Prakticky hned nad Santiagem se krajina prudce mění ze svěže zelených luk a lesů na polopoušť. Zmizely lesy, hory se tlačí až do oceánu, svahy jsou samé kamení porostlé kaktusy a pichlavými keři. Uhýbáme z dálnice údolím vyschlé řeky Hurtado. V kopcích, to už je hotová poušť, se nachází přírodní rezervace Pichasca, kde byly objeveny zkamenělé stromy staré 70 miliónů let, kostry dinosaurů a také tam pod mohutným skalním převisem žili lidé před 10 tisíci lety. Tehdy tu potok padal rovnou přes skalní hranu nad převisem, jak dokazují vymletá koryta rudých skal. Dnes tu rostou jen kaktusy a oblast je prakticky neobyvatelná.
Přehoupli jsme se přes sedlo ve výšce 2000 m.n.m., za kterým žije několik pastevců v kamenných domech. Na dvorcích pobíhá pár slepic, ve stráních s minimem zeleně vidíme několik koz a oslů. Není tu lehké živobytí. Za zatáčkou na nás mává jeden zdejší horal. Jediné, co mu rozumím je hospital. O kus dál leží na dece jeho žena, nemohla chodit, tak je oba nakládáme a sjíždíme po hrbolaté cestě 30 km do města Vikuňa, rovnou do nemocnice. Paní měla zřejmě poraněnou kyčel, snad jí tam dají dohromady.
Poprvé se na naší expedici dostáváme do vysokých hor. Přejíždíme sedlo Paso Agua Negra 4776 m.n.m. na skok do Argentiny. Vzduch pěkně řídne, hlavy bolí. Hory kolem nás jsou neuvěřitelně barevné, dle různých příměsí obsažených minerálů. Je to okouzlující podívaná, jakou v Evropě nikde neuvidíte. Ještě týž den musíme sklesat do nížin, opravdu se v té výšce necítíme dobře. V Argentině nás zajímají dva národní parky – Ischigualasto a Talampaya. Prvně jmenovaný je hluboké pouštní údolí, s několika druhy skalních formací v různobarevném podání, kterým vede stezka dlouhá 40 km. Nechtěli nás tam pustit na kolech, je tam prý moc teplo. Měli pravdu. Teploměr v autě ukazuje 47,5°C, včera na sedle padal sníh, byly +3°C. Kromě změny výšky se musíme vypořádat i s prudkými teplotními rozdíly. Druhý park je tvořen hlubokým kaňonem rudých pískovcových skal, který tu před miliony let vybrousila řeka Talampaya. Žili zde také lidé, ti nám tu zanechali ve skalních rytinách výjevy ze svého života. Obě lokality patří k nejvýznamnějším paleontologickým lokalitám na světě, zapsaných na seznamu Unesco. V písku byly nalezeny zkameněliny koster dinosaurů, tyranosaurů a mnoha dalších pravěkých zvířat, vystavených ve zdejším muzeu, starých až 280 milionů let, a stále zde probíhá výzkum.
Do Chile se vracíme po třech dnech přes sedlo Paso San Francisco 4726 m.n.m. Celnice jsou od sebe vzdáleny 150 km. Příliš dlouho se kocháme velehorskou krajinou, pozorujeme zblízka plameňáky v lagunách, až jsme uvízli na chilské celnici, která funguje jen do 18.hod. Jsme nuceni nocovat ve výšce 3800 m.n.m. Je to dobrá aklimatizace, pomalu si na výšku začínáme zvykat. Z hor sjíždíme až k oceánu do národního parku Pan de Azúcar (chléb z cukru). Zhruba 40 km naprosto bílých písečných pláží ze kterých vyrůstají rudohnědá skaliska. Nacházíme si tu svůj soukromý plácek a rozhodli jsme se strávit celé odpoledne. Je to tu tak krásné, pozorujeme nádherný západ slunce a vzpomínáme si na okamžiky prožité na Velikonočním ostrově, který je někde schovaný v místech, kde se rudý kotouč dotýká hladiny oceánu.
Jestliže jsem se dříve zmiňoval o poušťní krajině, tak to jsem ještě nevěděl, co je opravdová poušť. Zhruba dalších 700 km, až na peruánské hranice projíždíme místy, kde nic, ale vůbec nic neroste. Není to však typická saharská písečná poušť, ale jsou to hory a pláně štěrku. V této bezútěšné krajině vládne těžební průmysl, který ještě více podtrhuje pocity depresivních nálad, doléhající na nás po hodinách jízdy. Projíždíme zcela přímé úseky asfaltové silnice, ďolíky na jejichž konci vidím zatáčku, a ono je to k ní 30 km! Odbočujeme k poušti Atacama – rozlehlé solné pláni o ploše 3000 km2, kde jsou místa, „kde nikdy, skutečně nikdy, kam lidská paměť sahá, nebyly zaznamenány dešťové srážky.“ Tolik citace z průvodce. Možná právě proto jsme byli asi první, komu tu uprostřed Atacamy pořádně zapršelo. Očekávaná bílá solná pláň se změnila na oranžovou oranici. Jedeme se podívat k laguně Chaca, nacházející se uprostřed pouště. Těšíme se na hejna růžových plameňáků. Jenže před deštěm odlétli jinam. A správa parku bezostyšně vybírá vstupné na vyhlídku, když plameňáci jsou fuč! Prožíváme mírné zklamání z přehnaného očekávání, ikdyž musíme uznat, že počasí nám po více než 100 dnů perfektně vycházelo. Radost si spravujeme výlety do Vale de la Muerte (údolí smrti) a Vale de la Luna (měsíční údolí). Obě krajiny si své jméno zcela zaslouží. V Údolí smrti procházíme kaňonem rudých skal a šplháme se za strašného vedra na vyhlídku zpět do kaňonu. Bylo to vyčerpávající, ale nádherné. Z vyhlídek po Měsíčním údolí, jehož dno je bílé jako sníh z vykrystalizovaných solí, se rozhlížíme po větrem zerodovaných, oranžových, špičatých štítech skal. Celé to podtrhuje vysoká písečná duna, táhnoucí se přes celé údolí.
Z Atacamy ujíždíme k nejvýše položenému geotermálnímu poli na světě, ve výšce 4320 m.n.m. Navečer nás tam nechtěli pustit, celý den zase pršelo, voda zaplavila a rozbahnila cestu, kterou budou v 6 hodin ráno opravovat obrovskými buldozery. Nejlepší je pozorovat gejzíry po ránu, kdy je teplota obvykle kolem -15°C a proti modrému nebi tryskají desítky vývěrů vody horké 85°C a páry, s pozadím zasněžených sopek. Měli jsme tu smůlu, že bylo zataženo, teplota +3°C, přesto to byla úžasná podívaná. Při cestě zpět do údolí jedeme zkratkou, která byla podmáčená, a z Arnoštem jsme po dvou km zapadli do bahna, naprosto opuštěni od jakékoli civilizace. Naviják nebylo v pláni za co uvázat. Lopatkou musím odházet bahno, holky mezitím nanosily balvany. Ve výšce přes 4 km sotva popadáme dech. Vyhrabali jsme se z toho až po vyložení všech věcí z karavanu a vypuštění veškeré vody, kterou jsme pracně u gejzírů nanosili, protože dole v poušti nám nikdo nechtěl vodu dát. Nocujeme v údolí před starou inckou vesnicí Pukará de Lasana z 12.století. Dnes jsou z ní jen fotogenické trosky kamenných domů nalepených jeden na druhém. Zachránily nás tam veřejné toalety, tak máme vodu zase na dva dny.
Cestou kolem města Calama míjíme obří měděný důl. Je to největší jáma na světě, kterou kdy člověk vyhloubil do nitra země. Kráter o průměru 4 km s hloubkou 1 km. Sic jsme tu díru neviděli, ale fotíme se u gigantického náklaďáku, který zrovna na kamionu převáží jinam. Ten drobeček má kolo o metr vyšší než je náš karavan a dokáže uvézt 300 tun materiálu.
Dál na sever na sever míjíme několik kopců s geoglyfy. Jsou na nich vyobrazeny postavy lidí a zvířat nebo různé geometrické obrazce, které tu vytvořili lidé před 3000 lety. Zajeli jsme se podívat i k největšímu obrazu na světě. 86 m vysoká postava snad mimozemšťana, s hranatou hlavou a tělem, v rukách držící váhy a hada?
Na samém severu, u města Arica, v údolí Azapa, mají úžasné antropologické muzeum. Nedaleko odsud byly v písku nalezeny mumie z doby kolem 5000 let př.n.l. Domorodci zvládli techniku mumifikace o celých 2000 let dříve, než Egypťané. Mrtvému odebrali všechny orgány a mozek, do břišní dutiny vložili horké kameny, aby tělo vysušili zevnitř. Po té nebožtíka zašili. Ruce a nohy vykostili a nahradili je dřevěnými klacky. Před uložením do hrobu s mrtvým dlouhou dobu žili. Nakonec tělo obalili několika vrstvami rákosových rohoží, obličej pomazali vrstvou jílu a vytvořili tak posmrtnou masku. V prosklené potemnělé místnosti mají vystavenou celou rodinu. Byl to zvláštní pocit. V podvečer sedáme do Arnošta a míříme do Bolívie.
ZaHory.net 
Napsat komentář