V jihozápadní části severního ostrova se nachází N.P. Mount Egmont, na takřka kruhovém půdorysu. Tvar je dán pravidelnou kuželovitou sopkou Mt. Taranaki, 2518 m.n.m., na kterou mám chuť vystoupat. Druhý nejvyšší vulkán severního ostrova je pro mě výzva.
Od oblasti horkých pramenů k N.P. vede středem pevniny jediná, málo používaná silnice s poetickým názvem Frgotten World Highway, tedy Zapomenutý svět. Úzká, mezi sopečnými kopečky klikatící se silnička nás nejprve přivádí ke kavárně, uprostřed levandulových polí. Kolem domu je prostředí jako vystřižené ze zahradnického žurnálu. Majitelka je původem z Francie, tady peče koláče a vaří kávu, prodává levandulové výrobky a asi se jí tu dobře daří.
Dál jedeme pralesem a v polovině 180 km dlouhé trasy přijíždíme do vsi Whangamomona. Na návsi s asi 15-ti domy stojí hotel, jsou tři hodiny odpoledne, jdeme na oběd. Jenže restaurace mezi obědem a večeří prostě nevaří, ale udělají nám toust, jen si vybrat náplň. Tak se s Pájou domlouváme, náhle nám mladý muž za pultem, s pronikavě modrýma očima, podává ruku a říká: „Ahoj, já jsem Jirka. Nejlepší kombinace do toustu je šunka, sýr a rajče.“ Než nám to zapekli, přisedl si k nám a povídáme si. Je tu už přes rok, procestoval celý Nový Zéland, našel si práci která ho baví, domů se zatím vrátit nechce. Povídá, že máme přijet v sobotu, bude tu vzácná slavnost. Budou volit prezidenta.
Whangamomona je recesistická rebelující obec. V r. 1988 jí chtěli v rámci územního přerozdělení připojit k vedlejšímu regionu. Háček je v tom, že tam sídlí konkurenční rugbyový klub. Podle počtu chalup musí hrát asi všichni místní chlapi, aby dali dohromady předepsaný počet hráčů, myslíme si. Ti chlapi se postavili státní samosprávě na odpor a vyhlásili samostatnou republiku Whangamomona. Mají vlastní celnici, prezidenta a vaří tu Národní pivo. Volba prezidenta bude spojena se závody ovcí skrz ves, stříhání ovcí na čas, výlov úhořů a ochutnávat se bude národní ležák. Dnes je čtvrtek, to si nenecháme ujít a vrátíme se sem.
My však dojedeme pod Mt. Taranaki. Kopec je schován v mracích, odpoledne tu byla bouřka, silný vítr, nevím, nevím, zda mi bohové dovolí se k nim podívat. Vstávám v 6, v sedm vyrážím z Dawson falls 950 m.n.m., prakticky stále po schodech až do výšky 1450 m.n.m., kde začíná suť. Je úplné bezvětří, modré nebe. Nejprve musím zdolat jižní předvrchol Fathams Peak 1966 m.n.m. Suť je ale příšerná, strašně se bořím, jeden krok nahoru a půl kroku dolů. Na jižním peaku je malá chata, jsem tu o půl hodiny dříve, než píšou na rozcestnících, ale dalo mi to hodně zabrat. 1000 m převýšení na žhnoucím slunci, dost jsem toho vypotil. Rozhoduji se, zda to nevzdám, ale začalo příjemně foukat, tak jdu dál.
Jsem tu úplně sám, bojuji s různými myšlenkami sám se sebou. Musím nejprve sestoupit 50 výškových metrů do sedla a pak 600 m zase sutí, tentokrát je svah o poznání prudší a v půlce se ještě víc zvedne. Je to dřina, ale chlácholím se, že docela nabírám výšku. Za dvě hodiny je dobojováno, stojím na hraně zasněženého kráteru. Dolů to jede jako na lyžích, ale ty schody dole mě úplně dobily. Procházím také kolem památníku sira Edmunda Hillaryho, který v r. 1953 stanul jako první člověk na Mt. Everestu. Rodák z Nového Zélandu na Mt. Taranaki trénoval. Že bych šel v jeho šlépějích? 😊
Vracíme se do Whangamomona, na celnici dostáváme razítko do pasu. Na improvizovaném podiu stříhají ovečky. Borcům na to stačí méně než 20 vteřin a naháč je na světě. Vedle mladík tne sekyrou do 40 cm silného borovicového špalku. Párkrát máchne a kláda je vejpůl. Lidé se dobře baví, stánky jsou plné cetků jako z babiččiny půdy. O kus dál je vana se zakalenou vodou, plná úhořů. Kdo uhádne přesný počet, jednoho vyhraje. Zvoleného prezidenta vezou na americkém džípu před mávajícím davem a ten rozhazuje lidem bonbóny. Ženské napekly koláče a dorty, pivo teče proudem. Je docela dobré, jen mu chybí pěna. Tady se pivo s pěnou nepije říká nám Jirka, se kterým se loučíme a pelášíme na trajekt k jižnímu ostrovu. Také jsme si všimli podpory Ukrajiny, na mnoha místech vlají modrožluté vlajky.
V noci na pláži, ještě poměrně daleko před Welingtonem hledám, jak často plují lodi. Všechny už jsou na celý den obsazené, jen první, odplouvající v šest ráno má ještě volné místo na karavan. Vstáváme ve čtyři hodiny ráno, na jižním ostrově jsme v devět hodin. Ušetřili jsme tím jeden den, což je super.
ZaHory.net 
Napsat komentář