Máme poslední čtyři dny a 900 km jízdy po jižním pobřeží do přístavu před sebou. Cestou na jih ze Západních fjordů se mi líbil kopec porostlý islandským lišejníkem. Vyběhnul jsem na něj. Byl to kopec škváry. Až nahoře jsem zjistil, že je to kráter plný…zase škváry. Ale byl z něj úžasný rozhled. Vedle, na zelené louce – zase kopec škváry…Počasí se na dnešní odpoledne výrazně zlepšilo, vítr už není tak nepříjemný a obloha je kolem nás modrá, ale na obzoru sledujeme lokální deště. Jedna průtrž mračen nás dodtihla před “Velrybím fjordem”, pod kterým vede podmořský tunel do Reykjavíku. My uhýbáme do vntrozemí na starou, dnes turistickou, vyhlídkovou silnici vedoucí kolem fjordu a pozorujeme nádhernou duhu, klenoucí se nad údolím.
U jezera “Pingvallvatn” se rozprostírá překrásná krajina tvořená zelení porostlým lávovým polem a malými sopečnými kužely. Podvečerní sluneční paprsky dotváří idylické scenérie. Nadivoko se tu utáboříme, skryti mezi kopečky.
Ráno je jako z pohádky. Využíváme úplného bezvětří a chvíli hrajeme bambinton, což nám na Islandu přijde neuvěřitelné. Než opustíme jezerní kotlinu, míjíme geotermální elektrárnu. Z potoka za ní vytékajícím se kouří nejméně 1 km, než se vlévá do jezera. Je rozhodnuto. Okružní silnici se zatím vyhneme a objedeme několik sopek a ledovců ze severu.
První na řadě je “Hekla”, jež je nejaktivnější sopkou Islandu. Už při první zaznamenané erupci v r. 1104 se z ní uvolnilo množství jedovatého fluoru, jenž otrávilo půdu a zahubilo dobytek. Následující hladomor způsobil úbytek populace na poplovinu. V r. 1768 zase vychrlila tolik lávy, které pokrylo území o rozloze 65 km2. Poslední erupce v r. 2000 spustila největší záchrannou akci, při níž bylo evakuováno přes 1000 turistů. To už na nás vykukuje ledovec, kterému je vidět i vrchol, pokrývající sopku “Eyjafjallajökull”, která svým kouřem v r. 2000, ochromila leteckou dopravu nad Evropou na několik týdnů.
Třicet kilometrů na východ nás láklá oblast “Landmannalaugar”. Strhující místo, výtrysk horkých pramenů přímo z pod čela lávy, plochá pláň mezi ostrými hroty ryolitových štítů zbarvených do zelena, oranžova a šeda. Jenže cesta sem je sjízdná pouze speciálními terénními auty. Švýcaři nám poradili nejsnažší cestu bez brodů. Sopečnými pláněmi bez života, mrtvou měsíční krajinou, ale přesto tak fascinující. Vjezd do kempu na zelené louce sevřené horami vede přes brod, na který si s Arnoštem netroufám. Oblast s nejvyhlášenější přírodní termální tůní je v obležení turistů. Z vody kouká snad padesát natěsnaných těl a další čekající ve frontě. Genius loci tohoto kouzelného místa je rozježděn koly speciálních terénních autobusů, přivážejících sem turisty až z Reykjavíku, jeden za druhým. Na parkovišti zabíráme poslední místo a jdeme se zeptat do infocentra na další cestu. Rozhodně tu nebudeme kempovat uprostřed sloního stáda.
Máme jen dvě možnosti: Buď se vrátit 160 km po stejné cestě, nebo okruh kolem ledovců a sopek dokončit po 60 km cestě přes tři brody, jak nám ukazuje mapa. Děvče v Íčku nás varuje, že následující brody jsou rozhodně těžší a hlubší, než je ten před kempem. V duchu to vzdávám, vrátíme se stejnou cestou. Na rozhodující poslední křižovatce zkouším nahodit poslední udičku, že to zkusíme, kam až to půjde, nebo jen k prvnímu brodu. Má hodná, milá manželka pro tento nápad vůbec nemá pochopení a po sérii důvodů, proč to nejde, vyřkne poslední větu, které se naposledy chytám: “To si radši počkej, až někdo odtud přijede a zeptej se ho!” Čekáme. Všechna auta přijíždí a odjíždí ve směru, kudy se mi nechce. Ne že by mi tolik vadila zajížďka, ale cítím, že bych přišel o určité dobrodružství, které mě táhne opačným směrem. Po chvíli, z toužebného směru přijíždí dvě terénní toyoty.
Z první vystoupí starší pán, odhaduji mu tak přes 70. Ptám se ho na cestu, zda si tudy mohu troufnout. Děda obhlíží náš karavan a povídá, že máme fajn auto, s koupelnou a jistě i s toaletou, kterou oni nemají….Trochu nechápavě a opatrně mu pokládám znovu stejnou otázku. Mrkne na mě, pak mi prstem do písku kreslí, jak který brod mám překonat a povídá: “S tímhle autem to asi určitě projedeš!” S lišáckým úsměvem se vracím do kabiny. Z naší gestikulace Pája jistě poznala, že je zle. Než cokoli stačím říci, vyhrkne: “A nemysli si, že si tady někde budu s tebou dávat kafe, než mě odsud vyvezeš!” Jásám stejně jako motor našeho Arnošta, zapínám 4×4 a jedem.
To, co nás za chvíli čekalo, nám vyrazilo dech. Oběma. Projíždíme neskutečně krásnou, čistou, opuštěnou krajinou, s hlubokými malebnými údolími, mezi barevnýmu horami. K tomu jsme chytli to nejlepší počasí, jaké si cestovatelé mohou přát. Už chápu, proč se sem, na Island, nadšení offrouďáci tak rádi vracejí. Řeky se tu mezi údolími prokousávají kaňony s vodopády, my je překonáváme prohrábnutými suťovišti po úboči kopců, se stoupáním i přes 20%. Klesání je obvykle zakončeno brody. Ty jsou hluboké, že nám v nich zmizí celá kola na výšku, a dlouhé i 10 až 15 metrů. Naštěstí jejich dno pokrývá štěrk z oblázků, velké kameny jsou z nich odstraněny. Do prvního brodu vjíždím na jedničku, s bušícím srdcem. Nemůžu se moc rozjet, aby mi následující vlna nezalila přední masku až nahoru. Nesmím zalít sání vzduchu do motoru – to by byl průšvih. Ale šlo to jak po másle. Brody nebyly tři, jak to ukazovala mapa, ale asi deset, zapomněl jsem je tím vzrušením počítat. Pája ze stejného důvodu zapomněla na strach, také si to po svém užila. Odpolední kávička se přesunula na večer, s doznívajícím adrenalinem stejně těžko usínáme.
Byl to po dlouhé době hóóóódně silný zážitek a ještě k tomu pozitivní 🙂 . Cestu kolem Islandu musíme chtě – nechtě dokončit po hlavní a jediné okružní silnici, a podjet nejmohutnější evropský ledovec “Vatnajökull”, pokrývající území
1000 km2, s mocností ledu až jeden kilometr. Jeho ledovcové splazy se místy téměř dotýkají oceánu. Jedou tudy všichni, kdo navštíví Island a podle toho to taky vypadá.
Ale jednu zajímavost i přes četné davy, tu nemohu vynechat. Do jezera “Jökulsarlón” se odlamují kry, které posléze odplavávají nejkratší řekou na ostově, čítající jen několik set metrů, do Atlantického oceánu. Vytváří bizarní útvary prozářené sluncem, mezi kterými dovádí mnoho tuleňů. Na chvíli zapomínáme na lidi a užíváme si toto úžasné přírodní divadlo.
Island je nesmírně krásná, ale drsná země, se všemi typy krajiny, jaké si lze představit. Pro běžného turistu je tu ale draho: bochník chleba přijde na 160 Kč, kilo masa stojí 800 korun. Obchody se základními potravinami nejsou ani v každé vesnici. Na několika místech jsou obce vzdálené od sebe i 200km. Naftu koupíš jen s platební kartou a vůbec vše se tu dá všude platit bezhotovostně. Intrernet běží po nejrychlejších 5G sítích. Vstupné se tu téměř nikde neplatí, ale už se pomalu začíná uvažovat o jednotném vstupním poplatku. Na turisticky nejfrekventovanějších místech se nesmí spát mimo kempy. Trochu nás mrzí, že zde nepotkáváme místní obyvatele, pouze turisty ve vypůjčených islandských autech, kteří ani nezdravili a tím tak trochu pro nás ztráceli svojí identitu. Mimo hlavní silnice jsme si však užili chvíle samoty v okouzlijící přírodě. Tím se nám Island za 14 dnů silně vryl pod kůži. Cesta 1650 km trajektem trvá 3 noci a 2 dny, a 1150 km po dálnicích z Dánska domů.
ZaHory.net 
Napsat komentář