Cestou na jih valíme po dálnici přes Auckland k poloostrovu Coromandel. Tuze nás láká „Hot Water Beach“. Jak název napovídá, na plážích Pacifiku vyvěrá horký pramen . Stačí si za dva dolary pronajmout v přilehlém baru rýč a vykopat si své “spa“ s výhledem na surfaře, klouzající se po dlouhatánských vlnách. Velikost každého bazénku závisí na množství vynaloženého úsilí a siných pažích. Vzdálenost 320 km si na pohodu rozdělujeme se dvěma zastávkami: U silnice v budce kupujeme tři avokáda, mám akorát drobné dva dolary, co ten pytlík stojí, házím je do kasičky. Na snídani se dužina rovnou maže na chleba, a ta chuť – no delikatesa. Později v supermarketu zjišťujeme, že tam kus stojí stejně, co my dali za celý pytlík a nejsou tak měkká, jako u toho stánku.
Je poměrně vedro, druhá zastávka je na zmrzlinu, vyráběnou přímo z čerstvého ovoce. Poručili jsme si mix Berries – směs borůvek, malin a ostružin. Děvče spouští prapodivný stroj, sestávající se z trychtýře, do kterého vhodí kostku vanilkové zmrzliny, kterou uřízne z průmyslově vyráběného polotovaru, řekl bych z mražené tvárnice. K tomu přihodí lopatku mražených bobulí a zapne mašinu. Do trychtýře vjede točící se šnek jak z mlýnku na maso. Stačí už jen pod Trychtýřem podržet kornout a kopec výborné zmrzliny je na světě.
K Hot Water Beach dorážíme těsně po setmění. Po ranním probuzení je kolem nás plno aut. Po pláži k termálnímu vývěru to máme asi 800 m. Jsme jediní, kdo jde po pláži, všichni ostatní jsou navlečeni v černých neoprenech, u kotníku mají přivázané prkno a jdou se prát s vlnami. Ač jako laici, máme pocit, že jim to moc nejde. Nám však také ne. Za polovinou cesty nám pláž přehradil skalní útes, který se za přílivu nedá obejít. Nevadí, objedeme ho autem, alespoň jsme se prošli. Z druhé strany útesu nás vítá bolboard – chlapík s rýčem a z pod nohou se mu kouří. Celí natěšení procházíme lesem k pláži. Je poměrně liduprázdná, po ránu je ještě zima, jen v jednom místě, tak asi 15 m širokém je hlava na hlavě. V černém sopečném písku – spíš bahýnku se povaluje pár lidí…No vypadali jako rochnící se kanci. Pro tohle se sem vláčíme takovou dálavu? Pravdou je, že když jsem šel kolem nich, písek hřál do nohou, ale kolem bylo také spousta vykopaných jam – bez vody. Místo zklamání se nám do tváří dere široký úsměv. Jestli ostatní termální pole budou vypadat podobně, no potěš, Zélande. Tak jsme po týdnu alespoň vyprali a usušili prádlo v pouliční prádelně.
Také se musím zmínit o jedné výborné silniční vychytávce: pokud se blíží ostrá zatáčka, je na šipkách vyznačená i doporučená bezpečná rychlost, jakou se ta zatáčka dá projet. V serpentinách je to k nezaplacení, když za roh není vidět.
K botanické zahradě v Hamiltonu, rozkládající se na neuvěřitelných padesáti hektarech, přijíždíme odpoledne. Zavírají až ve 20:30 hod., na procházku máme asi čtyři hodiny. Z parkoviště sestupujeme do údolí k „Želvímu rybníku.“ Cesty jsou lemovány květinovými záhony, nad hlavou nám poletují pestrobarevní motýli. Centrální část zahrady je však od 16. hod. uzavřena. Vracíme se k Emě cik cak oklikou, po cestách s exotickými dřevinami a kvetoucími keři. Zůstaneme tu přes noc a ráno se sem vrátíme. Na parkovišti stojíme schováni v zeleni, při večeři si vychutnáváme poslední sluneční paprsky a v tom se zjevil člověk z ochranky zahrady a vypoklonkoval nás do kempu na druhém konci města. Máme prostě smolný den.
Celé dopoledne věnujeme centrální části botanické zahrady, ze které jsme opravdu unešeni. Je rozdělena asi na dvacet sekcí, každá reprezentuje typické uspořádání zahrad mnoha zemí, v různých historických dobách, jako např. Japonská zahrada 19-tého století; Čínská školní zahrada; Anglická kvetoucí; Americká moderní; Indická; Egyptská; Tudorovská; také Novozélandská maorská před příchodem Evropanů; kuchyňská i bylinková atd. Jsme nadšeni, je to asi nejkrásnější a koncepčně nejzdařilejší botanická zahrada, co jsme kdy ve světě viděli.
Plni pozitivních dojmů se přesouváme na západní pobřeží k Tasmanovu moři. Mezi Raglanem a Kahwií se kroutí pobřežní silnice s kouzelnými sceneriemi. Je sice bez asfaltu, ale dobře sjízdná, úzká, takřka bez aut. Výhledy nad skalními útesy jsou dechberoucí. Objevili jsme prudce sestupující cestu s poetickým názvem „Labutí průchod“, která nás přivádí k písečné pláži. V horkém dni se 15. ledna koupeme v moři, nad hlavami nám svahují paraglidisté, vzpomínám na nedávnou dobu, kdy jsem také užíval křídel nad hlavou. Slanou vodu smýváme v nedalekém vodopádu a vychutnáváme si západ slunce se sklenkou vína.
Následující den nás čeká cesta údolím plným přírodních zajímavostí. „Waireinga Falls“ – 10 minut pěšky lesem říčka přepadává kolmo do 35 metrů hluboké propasti, rovnou do jezera. Z horní vyhlídky k patě vodopádu a zpět překonávám 522 schodů 😊. Druhý vodopád „Marokopa Falls“, je stejně daleko od silnice a za další 4 km prozkoumáváme s čelovkami volně přístupnou jeskyni „Piripiri Caves“. Mají tu být obrovské zkamenělé ústřice, ale nedokážeme je v množství stalagtitů a barných usazenin rozeznat. Díra to byla pěkná, stejně jako procházka k ní.
Poslední zajímavostí dnešního dne je „Manga Pohue Bridge“. Dvoupatrová skalní brána na konci úzké soutěsky, kterou si říčka prorazila cestu. Soutěska je však uzavřena, mostek je zatarasen trámy, vysvětlení žádné, jen nápis Road Closed. Má zvědavost je však silnější, přelézám zátaras a za chvíli stojím před tou skalní nádherou. I ta soutěska k ní vedoucí byla zrovna krásně nasvícena sluncem, tak to s radostí fotím. A proč byla cesta uzavřena? Na zábradlí spadl strom a metr z něj chybělo. Kdyby trámy ze zátarasu použili na opravu, ještě by jim nějaké zbyly.
Využíváme služeb malého rodinného kempu ve městě „Otorohanga“. Večeříme a posloucháme zpěv ptáků ze ZOO sousedící za plotem, chovající endemickými druhy Nového Zélandu. Mají tu i Kiwi, který je národním symbolem. Ráno se dovídáme, že se jim zrovna vylíhlo mládě, tak se nám naskytl pohled skrytou kamerou do hnízda. Kiwi je asi 50 cm vysoký, nelétavý pták s dlouhým úzkým zobákem, žije v norách, za potravou se vydává pouze v noci. Poté, co Evropani zavlekli na Zéland psy a kočky, hrozí jim vyhynutí, protože dříve neměli přirozených predátorů. Samice snáší jedno vejce, které je téměř stejně veliké jako pštrosí. Rentgenový snímek jeden den před snesením dokazuje, že to matky kiwi nemají opravdu lehké. Sledujeme i několik druhů papoušků včetně Papouška hnědého, který je velký jako nám známý Ara.
ZaHory.net 
Napsat komentář