Mojí ženě jsem před odletem do Ameriky slíbil, že do pátých narozenin našeho vnoučka budeme doma. Artík nás osobně na ně pozval, a to se neodmítá. Jenže na národní parky USA máme místo 72 dnů jen 48. A to je problém. Buď něco vynecháme anebo pojedu mezi parky jako o život s minimem volných chvil. Také jsme odpískali návštěvu Vancouveru, i když jedeme 70 km okolo.
Na poslední chvíli, před odbočkou do USA, jsme se ale rozhodli Vancouver nevynechat, protože je to krásné město, rozložené na několika poloostrovech u moře. Také jsme jej chtěli poznat, protože naše nejmladší dcera se tu před lety půl roku starala o tři kluky, coby au-pair. Nastavil jsem navigaci přímo do Stanley parku, protože žádná aplikace nám nenabídla jediný camp blízko pamětihodností nebo u moře.
Do centra přijíždíme až za tmy, svítící mrakodrapy dotváří kulisu města a rozhlížíme se ze zavěšených mostů přes zálivy. Na drzo nocujeme na parkovišti přímo v parku, který byl pojmenován po lordu Stanleymu, prvnímu guvernérovi provincie Vancouver, který se významně podílel o rozvoj města. V r.1889 založil park a prohlásil, že bude pro všechny lidi, všech barev pleti, bez rozdílu bohatství a společenských hodnot, a to na věky. Jeho jméno nese i pohár nejvyšší hokejové ligy severoamerického kontinentu.
Park je naším hlavním cílem procházky, podél moře jsou krásné výhledy na město, přístav, startující hydroplány. Navštívili jsme mořské akvárium se spoustou obdivuhodných živočichů, prehistorických koster ryb, korálů, a venkovní bazény se skotačícími lachtany. Kousek vedle objevujeme Totem Pole. Totemy sem byly svezeny ze zaniklých indiánských rezervací. Cestu si zkracujeme přes vzrostlý les s mohutnými stromy. Park není žádný drobeček, kolem dokola je to víc než 10 km. Potkali jsme tu policistku na koni a dozvěděli jsme se, že její maminka pochází ze Slovenska, ale ona česky nebo slovensky neumí nic. Rozloučila se však s námi odpoledne pozdravem „dobré ráno“. Chtěli jsme ještě vidět botanickou zahradu Britské Kolumbie, ale uvízli jsme v zácpě aut odpolední špičky a skoro tři hodiny se probíjíme ven z města.
Do USA je to kousek, Pája chce udělat k večeři čočku s domácími vejci od farmářky z kaňonu Fraser. Přemluvil jsem jí, že se najíme až za hranicemi. To byla zásadní chyba! Celníci na nás byly zatím nejdrsnější. Odvedli nás na imigrační oddělení, začal výslech. Nejvíc jim vadilo, že nemáme zpáteční letenky a sjednanou přepravu karavanu do Evropy. Sebrali nám klíče a dvě baby nám šly přehrabat karavan bez nás. Sebraly nám avokáda, rajčata a ty domácí vejce! Taky si vzaly batáty ze supermarketu, které ležely na bramborách od té farmářky. Divné je, že brambory jim nevadily, i když na letáku, co nám daly, byly také vyjmenované. Pomeranče jim tentokrát nevadily. Následovalo potupné focení a odběr otisků prstů a v podvečer, když už byly obchody zavřené, nás propustili na své výsostné území. Hurá. No dost jsem to od Páji schytal, k obědovečeři byl chleba…
Sjezdem z kanadských hor do amerických plání státu Washington, se teplota rázem zvedla z 15°C na 35°C. Hned v prvním národním parku Severní Kaskády hoří lesy. Mohli jsme parkem jen projet, a tak z první tůry po hřebenech nad modrozelenými jezery sešlo. Teprve na konci parku jdeme k jezeru Rainy Lake. Je to taková krátká procházka jen tři km, ale pěkná.
Sjeli jsme do městečka Winthrop, jehož hlavní ulice je zachovaná ve stylu divokého západu. Dobrý nápad, jen před dřevěnými domy už nejsou uvázaní koně, ale plechoví miláčci kovbojů, co popíjí v nesčetných salónech.
Přetnuli jsme severní výběžek státu Idaho a v Montaně, v N.P. Glacier na nás čeká jedna z nejkrásnějších vyhlídkových silnic v celé Americe. Přejezd mezi parky byl dost dlouhý, ráno jsme si pospali a v 10 hodin nás již na tu krásnou silnici nechtěli pustit. Parkoviště na sedle Logan Pass je beznadějně ucpané, auta delší než 20 stop pustí nahoru až ve tři odpoledne, kdy se zavírá vjezdová brána do parku. Procházíme se tedy kolem jezera McDonald, a nacházíme tašku hub. Nakrájeli jsme je a navlékli k sušení na nitě. Čtyři náhrdelníky za týden krásně vyschly.
Na sedlo vyrážíme až v půl páté, nechali jsme tu první vlnu aut odjet, bylo to dobré rozhodnutí. Měli jsme klid na skutečně velkolepé výhledy. Z Logan Passu 2066 m.n.m. kráčíme po dřevěných lávkách přes vřesoviště k jezeru Hidden Lake. V podvečerním světle byly štíty kolem nás osvícené zapadajícím sluníčkem, no prostě nádhera.
Nechali jsme si na tento park ještě jeden volný den. 20 km severně se chceme projít kolem jezera Swiftcurrent Lake. V 9 hodin ráno, čtyři auta před námi, zase zavřeli výjezd nahoru pro plné parkoviště. Tentokrát to vzdáváme. Včera dvě šestikilometrové tůry po horách, dnes to mělo být jen tři km na vyklusání po výhledech. Čekat do odpoledne tu skutečně nebudeme.
Přejíždíme přes 1100 km ve dvou dnech k Dewils Toweru. Cesta nás vede přes rozsáhlá indiánská území a trochu náhodou jsme narazili na Little Bighorn, kde byl generál Custer se svou sedmou kavalérií poražen indiánskými kmeny.
Velmi mě zaujal jeho životní příběh: Vystudoval vojenskou akademii ve West Pointu a při závěrečných zkouškách byl sice poslední, ale přesto se stal nejmladším brigádním generálem. Za občanské války Severu proti Jihu dosáhl významných vojenských úspěchů a zasloužil se ke konečnému vítězství Unie. Za své kariéry byl dvakrát suspendován, poprvé nechal popravit vojáky, kteří dezertovali během nuceného pochodu Kansasem a podruhé za zmasakrování indiánských žen a dětí kmene Šajenů. Pokaždé mu však byla hodnost vrácena. Největší slávu si neblaze vysloužil 25.června 1876 právě zde. Jeho sedmá kavalérie dorazila k řece Little Bighorn River jako první, kde narazila na indiánskou osadu. Custer nechtěl čekat na posily, které byly vzdáleny pouhých 9 mil a pustil se do pronásledování prchajících žen a dětí. Shodou okolností se v údolí konalo shromáždění několika indiánských kmenů. Custer s 268 vojáky vpadl do obklíčení dvou tisíc Lakotů a Šajenů. Bitva trvala pouhou jednu hodinu. Náhrobní kameny vojáků jsou přesně v místech, kde byli pobiti. Našli jsme i pomník generála Custera, jen kousek pod velitelským vrcholem. Na základě rozkazu prezidenta Granta bylo uspořádáno vojenské tažení, jež ve výsledku přineslo konečnou porážku indiánů Velkých plání. V roce 1926, při padesátiletém výročí bitvy, byly Velké pláně navráceny indiánům a potomci válčících stran společně a na vždy zakopali válečnou sekyru.
V jednom bezejmenném městečku, to už jsme ve Wyomingu, přijíždím na křižovatku po hlavní silnici. Přede mnou odbočuje kamion se dvěma cisternami – návěsem, a ještě jedním přívěsem, není přes něj vidět. Souprava je dlouhá přes 40 metrů. Hlavní silnice vede doprava, tak pokračuji za tím kamionem. Z protisměru odbočuje doleva šedý robustní pick-up a chlápek na mě troubí a cosi gestikuluje. Málem do mě blbec vrazil. Kašlu na něj a na konci města odbočuji do parku, je čas na odpolední kávičku. Za mnou zastavil ten chlap s pick-upem, co mi nedal přednost. Snad si to nechce se mnou vyřídit? Nebo co. Vylezu z auta a koukám, na dveřích toho auta obrovský nápis: SHERIFF. Začal na mě hulákat o stopce. Pochopil jsem, že jsem mu nedal přednost. Tady totiž na některých křižovatkách mají STOPku všechny silnice a přednost má ten, který přijede do křižovatky dříve. Už jsem si na to zvyknul a docela dobře to funguje. Jenže já jsem na té stopce nezastavil. Požádal jsem ho, aby mluvil pomaleji, že jsem z České republiky a anglicky moc dobře neumím. On na mě, že když mluví šerif, nemám mu skákat do řeči a poslal mě pro řidičák. Vyslechl jsem si, že nejsem v České republice ale v Americe a tady se musí dodržovat americké zákony. No byla ve mně malá dušička, znova mě poučoval, že se na stopce musí zastavit. Já ji přes tu cisternu neviděl a když jsem se mu asi potřetí omluvil, vrátil mi řidičák, se kterým si stejně nevěděl rady a odjel.
Devils Tower, ikonický čedičový monolit, vyčnívající 400 m nad okolní krajinou, byl po dlouhá léta významným identifikačním bodem při objevování Divokého západu.
Dodnes je posvátným místem Arapahů a Vraních indiánů. Je to také velká výzva pro 4 000 horolezců, kteří se každoročně pokouší vylézt na vrchol Ďáblovy věže. Obešli jsme jí dvěma okruhy a přišlo mi trochu líto, že jsem se sem nedostal za mlada a nepokusil se o pokoření tohoto „pařezu“, jak tomu místní američani říkají. Čedičové sloupy jsou atypicky čtyř až sedmiboké, a mají průměr až 6 metrů, což se nikde jinde na Světě neopakuje.
V r. 1905 jej americký kongres vyhlásil prvním národním monumentem.
Jeden z nejznámějších amerických národních památníků – 4 hlavy amerických prezidentů: George Washingtona, Thomase Jeffersona, Abrahama Lincolna a Theodora Roosewelta, vytesaných ve skále, jsou 18 m vysoké. Je to pomník národní hrdosti Američanů, a také to tak cítíme. Od vstupní brány procházíme pod památník uličkou se všemi dvaapadesáti vlajkami států unie. Autorem je sochař Gutzom Borglum, který začal vést práce v r. 1927, ve svých 60-ti letech. Zemřel v r. 1941, těsně před dokončením čtvrté, Rooseveltovy hlavy.
Na cestě do Yellowstonského N.P. jsme si ještě udělali malou zajížďku do města Thermopolis. Vyvěrá zde velmi silný, horký, minerální pramen a jeho usazeniny na svahu kopce vytváří travertinová jezírka s barevnými řasami a drobnými kaskádovými potůčky. Indiáni tomu zde říkají „Kouřící léčivá voda“.
A skutečně. Za chladného rána se z nich zvedá k nebi pára. Parkujeme přímo pod terasami a ráno je po lávkách procházíme a obdivujeme se té nádheře. V nedalekých termálních bazénech si zaplaveme a po obědě navštěvujeme Wyoming dinosaur center. Muzeum s kompletními kostrami dinosaurů, největšími na Světě. Mají jich tu dvanáct, jsou 500–650 mil. roků staré. Popravdě řečeno, nechtěl bych je tenkrát potkat někde v lese.
ZaHory.net 
Napsat komentář