S klouzající spojkou jsme vyrazili po legendární pobřežní silnici č.1 do San Francisca. Je to sice delší, zato horší cesta než po přímé dálnici, ale vyhlídky z ní na skalnaté pobřeží stojí za tu zajížďku. Do šestiapůl milionové megapole jsme se dostali v pět odpoledne. Přijeli jsme ze severu k legendarnímu červenému mostu Golden Gate Bridge. Takřka celoročně je obestřen mlhou, je jen pár dní v roce, kdy je vidět vcelku. Zase jsme měli úžasnou kliku. Musel jsem ho vidět zespoda i z horní vyhlídky.
Do servisu to máme přes půl města, 45 km. Poskakujeme mezi semafory, než se dostaneme na šestiproudou dálnici v každém směru. Přijeli jsme čtvrt hodiny po zavíračce a šéf firmy už na nás mával. Byla tam i jeho maminka a tak se notnou chvíli bavíme o naší cestě, než se vůbec dostaneme k jádru pudla, naší uklouzané spojce. Šéf mi hned ukazuje balíček, který přišel chvíli před námi. Je to neuvěřitelné, v pondělí odpoledne si ho DHL vyzvedlo v Praze a ve středu byl San Francisku. Mistr si vzal kus kartonu a na chodníku si lehnul pod našeho Arnošta. Po chvíli vylezl a povídá: „Je to pro nás výzva, auto s mechanickou převodovkou jsme tu ještě neměli. Udělame pro vás, co budeme moci. Ráno přjeďte v půl deváté.“
Našli jsme volné parkoviště u moře na dohled letiště. Mají tu dvě paralelní přistávací dráhy a na ně kolmo křižující dvě dráhy odletové. S úžasem pozorujeme cvrkot. Přistávají nám nad hlavou dvě letadla najednou, v minutové pauze dvě letadla odlétají a už se na přistání rovnají další stroje.
Z vřelého přijetí v servisu máme radost. Oslavili jsme to večeří v restauraci, triem mořských plodů, lahvičkou červeného, a světe div se, poprvé v Americe dobrou kávou v normální velikosti v porcelánu a ne v papírovém kelímku.
Ráno nám servisman sděluje, že to nastudoval a oprava bude trvat 15 hodin, tedy do pátku. Předali jsme klíče a jedeme do centra rychlovlakem. Po nábřeží chodí meší, ale i velké skupiny demonstrantů, všichni ve stejných tričkách a stejnopohlavní se vedou za ruce. Taky nás minulo auto, zastavilo vedle nás. Mělo na střeše skener a kamery, říkám si že Google zase zdokonaluje mapy. Ty skenery se točili i na obou bocích. Náskočila zelená, auto hodilo blinkr a odbočilo do boční ulice. Zvednu obočí a vykulím oči. Volant se kroutí sám! To auto nikdo neřídí! Zastavilo u chodníku, přišli dva kravaťáci, jeden přiložil mobil ke klice, dveře se otevřely. Oba naskočili dozadu a taxi zmizelo za dalším rohem.
Takových aut, Jaguárů, po San Franciscu jezdilo mnoho. Pokaždé, když se objevilo, se k měmu vrhli kolemjdoucí a fotili si ho. Nebyl jsem výjimkou.
Slavný červený most byl dnes zahalen do mlhy. Zato pevnost Alcatraz, nejslavnější věznice pro nejtěžší zločince, se nám zjevila uprostřed průlivu v plné kráse. Prostě máme velkou kliku.
Procházíme centrum města a v podvědomí očekáváme že se zjeví nějaké velké stavebně kulturní památky, ale ty tu prostě nejsou. Jen mrakodrapy, nákupní centra. Do středu města jsme šli oklikou po nábřeží. Vracíme se k nádraží přímou ulicí, přes kopec, do kterého jezdí tramvaje. Uprostřed mezi kolejemi v zemi obíhá nekonečné ocelové lano a tramvajové vozy se k němu přichytí a nechají se vytáhnout nahoru. Stoupání je tak strmé, že by to žádná tramvaj bez přípomoci nevyjela. Příčné ulice vytváří vodorovné křižovatky, kde jsou také zastávky. Tramvaj se na ní zastaví odepnutím z obíhajícího lana. V kopci by klouzala zpět. Tím ale se zastaví veškerá doprava, kterou vůz zablokuje. Původně tu bylo kolem 125 linek, dnes jich je v provozu asi 16. Ojedinělý důmyslný systém navrhl před více než sto lety přistěhovalec ze Skotska, milovník koní. Nelíbilo se mu, že dopravu těžkých vozů zajišťují koňskými potahy. Jednou byl svědkem, že si koně po pádu v prudkém klesání zlomili nohy, a nápad byl na světě.
V ulicích se také povaluje včetně odpadků hodně feťáků a bezdomovců. Není na ně příjemný pohled.
K servisu se vracíme po šesté. Arnošt už na nás čeká venku. V duchu se radujeme že je snad opraven. Majitel servisu vyšel ven a omlouvá se, že se k práci téměř nedostal. Je sundána jen kardanka a víc nic. Jeho kolega nepřišel, nebo měl jinou práci, to jsem z jeho řeči úplně nepochopil. Zítra je pátek, tak máme obavy, abychom tu nezkejsli zase přes víkend. Ráno se do toho kluci pustili s plnou vervou. Dělal jsem jim podržtašku a podával nářadí. Bylo spousta věcí, co museli rozebrat a odpojit, aby si udělali prostor na vyndání převodovky. Ty tam jsou dvě za sebou. Hlavní a přídavná pro přední náhon. Museli je od sebe oddělit, Jinak by je nevysunuli z motoru.
V poledne byly venku a konečně se dostali ke spojce. Spojkové kolo nebyjo sjeté, přítlačný kotouč působil opotřebovaně. Ještě bych prý na ní dojel do Mexika a zpět. Po vyjmutí spojky se ukázalo, že se vysypalo ložisko v setrvačníku. To ale nemáme a není k mání v celé Americe. Průšvih jako vrata. Musí se objednat v Německu. V Čechách už je skoro půlnoc na sobotu. Budím kamaráda Pepu i dceru Elišku a řešíme, jak to ložisko poslat za spojkou. Je to bezvýchodná situace, v sobotu je v Čechách navíc státní svátek, všude zavřeno. Souhlasím, aby to tedy ještě v pátek odpoledne objednali kluci v servisu v Americe. Ložisko se samostatně nedá objednat, je zalisované v setrvačníku. Bude stát 1900 dolarů a za práci si mám připravit další 3000. Navíc přijde až za 10 dnů. V cestě jsou celníci a dva víkendy! Pepa mi další den ráno potvrdil, že cena dílu je odpovídající té české. K to mu se nám vybily baterie, stojíme a bydlíme tu tři dny, nemůžu nastartovat rozebráný motor ani se připojit na elektriku v servisu, mají tu 110 Voltů. Tím pádem klekne i lednice. Je rozhodnuto. Na sobotní odpoledne kupuju narychlo letenky domů a za 10 dnů se vrátím dokončit mojí životní cestu. Pája to vzdává, zůstane už raději doma. Dokončení cesty mi ale přeje. Mrzí jí to, ale přála by si aby jel někdo se mnou. Z lednice jsme něco snědli, něco vyhodili, ale stejk z bizona zmrzlý balím do kufru. 😜. Snad ho na rentgenu neodhalí.
Tak jestli máte někdo chuť se ke mě kolem 6.října na měsíc přidat, mám volné místo. Cena je jen tvoje letenka a kapesné.
ZaHory.net 
Napsat komentář