyčejně klidný. S radostným očekáváním se vydali na další cestu, ale neměli nejmenší tušení, jak neuvěřitelně dlouhá cesta je čeká. Pluli čtyři měsíce stále na západ, aniž by zahlédli kousek země. Došlo jim jídlo a zásoby vody. Námořníci jedli vyčiněnou kůži, piliny a krysy, které se prodávaly dukát za kus. Magellan byl poté zabit v boji s domorodci na ostrově Mactán. Kapitáni jeho lodí se neobrátili zpět hlavně proto, že je k smrti děsily představy, že by znovu měli proplout průlivem na samém konci kontinentu. Tři roky od chvíle, kdy se vydali na cestu, se jediná z původních pěti lodí a osmnácti muži na palubě, doploužila do Španělska. Lodní kronikář zapsal, že si nedokáže představit, že by cestu někdy někdo opakoval…
ZaHory.net 
Napsat komentář