V dánském přístavu Hirtshals jsme si odskočili do mořského akvária, s největší nádrží v severní Evropě. Fascinovala nás zvláštní “paryba” úžasného tvaru a velikosti, ale jinak musím přiznat, že jsme již viděli zajímavější oceánia, tohle nám připadlo spíše jako IQ landia, zaměřená pro děti.
Trajekt nás po 32 hodinách plavby vypustil v Tórshavnu, hlavním městě Faerských ostrovů.
Za stěračem jsme měli seznam kempů s informací, že stání přes noc mimo kemp je na Faroách trestným činem…Turisté přijíždějící nočním trajektem mají 50% slevu. Na to, že byla půlnoc, to měli perfektně zorganizované, naháněči nás napáskovali na parkoviště v kempu a vybrali plnou taxu.
Alespoň tu měli funkční internet, abychom zjistili, že ze tří dnů nám dva proprší…
Ráno jedeme do osady Kirkjubour, s torzem nejstarší křesťanské katedrály na ostrovech, bílým kostelíkem a několika malebnými dřevěnými domy se zelenou drnovou střechou.
Dostali jsme tip . Máme si zajet do vesničky Saksun ve stejnojmenném údolí. Fouká vítr a zrovna začalo pršet. Psa by ven nevyhnal. Pokrývačům to však nevadí a skládají z palety jeřábu drny trávy na střechu kostela. Ze zelených svahů stékají vodopády do jezera jehož odtok padá rovnou do Atlantického oceánu. Jdu se na přírodní atrakci podívat zblízka. Kalhoty do větru mám za deset minut
promočené, musím se vrátit do tepla karavanu. Inu není špatné počasí, je jen špatné oblečení, ale proč musím mít obojí, to fakt nevím…zbytek dne je to jen na autoturistiku.
Vracime se údolím kolem kostelíku a žasneme – kostel má celou střechu hotovou! Noc trávíme ve vísce Eidi, na fotbalovém hřišti s umělým povrchem, o kterém by si sportovci z našich měst mohli nechat zdát. Oni z něho udělali kemp, s parkujícími karavany a terénními auty. Za přilehlým jezerem si vesničani postavili hřiště nové, hned vedle kostela. Vesnice je obklopena ze dvou stran zelenými kopci, náš kemp je přímo u vzdouvajícího Atlantiku. Jen chudáci baťůžkáři si musí v dešti stavět stany na kamenité trávě za mantinelem, nemají totiž možnost zatlouct kolíky.
Nad ránem přestalo pršet a vítr se trochu uklidnil. Jedeme po vyhlídkové silnici kolem nejvyšší hory Faerských ostrovů – Slaettaratindur, 882 m.n.m. Narychlo jsem se rozhodl, že se připojím k postavičkám šplhajících po úbočí kopce. Špička je bohužel v mracích, z kruhového výhledu na celé ostrovy není nic. Alespoň mám dobrý pocit z dosažení vrcholu.
Odpoledne vysvitlo slunko, navštěvujeme další malebnou vesničku Gjógv na kraji skalní průrvy sloužící jako přírodní přístav s pláží. Na skalních stěnách hnízdí
racci a bouřňáci, jen roztomilí papuchálkové již vyvedli mladé a jsou fuč.
Odpoledne se přesouváme na severní ostrov Bordoy, propojený podmořským tunelem.
Stíháme ještě kafíčko nad prosluněným fjordem Funningsfjordur.
Láká nás tam jejich opuštěnost a také absence kempů. Projíždíme dva dvoukilometrové neosvětlené tunely, jen o 10 cm vyššími a 20 cm širšími,
než je náš Arnoštek. Naštěstí jsou tam vytesány vyhýbací kapsy, potkali jsme se tam samozřejmě s protijedoucími auty.
Předpověď počasí nás nezklamala, ráno zase prší, ale jen v mracích. Pod zatataženou oblohou jen fouká vítr. Přesouváme se na jih na ostrov Vágar k jezeru Sorvágsvatn, jehož vody padají pětatřicetimetrovým vodopádem rovnou do Atlantiku. Za tři hodiny nám odplouvá loď na Island, tůra na dvě hodiny a 40 minut autem do přístavu. Dáme to! Byla to trochu honička, ale stálo to za to.
V přístavu jsme byli poslední. Než jsem se stačil anglicky vykoktat, chlápek za
přepážkou mě přerušil otázkou: Pável Sykóra? Odpovím Yes. Vytiskne lístky, skočím do karavanu, za námi se zabuchly vrata a odplouváme vstříc novým zážitkům…
ZaHory.net 
Napsat komentář