Ranní trajekt byla vážně výhra. Severní pobřeží Jižního ostrova je zvrásněno dlouhými poloostrovy a ostrůvky, mezi kterými se motá naše obrovská loď a za zády nám vychází slunce. První seznámení s novou pevninou začíná prozkoumáváním zátoky Te Mako Bay. Jízda pralesem po úzké silničce byla zážitkem, stejně koupání v zálivu. Na molu visí vzkaz pro rybáře: „Nevhazujte zbytky ryb do moře, lákáte tím žraloky“. Tuto informaci jsem Páje řekl až po odjezdu, stejně se ale na mě čílila…😊.
Národní park Abela Tasmana se pyšní překrásným třídenním trackem po pobřeží. Slabší povahy, jako jsme my, se mohou dopravit k nejkrásnějším zátokám vodním taxíkem a udělat si půldenní výlet. Přijíždíme do oblasti Marahau poměrně pozdě večer. Kempy jsou přeplněné, hlava na hlavě. Ráno naváží traktory a spouští lodní taxi na vodu. Množství čekajících turistů nás odrazuje, nechceme být součástí stáda a odjíždíme do N.P. Kahurangu. Ten skrývá na západním pobřeží skalní brány a jeskyně. Vede k nim více než stokilometrová zajížďka, která mnoho návštěvníků Zélandu odradí. Je to ale jejich obrovská chyba. Za poslední osadou vede štěrková cesta do pralesa, na jejím konci je parkoviště, výchozí bod k přírodním raritám. Jenže po dlouhé a namáhavé cestě nás patnáct km před cílem zastavuje zátaras pro vozidla vyšší než 2,8 m. Naše Ema má 3,5 m. Do národního parku mohou jen osobní auta. Zklamání je to obrovské. Napadlo mě se vrátit do poslední vsi Karamea, kde je kemp. Snažím se domluvit, zda by byla možnost si půjčit auto. Kemp vede starší pár, vysvětluji jim náš problém. Paní zvedne telefon a ráno v 9 hod nám za 90 dolarů včetně s benzínu přistavují čtyřkolku Suzuki. Míříme do nitra N.P. 15 km rozbité štěrkovky prověřuje schopnosti našeho nového autíčka.
Hodinová zpáteční procházka k Limestone Arch je sama o sobě neskutečný zážitek. Cesta pralesem pod korunami velikánů původních stromů, mezi kapradinami vysokými i 10 metrů, propletenými liánami, pod námi křišťálově čistá řeka. Na konci se nám nejprve otevře skalní oblouk větší než Pravčická brána v Hřensku. Ale to není ten pravý skvost, ten se skrývá za ohybem cesty. 200 m dlouhý, 47 m široký a 39 m vysoký skalní oblouk, pod kterým si řeka prorazila cestu. Stojíme pod tím obloukem téměř bez dechu. Vracíme se k autu plní dojmů, posvačíme a vyrážíme na další, tentokrát dvouhodinový okruh k Zrcadlovému jezeru a k další bráně Moria Arch Cave. Druhá brána je ještě impozantnější, člověk se nestačí divit, jaké dílo tu matka příroda vytvořila. Pod bránu se vstupuje jeskyní s visícími krápníky. Řeka tu vytváří oblouk, takže jedním pohledem jsou vidět oba vstupy jako na dlani. O dva kilometry dále se nachází dvě jeskyně. Crazy Paving Cave je letos uzavřená, protože se tam rozhodli 15 cm dlouzí endemičtí pavouci zavěsit své kokony. Vývoj jejich mladých trvá 14 měsíců. Do druhé jeskyně Box Canyon Cave vstupuji jen se světlem mobilu. Zapomněl jsem si vzít s sebou čelovku. Hlavní dóm je asi 100 m hluboký, několikrát zalomený. Na konci mohutných prostor si na chvíli vychutnávám černo-černou tmu. Při cestě ven objevuji úzký průlez do dalších tenkých chodeb. Proplétám se jimi asi 30 m, pak se musí po čtyřech do dalších prostor. Dál už se mi nechce, mám mírné obavy, že kdyby mi kiksnul mobil, mohl bych v labyrintu zabloudit. I tak to je prima zážitek.
A ještě jedna jeskyně se skrývá na konci údolí. Honey Comb Hill Caves je možné navštívit jen občas s průvodcem. Jsou v ní zkamenělé kosterní pozůstatky vyhynulých ptáků Moa – o polovinu větších dnešních pštrosů, a také kosti orla s rozpětím křídel 4 metry, který ptáky Moa lovil. Sehnat průvodce se nám bohužel nepodařilo, ale i tak je to na jedno údolí neuvěřitelné množství přírodních divů.
Národní parky a chráněná území pokrývají celou jednu třetinu plochy Nového Zélandu. Už tento fakt napovídá, že se jedná o zemi zaslíbenou. Nás fascinují samotné túry skrz pralesy, nabízející zeleň ve všech podobách, výborné klima a zpěv ptáků. Na konci každé cesty pak čeká nějaký skvost. V tom je to tady úžasné.
Za Westportem je maják a pobřežní trasa vedoucí nad útesy k tulením koloniím. Malí, nedávno narození lachtánci nemotorně přelézají velké, žulové balvany. Máme o ně chvílemi až strach, za naprostého nezájmu jejich rodičů válejících se o kus dál.
Podél západního pobřeží se přesouváme do dalšího N.P. Paparoa. Příroda se tu vydováděla na skalních útesech, kde jednotlivé vrstvy šedých sedimentů se střídají s černými, takže vypadají jako naskládané palačinky. Přesně takové dostali i jméno: Pancake Roks. Protože je vedro, hledáme přístup k oceánu , abychom se opláchli a schladili. Truman Track nás k němu přivádí zase skrz pralesní porost. Posloucháme hukot příboje a cvrkot kobylek, přes jejich muziku se sotva slyšíme. Náhle se před námi otevřel nekonečný prostor, ohraničený rozvrásněnými převislými útesy, ze kterých padá vodopád. Pod nimi kamínková pláž, kterou sdílíme ještě s jedním párem. Pohledem si připadáme jako někde v Karibiku. Hezčí zakončení dne si ani neumíme představit.
ZaHory.net 
Napsat komentář