Oblast horkých pramenů

Nový Zéland je z geologického pohledu novorozené mládě mezi pevninami. Jestliže před 65 miliony lety vymřeli dinosauři na starých kontinentech, ostrovy Nového Zélandu vznikly vulkanickou činností teprve před 10 tisíci lety. První osadníci byli Maorové, kteří připluli a osídlili NZ mezi lety 1000 až 1200 našeho letopočtu, což je také vlastně neuvěřitelně nedávno. Pod souostrovím NZ do sebe naráží indicko-australská a pacifická litosférická deska, která vytváří poměrně bezvýznamná zemětřesení. Jinou kategorií jsou výbuchy sopek, které se velmi významně podílejí na utváření krajiny. Např. výbuch sopky Taupo, která explodovala před 1800 lety, prakticky zmizela z povrchu zemského a na jejím místě vzniklo jezero. Byl to za posledních 5000 let nejsilnější výbuch na celé naší planetě, z hlediska vyvrženého množství hmoty je považována za nejproduktivnější vulkán na Světě.

Další významná sopka Tarawera, která výrazně změnila krajinu severního ostrova, vybuchla 10.června 1886. Do té doby oblast kolem jezera Rotorua a Tarawera nevykazovala žádnou hydrotermální aktivitu. Po jejím výbuchu vznikla v zemském povrchu nová prasklina a po extrémním výronu síry zahubila vše živé v okruhu 35 km. První nová vegetace se na tomto území uchytila až po roce 1900.

Do města Rotorua, na břeh stejnojmenného jezera přijíždíme v neděli kolem poledne. Než Pája nachystá oběd, jdu na obhlídku jezera. Cesta mě vede kolem bublajících jezírek na zcela holé pláně bez života. Keře a zakrslé stromy jsou pokryté žlutým nánosem síry. Vítr, který unáší vývěry páry z fumarolů, hubí život kolem. Ještě druhý den mi oblečení voní po pukavcích.

Jedeme se podívat do oblasti Pekelné brány – Hell’s Gate, východně od jezera. Ve čtyři odpoledne nás už nechtějí pustit dovnitř, protože za hodinu zavírají a prý bychom si to nestihli celé projít. Odjíždíme k jezeru Blue Lake na kávičku a koupání, nocujeme u jezera Tarawera. Ráno chceme prozkoumat lávou pohřbenou vesnici Te-Wairoa, jenže v pondělí a v úterý mají zavřeno a okružní cesta nad vesnicí je v soukromém je majetkem stejné rodiny vlastnící muzeum i celý areál, takže prohlídku Pompejí jižní polokoule musíme se smutkem odepsat.

Přesouváme se zpět k bráně do pekla. Čekají nás dva svahy plné vřících jezírek a fumarolů, propojených největším termálním vodopádem na jižní polokouli. Hodně nám to připomíná termální pole v Jižní Americe. U Parních útesů jsou vývěry nejintenzivnější. Bahno bublá při teplotě 120°C. Předběhli jsme organizovanou skupinu s průvodcem, abychom si to tu vychutnali sami. Přes množství vyvrhované páry útesy vzadu nejsou pomalu ani vidět. Na plotě visí varovné, život zachraňující cedule, aby někoho nenapadlo bariéry přelézat i pod pokutou 200 dolarů. Fotím ty pekelné kotle a najednou mi vypadl telefon z ruky, přímo k bublající tůni. Ač se snažím sebevíc, ani s pomocí stativu nemohu přes plot na něj dosáhnout. Musím se naklonit a zvednout nohy, visím přes plaňky jak mokré prádlo. Chytám mobil a…najednou pomalu přepadávám přes bariéru k bublajícímu bahnu. Úlek to byl nejen pro mě, ale i pro právě přicházející skupinu přitloustlých Američanů. Ten pád přes plot byl jako ze zpomaleného filmu. Mysleli si, žen se mi ze sirných výparů udělalo špatně, zkrátka jejich mnohokrát opakované „Are You alright? Really?“ mi v uších bude znít ještě  dlouho. Ostuda to byla veliká, připadal jsem si jak nemotorný dědek, kterého se jali zachraňovat. Součástí vstupného je i koupel v horkém bazénu, kde si léčím potlučené kosti.

Také jsme si všimli, kolik je kolem nás morbidně tlustých lidí. V restauracích dávají porce, které normální člověk nemůže sníst. Třeba Fish and chips – ryba s hranolky – na talíři hromada hranolků, dvě porce ryby, na tom dvě volská oka a salát. Vůbec nám sortiment nabízených jídel přijde chudý. Na pastvinách jsou miliony krav  a ovcí, ale žádné hovězí ani skopové v restauracích není, jen fast foodové rychlovky a hamburgery.

Jižně od Rotorui je největší gejzír oblasti Te-Puia. Protože se nacházíme v samotném centru turistického dění, vstup je jen organizován s průvodcem za neskutečně drahé vstupné. V ceně mimo gejzír je i ukázka ptáka Kiwi a válečný tanec Maorů – to už jsme viděli, tak pokračujeme na jih, do údolí Waimangu.

Vulkanické údolí Waimangu je ona trhlina, vzniklá po výbuchu sopky Tarawera, kterou máme v pozadí. Sestupujeme k Pánevnímu jezeru a cítíme vzrůstající teplotu vzduchu. Jezero má plochu 38 000 m2 s hloubkou 6 m, a průměrná teplota vody je kolem 55°C! Jezero je největším horkým pramenem na Světě. I v horkém létě jsou patrné sloupce vodní páry nad hladinou. Pára stoupá i z okolních svahů. Pánev přetéká úzkým zářezem, vzniklý potok má průtok 110 l za sekundu, má teplotu přes 50°C a obsahuje mnoho jedovatých chemických prvků. Přesto je kolem toku i v něm život. Bakterie, řasy a minerály vytváří krásné spektrum barev ve vodě i na okolních kamenech.

Malé jezírko naplněné černou vodou bylo mezi lety 1900 až 1904 největším známým gejzírem na zeměkouli. Jeho vody tryskaly ve 36-hodinových intervalech do výšky 400 m! Tehdy vše začalo ale i skončilo mírným zemětřesením.

Ďábelský kráter je klenotem celého údolí. Jeho bleděmodrá barva neprůhledných vod je uzavřena v kráteru černých skal, ale kam dosáhne hladina jsou žulové stěny vybělené. Je to nepopsatelná nádhera, která je navíc obestřena nevysvětlenou záhadou: Kráter se plní spodní vodou 21 dnů až k čáře mezi bílou a černou skálou. Pak, během 51 hodin hladina klesne o 8 metrů a na této úrovni zůstává 15 dnů, mezitím teplota vody stoupne na 80°C a pak se kráter začne zase plnit. Celý cyklus trvá 38 dnů a nikdo zatím nevysvětlil, proč se tak děje. PH jezerních vod má hodnotu 2,1, čili se jedná o kyselinu. Z hloubi trhliny nás vyváží nahoru autobus. V letním žáru by byl výstup z přehřátého kotle očistec.

A ještě jedny horké prameny jsme navštívili. Orakei Kerako je nejvíce stranou od zájezdových tras autobusů. Z plochých skal, seskládaných z několika stupňů nad sebou, vyvěrá horká voda a pára. Podle teploty a minerálního složení vytváří na širokých plotnách pestrobarevné koberce řas. Okružní trasa po dřevěných chodnících je dlouhá 2,5 km. V ceně vstupného je i plavba přes jezero Ohakuri, jinak by se tam člověk nedostal.

Musíme konstatovat, že na tak malém území jsme viděli tolik rozmanitostí, které příroda dotáhla k úplné dokonalosti krásy. Oblast horkých pramenů opouštíme naplněni úžasem.

Jedna odpověď na „Oblast horkých pramenů“

  1. No Pavliku, co nám tam děláš za ostudu, chi, chi

    To se mi líbí

Napsat komentář