Sedím na letišti v Calgary, protože si letím
pro svou manželku Páju. Původně měla absolvovat celou expedici se mnou, ale netroufala si na čtyři měsíce opustit svou zahradu uprostřed palčivého léta. Taky se bála setkání s medvědem na Labradoru nebo na Aljašce 🫣. Jenomže situace se změnila, po 37 letech, co jsme spolu, si hodně chybíme, nikdy jsme bez sebe tak dlouho nebyli. Taky mě nechce nechat jet samotného. Roli hrají i ty dlouhatánské přesuny. Chci jí ušetřit trmácení přes indiánské prérie ke Skalistým horám. Cesta je tam dlouhá 4000 km, kde relativně nic není k vidění, respektive tam nemám nic zajímavého naplánováno.
Z Toronta mířím na sever, kolem jezera
Huron. Vyjet z té přelidněné aglomerace mi trvá přes dvě hodiny. Poskakuji od semaforu k semaforu po šestiproudé dálnici v jednom směru. Když už mám město za sebou, stojím v patnáctikilometrové koloně, protože dopravu stáhli jen do tří pruhů, kvůli opravě mostu. Řidiči jsou k sobě tolerantnější, vzájemně si dávají přednost. Žádný náznak přetlačování. V Evropě je něco takového nevídaného. Možná je to ovlivněno drakonickými pokutami, které visí na cedulích podél cest. Třeba překročíš-li rychlost o 10 km – pokuta 100 dolarů, o 20 km – pokuta 200 dolarů, o 50 km – pokuta 10.000 dolarů! Pokud překročíš rychlost v úseku, kde se silnice opravuje, jsou částky dvojnásobné. Když zraníš přítomného pracovníka, přidají ti 7.500 dolarů. Pokud někoho zabiješ, patnáct let na tvrdo! zi jezery Michigan a Superior podruhé překračuji hranice do USA. Je to o 400 km kratší cesta, než přes Kanadu. Americký celník se ptá, zda nevezu drogy, alkohol, cigarety nebo pomeranče. Trochu mě tím ovocem zaskočil. Povídám mu že nepiju, nekouřím, ale mám 4 mandarinky. Tak mi je dej, povídá. Do USA je dovoz citrusů zakázaný a ukazuje na ceduli co visí na jeho boudě. Ve špajzu jsem jich našel šest, dal jsem mu jen čtyři, on mi vrátil pas se slovy „Welcome in the USA“ a oba jsme byli spokojeni. U jezera Superior v poledne zastavuji přímo u písečné pláže a jdu se vykoupat. Voda je čistá, teplá tak akorát, ve větru se dělají vlny. Nebe na obzoru se snoubí s nekonečnými vodami, jako bych byl u moře. Uvědomuji si, že za poslední 4 dny jsem se dotkl všech pěti velkých jezer. Každé je přitom svou velikostí srovnatelné s Jaderským mořem! Třetím dnem osamocené jízdy se ocitám uprostřed ploché, nekonečné prérie. Vyhýbám se dálnicím, je to vlastně jedno. Silnice jsou prázdné, jedu stejně rychle jako po dálnici. Potkávám tu i dostavníky jako za dob „divokého západu“. Jen s tím rozdílem, že co já dnes ujedu za pět dnů, kovbojové tehdy na koních nebo povozem urazili za celé léto.
Představuji si ta desetitisícová stáda bizonů, která tu táhla prérií a za nimi indiány, kteří je lovili a z jejich kůží si stavěli teepee. V jedné osadě si to připomínají totemem s vytesaným náčelníkem původního indiánského kmene.
Ve městě Rugby, v Severní Dakotě, náhodou protínám geografický střed severoamerického kontinentu a ocitám se uprostřed Ameriky!
Další den už jsem zase zpátky v Kanadě. Tady je to skutečná pravá prérie. Ve Spojených státech půdu alespoň obdělávají v nekonečné lány obilí, kukuřice a brambor, v Kanadě leží ladem, všude jen suchá žlutá tráva. Na mnoha místech tu stojí těžní stroje a pumpují z vrtů surovou naftu. Už chápu, proč se tomuto územní říká “ Badlands“ (Špatná země). Půda je neúrodná, samý jíl. Ale je tu jedna oblast, která skutečně stojí za návštěvu. „Dinosaur Provincial Park a T-Rex Discovery Muzeum“. Obě spolu úzce souvisí, byť jsou od sebe vzdáleny 300 km. V muzeu je vystavena kostra Tyranosaura Rexe, nejúplnější kosterní nález tohoto masožravého dinosaura na světě.
Byla nalezena v údolí Red Deer River, spolu s dalšími třemi sty kostrami různých dinosaurů. Údolí řeky vzniklo zajímavým způsobem: Před 18.000 lety pokryl toto území ledovec, který se v ploché rovině nikam neposouval, tak jak to známe z Alp nebo Norska. Před 10.000 lety ledy roztály a vznikla obrovská jezera, která se protrhla a spláchla bahnitou půdu do řeky. Tím vznikl asi šedesát metrů hluboký kaňon, na jehož úbočích došlo k odkrytí zkamenělých koster dinosaurů a vymodelování zdejší geologicky úžasné krajiny.
Před 170 miliony lety zde panovalo teplé, subtropické podnebí, neboť zde byly nalezeny zkameněliny palem, které by zimu nepřežily, rozhodně teplota v zimě neklesala pod nulu. Palmové listy požírali býlożraví dinosauři, za kterými se stahovali masožraví predátoři. Oblast byla však díky přítomnosti řeky velmi bahnitá, a to byla past na těžkotonážní zvířata, která se tu utopila. Toto rozsáhlé území, které svojí podmanivou, krajinou, ale je zejména nejvýznamnější paleontologickou světovou lokalitou, bylo zapsáno na seznam UNESCO, již v roce 1979. Údolí je zpřístupněno veřejnosti tak asi z 10-15%, stále se v ostatních částech údolí provádí průzkum.
Po každém dešti se splachuje měkký povrch do potoků a řeky. Po dešti je terén rozbahněný a přístup je zcela zapovězen. Za slunečného počasí dosahuje teplota v údolí 40°C. Vede zde asi 15 km stezek, které jsem téměř všechny prošel. Bylo strašné vedro přes 30°C, naštěstí pofukoval vítr. Jsou tu dva nálezy, kde jsou nad kosterními zkamenělinami vystavěny prosklené budky a člověk si může tato místa prohlédnout přímo tak jak byly objeveny.
A ještě jsem cestou zažil jednu věc, nad kterou mi rozum nestačil. Podél silnice vedla železniční trať. Dojel jsem nákladní vlak, ale v té rovině jsem nemohl dohlédnout jeho začátek. Po jeho předjetí mi to nedalo, zastavil jsem a počítal, a počítal…ten vlak měl neuvěřitelných 173 vagónů! Kluci v mašině si mě všimli a zatroubili mi na pozdrav. Taky tu jezdí vlaky se dvěma kontejnery na sobě.
Za šest dnů jsem přetnul půlku Ameriky, projel čtyřmi americkými státy a třemi kanadskými provinciemi, překonal dvě časová pásma. Byla to zase skvělá zkušenost. Za týden se sem vrátím s mojí Pájou. Prozkoumáme společně národní parky ve Skalistých horách, pojedeme ve stopách zlatokopů na Aljašku a nakonec nás čeká přes dvacet národních parků amerického středozápadu. Tak ať vám nic neuteče!
ZaHory.net 
Napsat komentář