Islandské vnitrozemí je pustá náhorní plošina, zcela neobydlená poslední divoká krajina Evropy, vydaná napospas nespoutaným živlům. Nekonečná kamenná suťoviště, připomínající jihoamerickopu Patagonii, se střídají s lávovými poli, přeťatými ledovcovými řekami – to vše je obklopené kužely sopek s ledovými příkrovy. Napříč tímto nehostinným územím vedou jen dvě cesty, spojující severovýchod ostrova s místem zvaným “Pingvellir” na jihovýchodě, kolébkou jedné z prvvních demokracií na světě.
Náčelníci jednotlivých klanů sem chodili a již v r. 930 založili Společenství Islandu, čímž populaci celého ostrova sjednotili. Cesta jim trvalaejméně 14 dnů a občas se stalo, že v některých letech celé výpravy zahynuly v rozběsněném počasí. Po dokončení první okružní cesty kolem ostrova tyto vnitrozemské cesty ve středověku postupně zanikly. Znovu byly objeveny až cestovatelskými dobrodruhy na konci 19.století. Delší a obtížnější cesta nemá mosty a je určená pro speciální off road vozidla.
My se vydáváme lehčí, 200 km dlouhou trasu pro vozy s pohonem všech kol. Cesta je vlastně prohrnutý pruh ve štěrku a lávových polích, zcela bez života. Nejen že tu nerostou stromy a keře, ale ani trávě se tu nedaří. Tu a tam se na vlhčích místech uchytily mechy a barevné lišejníky. Vítr fičí mocnou silou, na vyhlídkách parkujeme čelem proti větru, jinak by nám ulétly dveře. Asi po třech hodinách drkotání, v polovině cesty, zastavujeme u horkých pramenů a vývěrů páry, v místě zvaném “Hveravellir”, které je sevřeno mezi dvěma ledovci.
K větru se přidala mlha a silný déšť. Do toho se vysvlékáme do plavek, abychom si dali koupel v tůni s horkou vodou. S kulichem na hlavě, po bradu namočení, si chvíli užíváme báječné lázně, abychom posléze téměř nazí utíkali do tepla našeho karavanu. Celou noc s námi vítr cloumá, déšť bičuje náš domeček na kolečkách. K ránu déšť ustal, mračna se trochu zvedla, vítr se mírně utišil. Ranní koupel si vychutnáváme zcela sami. Voda je průzračně čistá a horká. Sluníčko sem tam propíchne šedivou oblohu.
Na nedaleký dohled se zablýskla, mezi kouřícími vývěry, pata ledovce “Langjökull”. Chvíli přemýšlím, jak je vlastně možné, že vařící se sopečný kotel je přiklopen ledovou poklicí. Hlava mi to nebere, ale po těle je mi fajn. Venkovní vzduch má 6 st.C, voda v tůni se blíží k 50 st.C. Přitékají do ní dva vřící prameny a z potoka je tůň ochlazována ledovou vodou. Dnes nám ani nevadí dojít mokří do karavanu. Po snídani si koupel ještě jednou zopakuji, v 10 hodin obloha zčernala a živly opět zpustily svůj tanec. Nejvyšší čas pokračovat v cestě.
Odpoledne jsme z vysočiny klesli k vodopádům “Gullfoss” (Zlatým vodopádům), nadšeni, že jsme překonali všechny obtíže na dvoudenní cestě. Na parkovišti nás děsí asi 20 autobusů a stovky aut. Jako prvomájový průvod se táhne dav k burácejícímu toku řeky, kde náčelníci klanů v r. 1000 shodili původní náboženské symboly do Zlatého vodopádu a přijali křesťanství. Nedaleko odsud leží oblast, kde vroucí voda tryská k nebi. Největší modrá laguna zvaná “Geysir” dala tomuto jevu jméno, které převzal celý svět. Voda tryskající do sedmdesáti metrové výše, o teplotě 125 st.C, byla druhým nejvyšším gejzírem na světě. Po zemětřesení v r. 2008 tento jev ustal, ale kousek vedle tryská v 5.min. intervalech do výšky 25 – 35 m, vývěr zvaný “Strokkur”. Stojíme ani ne 10 m od jezírka s průměrem 3 m. Náhle se vyvalí bublina, která se v zápětí protrhne, a vroucí voda vystřeluje, za vyjeknutí davu, k nebi. Ani déšť nám nevadí a necháváme si tento přírodní div 4x zopakovat.
Navečer, kdy už všechny autobusy odvezly turisty do hotelů, navštěvujeme pro Islanďany posvátný “Pingvellir”. Je to nejvýraznější příkopová propadlina na ostrově, na rozhraní dvou kontinentálních desek – euroasijské a americké. Každoročne s edesky od sebe vzdálí asi o 1,5 cm. Ve vzniklém kaňonu s vynikající akustikou se již v 10. stol. Schvalovaly první zákony této země. A 17.6.1944 zde byla slavnostně podepsána deklarace, kdy se Island stal nezávislou zemí a odtrhnul se od Dánska, za účasti poloviny obyvatelstva celého ostrova.
Večer v kempu si dlouho povídáme s mladými Američany ze Seattlu. Seznámil nás jejich malý, 11.měsíční synek, který již uměl ťapat, a přišel se podívat na našeho Arnoštka. Pája usmažila lívance s tvarohem a marmeládou, za což si na našich přátel vysloužila velkou pochvalu.
ZaHory.net 
Napsat komentář