Chceš-li cestovat na odlehlý poloostrov Labrador, máš v podstatě jen dvě možnosti. Po silnici z Bale-Comeau, z provincie Québec, nebo dvěma trajekty přes ostrov Newfoundland. Kanadské silnice do severních teritorií jsou postaveny tak, že z obydlených oblastí vede jediná cesta, tisíc i více kilometrů někam do divočiny, ale sousední oblasti nejsou na severu vzájemně propojeny. Tam se cestuje obvykle jen hydroplány. Již dávno jsem měl tedy v hlavě okruh přes Newfoundland. Plují tam z Nového Skotska dvě trajektové linky 3x týdně. Na východní pobřeží, kam chceme, je však na dlouho dopředu vyprodáno, musíme tedy plout na jihozápad do Chanel-Port-aux-Basques. Tím jsme ušetřili asi 300 dolarů, ale protáhneme si výlet o 900 km do města St. John’s, kde končí trans kanadská dálnice č.1, dlouhá 5500 km.
Signal Hill nad městem je nejvýchodnější bod kanadského území, odtud je to blíže do Evropy než na druhý konec Kanady. 12.prosince 1901 zde byl zachycen první radiový signál z Evropy. Je až neuvěřitelné, kam se lidstvo dostalo za 120 let v oblasti telekomunikací! Dříve se tu vyvěšovaly vlajky, aby lidé v zálivu věděli, že se blíží loď. Půlhodinová procházka do ústí průlivu nás po dvou dnech jízdy protáhla. I když je krásný slunečný den, vítr tu fičí tak, že držíme balanc s nohama pěkně roztaženýma.
Do večera stíháme ještě Red Head Cove Trail po skalních útesech nad Atlantikem v oblasti Pouch Cove, kde se mi podařilo ztratit hodinky, asi jsem utrhnul řemínek při nasazování batohu. Hluboko pod námi, jako by se vařila voda, ale to asi probíhají boje ryb v honbě za potravou. V podvečer, když hledáme místo na spaní, se v zálivu pod námi zjevily velryby. Jsou dost daleko, přetahujeme se o dalekohled, ale ze setkání s nimi máme velkou radost.
Přesouváme se do oblasti poloostrova Bonavista. Výběžek u Port Rexton obcházíme po Skerwink Head Trailu, s úžasnými výhledy na okolní ostrovy a rybářské vesničky. Vedle útesů jsou odloučené skalní věže s hnízdícími ptáky, hejna racků nám krouží nad hlavami. Ještě vybíháme na dřevěnou vyhlídku na kopci, ale trochu bojujeme s mlhou, která je těsně nad námi, tak toho zase moc z výšky nepřehlédneme. Tato procházka, byť jen něco přes 5 km dlouhá, byla zařazena mezi pětatřicet nejhezčích trailů v severní Americe. Právem.
Rybářská vesnička Trinity s malebnými domky a dřevěnými kostely je zapsaná na seznamu UNESCO. Do jednoho jsme nahlédli, celodřevěný interiér se podobá kostelům v Norsku, jen tu navíc visí kanadská a americká vlajka. Mám pocit, že množství lidí, který by se vešel do zdejších kostelů by snad uspokojil celou ostrovní populaci.
Nocujeme na výběžku nad oceánem. Při ranní procházce se psem jsme zahlédli tři skupiny velryb, dohromady jich bylo asi osm. Střídavě vytryskávají vodní páru, občas nám zamávají ocasní ploutví. Nejsme tu sami, na rozeklaném pobřeží kempuje mnoho lidí a všichni sledujeme to velkolepé divadlo. Pohled na největší tvory na Zemi mě snad nikdy neomrzí.
Spillars Cove Loop je další lákadlo pro pěší výlet. Rozeklané pobřeží plné skalních věží je hnízdištěm mořských ptáků všeho druhu, nám se podařilo zahlédnout i poslední papuchalky, jak učí lítat mladé. Jinde se nám je zatím nepodařilo vidět, vyvádí mladé obvykle v červnu, tady na severu se asi trochu opozdili.
Vracíme se na západ ostrova do národního parku Gros Morne. Je to sem necelých 600 km, jedeme dlouho do noci a ráno v lese, kde spíme, nám chlápek poradil procházku k 500 m vzdálenému vodopádu, pod kterým je báječná tůň na vykoupání. Voda byla nečekaně teplá, ohřátá od plochých balvanů, po kterých řeka přitéká.
V národním parku jsme vybrali půldenní trek Barker’s Brook-Fall. Široká řeka překonává několik kaskád za sebou, z poslední vyhlídky je vidíme všechny najednou. Byla to krása. Spíme v zálivu u infocentra, ráno nás zkontroloval strážce parku, vysvětlujeme mu, že kemp byl plně obsazený, naši omluvu v pohodě přijal. Vyrážíme na celodenní Moutain Gros Morne trail, druhý nejvyšší kopec NP, 17 km/ 8 hod., kde musíme v jednom místě překonat 500 výškových metrů na necelém kilometru. Výstup vede suťovým žlabem, kameny pod nohama naštěstí neujíždějí, tak poměrně rychle nabíráme výšku. Z vrcholu Gros Morne 806 m.n.m. je nádherný výhled do okolních kaňonů s jezery a na oceán. Měli jsme štěstí na sluneční den. Shodli jsme se, že když svítí slunce, jeho paprsky jakoby až nepříjemně štípou jako všudypřítomní komáři v podvečer. Dlouhý mírný sestup okořeníme koupačkou v jezeře. Kulisu nám dokreslují další krásné vodopády.
Ještě se musím zmínit o zdejší přírodě. Rostou zde nízké smíšené lesy, stromy obvykle nejsou vyšší než 10 m, Smrky, jedle, modříny, habry, břízy a plno druhů nízkých keřů, které ani neumím pojmenovat. Vše roste divoce, bez zásahů člověka, lesy mimo pěšiny nejsou prostupné, jak jsou husté. Kvete zde také mnoho krásných kytiček. Všimli jsme si, že jehličnany jsou na mnoha místech napadeny a usychají. Místy jsou celé suché pláně kmenů nastojato. Trochu smutný pohled, lesníci ale tento proces vůbec neřeší, příroda si poradí sama. Je tu taky dost větrno, nejsou zde žádné výrazně vysoké hory, které by bránily proudění vzduchu od oceánu, ale celkem teplo, za slunných dnů se teplota vyšplhá i ke 30°C, v noci je 18 – 20°C, v tom teple se i občas nedobře spí.
Lidé jsou zde velmi milí, rádi navazují rozhovory. Překvapila nás však jejich jazyková nevybavenost. V provincii Nové Skotsko, mluví všichni jen anglicky. Na Newfoundlandu je to tak napůl angličtina s francouzštinou, i nápisy jsou dvojjazyčné. V provincii Québec se mluví jen francouzsky, oni ani neumí mnohdy anglicky! To jsme vůbec nečekali. Stáli jsme na parkovišti a přišla paní od vedlejšího obytňáku a obdivovala se našemu autu. Uměla jen francouzsky, musela si povolat manžela, aby jí překládal! Nebyla první, kdo přišel okukovat našeho štíhlého Arnošta, nejvíc je fascinují ta vysoká terénní kola. Oni tu mají ty bachraté obytňáky s nízkými podvozky, s výsuvnými stranami, těžké, na tuplovaných pneumatikách. Váhový limit pro osobáky tu je do 4,5 tuny, o tunu víc než v Evropě. Hodně tu frčí 4×4 pick-upy, které táhnou celé obytné návěsy. Za obytnými auty a autobusy si mnohdy táhnou na kouli další osobák jako přívěsný vozík. A vůbec osobní auta mají nejmenší velikost SUV, i evropské značky, které tu jsou tu a tam vidět mají rozhodně větší kastle než u nás. Je to asi potřeba, protože těch tlustých lidí, někdy až extrémně obézních, tu vidíme na každém kroku. Je to také dáno tím, že v obchodech prodávají vše v obrovských baleních. Třeba mléko začíná na dvou litrech. Hledali jsme litrové balení, našli, ale stálo 80% dvoulitrovky. Dnes je neděle, 19. den naší expedice. Čekáme frontu na lístky na trajekt na poloostrov Labrador. Trajekt jezdí jen 2x denně, lupeny se nedají koupit on-line. První pluje v jednu odpoledne, místní tu čekají už i od sedmi ráno. Trochu divné na tak rozvinutou zemi! Pravdou je, že poslední dvě auta se na něj nevešla.
ZaHory.net 
Napsat komentář