Cusco – bývalé hlavní město Incké říše, střed neboli pupek světa, leží uprostřed Posvátného údolí, ve kterém se nachází nejvíce stavebních památek tohoto, na svou dobu vyspělého národa. Do starého centra nás navigace přivádí těmi nejužšími uličkami, kterými se dá projet jen osobním autem. Šířka mezi obrubníky je jen o malý kousek větší, než je rozchod kol našeho Árnýho. Turisté se před námi schovávají do portálů dveří domů, jinak by se dostali do kontaktu se zpětnými zrcátky. Místní lidé se schovávat nemusí, jejich vzrůst se pod zrcátka hravě vejde. Jen se modlím, abychom někde nepotkali nízko zavěšený balkón, vycouvat nejde, za mnou už se táhne kolona troubících aut.
Tržnice je pokračováním nádražní haly, přesně zapadající do koloritu města. Tady koupíš levně vše, na co si vzpomeneš, dobře se tu najíš, tříchodové menu usmlouváš za dva dolary. Jen musíš přivřít oči nad hygienou a doufat, že tě nic zlého nepotká. Trhovci, kteří se do tržnice nevešli, zabrali celé chodníky, jejich zboží na zemi překračujeme a kocháme se památkami, které tu později vystavěli španělští kolonizátoři. Míjíme nádherná sídla s mnoha podloubími, podpírající vyřezávané balkóny, obdivujeme se zdobným průčelím mnoha kamenných kostelů, navštěvujeme katedrálu, kterou tvoří jakoby tři spojené chrámové lodi dohromady. Uvnitř je přes dvacet obrovských, zlatem zdobených barokních oltářů. Španělští konkvistadoři se hodně snažili, aby porobené incké ovečky měli oltář s Ježíšem hodně nablízku, a na svou starou víru, pokud možno, co nejdříve zapomněli. V informačním centru si kupujeme turistickou kartu všech významných inckých památek v Posvátném údolí. Vstup na Machu Picchu se dá koupit jen na ministerstvu kultury, nebo jako součást výletu s cestovní agenturou. Tady už také přišli na to, jak z turistů si udělat pořádný byznys: Vstupenka do areálu stojí 1200 Kč, vlak z Cusca 200 USD (5000 Kč), výjezd na vrchol posvátné hory autobusem 24 USD (600 Kč). Spíme na kopci nad městem, u sochy Ježíše Krista s parádním výhledem na svítící kotel Cusca.
Cestu k Machu Picchu prokládáme návštěvou třech inckých, z mého pohledu fantastických aglomerací. Sacsayhuaman – pevnost nad Cuscem, jenž měla město chránit před případnými nepřáteli, s dochovanými obrannými valy 600×600 metrů, tvořenými perfektně opracovanými, do sebe přesně zapadajícími, nepravidelnými kamennými bloky. Výška třístupňových hradeb je místy až 20 m, nejtěžší bloky mají hmotnost 360 tun. Jak je sem dopravovali, opracovávali a sesazovali je velkou záhadou. Vnitřní stavby se nedochovali. Španělé je rozebrali na stavbu kostelů a koloniálních sídel, ale mnohatunové bloky rozebrat nedokázali, a valy se nepohnuly ani po mnohačetných zemětřeseních. Přesto rozsahem a zručností dávných kameníků jsme zkrátka šokováni.
Chinchero – nádherná koloniální vesnice postavená z vepřovic na základech inckých staveb, které svou architekturou perfektně ladí s velkolepým komplexem inckých budov, megalitů a vyřezávaných reliéfů. Kostel na náměstí se čtverhrannou zvonicí, dřevěným oltářem a nádherně malovaným stropem se nám nejvíce líbil ze všech navštívených církevních staveb v celé Americe. Perfektně dochovaná terasová políčka v příkrém svahu musela uživit celou vesnici. O tom, jací byli Inkové vynikající zemědělci, jsme se dozvěděli ve vesnici Moray. Čtyři stavby, velikostí podobné řeckým amfiteátrům, kruhové uzavřené terasy s desítkami stupňů, nám dlouho nevydaly svá tajemství. 
Později, až v Cuském muzeu jsme se dočetli, že kruhové terasy byly jakousi agrotechnickou výzkumnou stanicí, kde Inkové šlechtili rostliny, aby uživili rychle se rozrůstající populaci. Kruhový tvar poskytoval zastíněné a osvětlené pruhy políček, a dokonce rozdíly mezi horním a nejnižším patrem byly až 5°C. Překvapilo nás, že Inkové vyšlechtili na 2000 druhů brambor, stovky druhů kukuřice a mnoho dalších obilovin. Díky bramborám však také Inkové zachránili Evropu v 17. a 18. stol. před hladomorem. V podvečer se tu potkáváme s expedicí devíti Čechů a Moraváků, cestujících z Urugvaye až do Kolumbie obytnou Avií. 
Za soumraku se loučíme a nás čeká posledních 150 km cesty pod Machu Picchu, kam dojedeme až po půlnoci, po šesti hodinách jízdy přes horské sedlo 4300 m.n.m., sjezdem serpentinami na kraj amazonské pánve 1200 m.n.m., a noční výjezd kaňonem řeky Urubamba. Posledních 35 km jedeme na jedničku dvě hodiny. Pája ani netuší, jakými roklemi a hloubkami se prodíráme. Kdybychom tam jeli za světla, určitě by si snad i lehla pod kola, aby nám zabránila v další cestě.
Cesta definitivně skončila u hydroelektrárny, kde z druhé strany má konečnou vlak z Cusca. Čeká nás 9 km dlouhý pochod kolem celé posvátné hory, pralesem. Po včerejší divoké jízdě jsme rádi, že si můžeme protáhnout těla. Podél trati rostou ještě zelené banány, manga, avokáda. Kocháme se výhledem na divoké peřeje a pokukujeme nahoru k citadele, ale ze spodu je vše skryto bujnou vegetací. Loudáme se více než bychom měli, a teprve v poledne vyjíždíme autobusem k vrcholu. Měli jsme velká očekávání, ale to, co jsme hned za vstupem viděli, nám doslova vzalo dech. To místo je tak malebné, magické, atmosférou tak působivé, natolik zachovalé, že i básník by těžko hledal verše vyznání. Vesnice Machu Picchu je postavena z bílé žuly mezi dvěma špičatými vrcholy tvořící sedlo. Tmavě zelené kopce, vyrůstající z hlubokých údolí řeky Urubamby a jejích přítoků, vytvářejí neuvěřitelně dramatickou kulisu největšího skvostu incké architektury. I když leží o 1000 metrů níž než Cusco, strmé svahy vysoko nad meandrující řekou vyvolávají matoucí dojem mnohem vyšší polohy citadely. Jednotlivé paláce, chrámy, sýpky a obytné stavby propojené více než sty patry kamenných teras připomínají visuté zahrady. Kouzlo Machu Picchu spočívá především v jeho celistvosti, neporušenosti, v kontextu s krásnou přírodou. Zachovalost je dána především tím, že španělští konkvistadoři město nikdy neobjevili, čili bylo ušetřeno plenění a pustošení, jako u ostatních vesnic. Proč bylo město Inky opuštěno, je dodnes záhadou. Hodiny a hodiny se touláme ulicemi, zahradami, paláci a náměstími. Kamkoli chceme, můžeme nahlédnout. V podvečer musíme spěchat dolů, čeká nás ještě devítikilometrová cesta zpět, přesto jdeme hodinu pralesem po tmě. 
Po 13. hodinách na nohou usínáme jako koťata, naplněni zážitky a štěstím. Dopoledne relaxujeme v termálních bazénech Colcamayo, kousek za hydroelektrárnou. Čtyři kaskádové bazény s horkou vodou nás zase staví na nohy. Nad námi, z kolmé skály, padá studený vodopád, kdykoli se můžeme zchladit. Kolem jsou osázeny květinové záhony, za kterými burácí divoká řeka Urubamba. Byly to ty nejhezčí termály námi navštívené na naší cestě.
Ollantaytambo a Pisac – dvě incká města, která nás také vzala za srdce, leč byly dobyty Španěly. Postavena byla podobným stylem jako Machu Picchu, mezi dvěma kopci, obklopenými terasami. Ollantaytambo mělo velmi důmyslně vypracovaný vodovod. V každé ulici je dodnes funkční rozvod vody pomocí akvaduktů, voda je přiváděna ze 14 km vzdáleného jezera. Vesnice Pisac byla dostavěna až po rozpadu incké říše. Zdi již byly spojovány maltou, vyšší patra staveb byly vyzděny z vepřovic. Obě města měly vystavěny chrámy slunce – Inkové velmi oslavovali kult slunečního svitu, a podle postavení hvězd a měsíce měli přesně vypracovaný kalendář. Ještě jeden den věnujeme drobným památkám Posvátného údolí a prolézáme vojenskou pevnost Puca Pucará, lázně pro vysoce postavenou šlechtu Tambo Machay a obřadní objekt Quenco. V Cuscu nás ještě zaujalo muzeum historie Inků s vystavenými mumiemi a provázkové písmo zvané Kipu s uzlíky, které dosud nikdo nerozluštil.
ZaHory.net 
Napsat komentář