Předpověď počasí na celý další týden nevěstí nic dobrého. Zataženo, déšť, vítr a přes den jen 6 st.C. Ráno však vykukuje z poza mraků sluníčko, tak narychlo měníme plány. K Západním fjordům pojedeme po staré vnitrozemské silnici č.550, vedoucí strmě vzhůru mezi čtyřmi ledovci. Horská silnice je otevřená od června do pozdního srpna. Dnes je 28.8. U závory visí cedule “Closed 31.8. at 12.00”. Máme štěstí. Jenže sotva ujedeme první kilometry po rozbité silnici, nebe zčernalo a začalo drobně pršet. A s deštěm přišla i mlha, takže sotva vidíme cedule se šipkou k vyhlídce, natož ledovce.
Z hor sjíždíme k “Barnafossu” – dětským vodopádům. Nad nimi se před lety klenul skalní oblouk, ze kterého spadly dvě děti. V běsnícím živlu neměly žádnou šanci. Zoufalá matka oblouk podkopala, skalní lávka se zřítila. Dnes tu oba břehy spojuje dřevěná lávka. Nelze z mysli vytěsnit tu strašlivou událost při pohledu dolů.
Vodopád Barnafoss
V psím počasí se jedeme ohřát k největšímu horkému prameni v Evropě – “Deildaltunguhver”. Chrlí každou vteřinou 180 litrů vody o teplotě 97 st.C. Islanďané jej využívají k vytápění dvou měst vzdálených 34 a 64 km.Také tu mají obrovské skleníky s rajčaty. Nás však zajímá termální koupaliště. Moderní hotel s pěknými bazénky napěchovaný turisty z Japonska, stejně tak vstupné nás odrazuje. Kde jsou ty horké tůně uprostřed luk, o kterých jsme slyšeli? Co pak ten zpropadený byznis i sem došel tak daleko? K jídlu nabízí pizzu, párek v rohlíku a fish and chips! Zklamáni odjíždíme dál. V průvodci se dočítáme o koupališti “Krossneslaug” na konci slepé, 95km dlouhé, rozbité silnice, na východní výspě Západních fjordů. Zkrátka chceme pryč od turistických center, kam jsou autobusy schopné dojet z Reykjavíku za jeden den.
Naše rozhodnutí bylo správné. Hned v prvním fjorfu vidíme dvě velryby. Jsou sice dost daleko, ale několikrát nám ukázaly ocasní ploutve a jedna dokonce vyskočila nad vodu a plácla sebou o hladinu. Báječný zážitek.
V osadě “Laugarhóll narážíme na malý hotýlek s termálním bazénem a horkým hrncem. V recepci mladému muži s dredami vysvětlujeme, že se nechceme ubytovat, jen vykoupat. Žádný problém. Byl velmi ochotný. Vysvětlil nám, kam máme u bazénu vhodit peníze do kasy. Vstupné činilo jen desetinu toho, co bychom dali ve “Zlatém okruhu”, a ještě máme výhled na fjord! Po nahřátí kostí jsme dostali hlad. Muž z recepce byl majitelem hotelu a usadil nás u okna s výhledem, zapálil svíčku. Večeře byla jednotná pro všechny hosty: Rajčatová polévka, kachna s opečeným bramborem a červeným zelím, káva, zákusek, zmrzlina a dvě deci vína. K tomu vynikající domácí prostředí vykouzlilo romantickou atmosféru. Byli jsme poslední, kdo přišli na večeři. U velkého stolu majitel prostřel pro zaměstnance a ti si dali zbytek bufetového menu. Líbilo se nám tam moc. Rozloučili jsme se a s krásným pocitem usínáme o kousek dále, na vyhlídce přes oceán.
Další den prší, těžká mračna visí tak 200 m nad vodami oceánu. Pokračujeme po silnici, částečně vysekané v kolmých skalách. Jedeme pomalu a náhle spatříme velryby. Jsou poměrně blízko a jsou čtyři. Při vynoření jim vytryske za hlavou proud vody, zřetelně slyšíme, jak vydechují. Plavou naším směrem, tak s nimi popojíždíme. Jedna plave přímo, tak 20 m pod námi. Je to obrovský kus, jasně rozeznáváme výrazně velké bílé ploutve na břiše. Později ji poznáváme. Jednalo se o Velrybu Hrbáče, dorůstající 19 m a hmotnosti 40 tun. Zprvu ani nedýcháme, pak výskáme radostí jako malé děti.
Jak se posouváme blíže k severu, pozorujeme na plážích velké množství vyběleného, příbojem obroušeného dřeva. Kde se tu tak velké klády vzaly, když na celém Islandu žádné vysoké stromy nerostou? Mořský proud je sem zanesl až z ruské Sibiře! A zde je vyvrhuje na pobřeží. Nedá nám to, a jeden ruský pařez z Islandu bude zdobit naší zahrádku. A to jsme na něj nepotřebovali vízum :-).
V Djúpavíku míjíme vrak rybářské lodi a rozpadající se torzo fabriky na zpracování ryb. Dokonce tu konzervovali i velryby, ale v 60-tých letech továrna zkrachovala. Pak se tu natáčel jeden strašidelný film a dokonce tu pořádala islandská hudební skupina “Sigur Rós” koncert, na který přijelo přes 300 lidí, což jsou v těchto končinách, 3 hodiny jízdy od civilizace, davy.
Na konci silnice opravdu nalézáme bazén tak 10×15 m s teplou minerální vodou, posazený na oblázkové pláži, sotva pár metrů od vln Atlantiku. Bazén střídáme s horkým hrncem, Poprvé v životě se koupu s kulichem na hlavě. Vůbec nelitujeme, byla to skvělá dvopudenní zajížďka.
Fjord Ísafjodur má sedm bočních ramen, jež objíždí 200 km dlouhá, vyhlídková silnice. Ujedeme třeba 50 km a posuneme se ve skutečnosti o 5 km. Cestou je jen jedna vesnice “Súdavík”, jejíž střed smetla sněhová lavina, v r. 1995, do moře, a vísku tak rozdělila na dvě osady. Tehdy zahynulo 14 lidí. Nám tu na konci srpna začal také padat sníh.
Městečko Ísafjordur s 2600 obyvateli, na konci západního pobřeží poloostrova, spojuje 7 km dlouhý, jednoproudý, neosvětlený tunel, za kterým silnice nekopíruje pobřeží, ale prosmýká se sedly, mezi stolovými horami. Mraky se zvedly, výhledy jsou parádní. Silnice je již bez asfaltu, ale dobře sjízdná, hladká, tvrdá hliněná cesta. U “Borgarfjorduru” nás ohromí snad nejkrásnější vodopád, jaký jsme kdy viděli. “Dynjardi” – v islandštině “hřmící”, 100 m vysoký, nahoře 30 m , u pata 60 m široký, vypadá jako nádherná krajková sukně. Proudy vody se o nesčetné skalní výčnělky neustále rozdělují, takže dole má dvojnásobnou šíři. Pod vodopádem se řeka dělí na pět ramen, každé rameno vytváří samostatnou kaskádu drobných vodopádů, aby se dole všechny proudy zase spojily v jeden tok a ten se záhy vlévá do fjordu. Stoupáme podél skotačivých říček až k patě sukénky, kde tiše, bez hnutí dlouho sedíme a nasáváme pozitivní energii.
Ještě jednu velkou přírodní zajímavost nám nabízí Západní fjordy: Maják na nejzápadnějším cípu Islandu a zároveň evropské kontinentální desky. Od majáku se zvedají kolmé útesy “Látrabjág” až do 400 m výše nad oceán. Stoupáme podél nich a pozorujeme hnízdící mořské ptáky. Zápach guána je nepopsatelný, stejně jako fantastické výhledy. Do poloviny minulého století sem chodili lidé ptáky lovit a spouštěli se po lanech k hnízdům pro vejce, aby si zpestřili chudý jídelníček. V prosinci 1947, za silné sněhové bouře, ztroskotala pod útesy britská rybářská loď. Vesničané posádku zachránili pomocí lan shozených z útesů. O rok později sem filmový štáb přijel natáčet o této události dokument. Shodou okolností tu ve stejný čas ztroskotala jiná britská loď, takže mnohé záběry z filmu jsou autentické.
Opouštíme po pěti dnech tento nádherný kout islandu. U osady “Breidavík” se mezi stolovými horami třpytí dlouhá pláž s bílým pískem, kde zcela osamoceni brouzdáme a sbíráme si děravé kameny. Než se přehoupneme přes poslední sedlo, objevujeme přímo u zátoky bazén s kouřící vodou a několika kouřícími hrnci. Opodál krásné tábořiště na zelené louce. Užíváme si koupele pod hvězdami plnými doušky. Jsme tu jen dva páry. Ráno přijelo ještě jedno auto, vystoupil z něj snědý mladý chlap a přisedá si ke mě do horké tůně. Je z Kanady. Když mu povím, že jsem z České republiky, zajásá, a povídá, že jsem prní čech, kterého kdy v životě potkal. Musel mi to zopakovat, než jsem mu správně porozumněl, ale oba nás to tak rozesmálo, až nám tekly slzy. U opuštěných termálních koupališť se vstupné nevybírá. Mají tu však kastlík ve velikosti poštovní schránky, do kterého se přispívá na údržbu. Došly mi islandské koruny, tak se tam snažím vhodit desetieurovou bankovku do úzké štěrbiny. Musím si nejprve klíčem udělat prostor, protože schránka je přecpaná bankovkami. Už tu asi žádný pošťák dlouho nebyl …:-)
ZaHory.net 
Napsat komentář