Arnoštek se povedl opravit až v pátek odpoledne. Dopoledne bylo vše sice hotové, ale vyskytla se drobná chybička. Nešla řadit 1 a 2. Kluci ladili délku táhel od fofrklacku a odbíhali k PC studovat řazení. Holt to byla pro ně nová zkušenost. Automatické převodovky takové věci nemají. Nakonec se ukázalo, že vše dělali správně, ale byly zanešené bovdeny prachem. Po vyčištění chodí řazení lépe než před opravou. Ještě mi seřídili ruční brzdu a hlavně ukázali, jak na to. Lanka se mi časem povolí a po 20 tis. km ručka prakticky nefunguje. Majitel servisu je fakt srdcař. Pořád přijížděli noví zákazníci a on vylézal z pod karavanu a ochotně je přijímal. Všem chtěl vyhovět, někteří si čekali na opravu v jeho kanceláři a on je neodmítal. Ale pořád od nás odbíhal. Už jsem se začal bát, že tu ztvrdneme přes víkend. Jeho zaměstnanci řazení nebyli schopni rozchodit. Nakonec to byl on, kdo přišel na jádro pudla. Pája jim dala krabici koláčů, aby jim šla práce lépe od ruky, velmi si je pochvalovali a nemohli uvěřit, že je sama doma upekla. Vysázel jsem na prkno 4900 dolarů a odjíždíme s novou nadějí, že tu Ameriku dotáhneme do konce. V myčce dostal Arnošt nový facelift, nakoupili jsme potraviny do vycíděné lednice a pálíme k pobřeží Tichého oceánu.
Moc se těšíme na vyhlášenou silnici HWY 1. Je to jedna že čtyřech nejkrásnějších vyhlídkových silnic Spojených států. Vine se vysoko nad pobřežím Tichého oceánu na jih od San Francisca. Na začátku musím natankovat nejdražší naftu v celé Americe. 6,40 dolarů za galon, dvakrát více, než kdekoli jinde v USA. Více než 40 Kč za litr v Čechách. Na pumpě si ověřuji, že prostřední část pobřeží je uzavřena pro sesuv svahu. Přesto si jedeme vychutnat nádherné výhledy. Nocujeme vysoko nad útesy. Nikdo tu už nejezdí a ráno si užíváme krásu pobřeží. Těsně před uzavírkou objevujeme státní rezervaci Aňo Nuevo. Sedmikilometrová pěší trasa míjí ostrov s opuštěnými dvěma domy hlídače majáku, který se zřítil v minulém století. Dnes ostrov obývá na deset tisíc rypoušů sloních a lachtanů. Pobřežní útes si oblíbili pelikáni kteří nám přelétávají nad hlavami.
Chceme si pobřeží vychutnat po celé jeho možné dostupné délce, uzavřený úsek musíme objet vnitrozemím. Je to 300 km zajížďka, ale objevujeme nejmenší a nejmladší národní park Pinacles (Věžičky). Páje není moc dobře, asi něco chytla v letadle, tak jdu na průzkum sám. Pískovcové věže s křemenovými valouny v malém připomínají řeckou Meteoru. Je to také lezecká oblast, cesty jsou vynýtované, před několika lety bych si na ně ještě troufnul. Dnes už ale trochu pochybuji o svých silových schopnostech. Největším lákadlem jsou tu přírodní tunely a jeskyně, které potoky a vzájemně se podpírající skalní bloky vytvořily několika set metrové průchody. Přímo labyrinty. Ve skalní jeskyni si myslím, že cesta končí. Malí kluci z rodinky za mnou jdoucí našli průchod dále, pro mě je to spíše průplaz. Ale sdílím si jejich štěstí z prožívaného dobrodružství. Také jsem se tu fakt vydováděl.
Nocujeme na křižovatce silnic, kde kromě pumpy nic není, ale je tu třicet nabíjecích stanic pro elektroauta, po 150 kW. Z toho by u nás žilo malé město. Kde tu energii berou vůbec nechápu.
Oběd jsme si dopřáli v mexické restauraci. Polévka i hlavní chod z mořských plodů byl zatím nejlepší gurmánský zážitek z celé Ameriky. Pivo podávali s limetkou, pochopitelně se tu pije rovnou z lahve.
Jižní úsek silnice HWY1 nemůžeme vynechat, protože tu na kopci stojí jedna z mála stavebních památek severoamerického kontinentu. Haerstův hrad. Letní sídlo tiskového magnáta, který vlastnil 60% vydavatelství novin, časopisů a rozhlasových stanic v Kalifornii. Po svém otci zdědil rozsáhlé pozemky 100 000 ha, a na vrcholku kopce postavil v r. 1919 jednu z nejextravagantnějších staveb, které se říká „Neuschwanstein Ameriky“. Interiér zdobí artefakty z evropských hradů a kostelů všech uměleckých stylů. Dřevěné vyřezávané stropy, na stěnách gobelíny, biskupské lavice, gotické krby, maurské dlažby. Hlavní průčelí je kopií mudejárské katedrály, bazén zdobí řecké kolonády a sochy z italského mramoru. „Hrad“ nebyl nikdy zcela dokončen, hotové místnosti nechával znovu přestavovat, aby se do nich vešly nakoupené poklady. Hearst zemřel v r. 1957 a nemovitosti odkázal státu Kalifornie. Nám se líbily zahrady s bazény, ale jinak to působí jako vrcholná ukázka nevkusu.
To už spěcháme za nejmohutnějšími stromy světa, do národního parku Sequoia. Nikdy mě nepřestanou fascinovat pohledy na ty obří rozměry, co dokázalo na naší planetě vyrůst. Generál Sherman není sice nejvyšší, měří na výšku „jen“ 86 metrů, ale objem jeho dřevní hmoty je 1380 krychlových metrů! Roste tu již skoro 3200 let.
Nemohu vynechat bez povšimnutí skalní žulový vrchol Moro Rock, ze kterého se dá za jasného dne dohlédnout do vzdálenosti 240 km.
V n.p. Kings Canyon nás zaujala sekvoj Generál Grant, jejíž průměr kmene měří 12 metrů. Dvacet lidí by se muselo chytit za ruce, aby dokázali kolem něj uzavřít kruh. Bezohlednost těžařů v 18. století nebyla lhostejná Izraeli Galminovi, který si tu postavil v r. 1872 srub, skoupil 160 akrů lesa a vyháněl dřevorubce, kteří chtěli kácet tisíce let staré stromy. Přesvědčil vládu o nutnosti ochrany přírody a v r. 1890 byl zde vyhlášen národní park. Jeho srub sloužil vojenské patrole až do roku 1913.
Sjeli jsme 1000 m až na dno kaňonu, kde byla objevena jeskyně Boyden Cavern s nádhernou krápníkovou výzdobou.
Na konci údolí s výstižným názvem Road End se jdu projít pod tisícimetrovými stěnami kaňonu. Při odjezdu jsme zahlédli černého medvěda jak se snaží dobýt do popelnic.
Jdu sám, Páje se k nachlazení přidal urputný kašel, odpočívá v karavanu. Voláme do Čech naší paní doktorce a nasazujeme antibiotika, která vezeme s sebou. Už jsme spotřebovali vše, co jsme měli, v lékárně kupuji potřebné. V noci kašle tak, že se oba nevyspíme. Snad nám ta nemoc nezkříží plány, já zatím odolávám.
Yosemitský národní park je rájem horolezců celého světa. Vidět ho byl můj splněný sen. Už v mládí jsem se toužil podívat pod tisícimetrovou žulovou, hladkou skalní stěnu El Capitan. Horolezci jsou v ní vidět pouze dalekohledem. Stěna je tak obtížná, že výstup trvá několik dnů. Jedním z prvních Československých horolezců, který ji překonal, byl Miroslav Šmíd, a to sólovýstupem cestou Dihedral Wall, v r. 1978. Míra, s přezdívkou Lančšmíd, má na kontě mnoho prvovýstupů ve světových velehorách, mnohé z nich sólo. Byl velký dobrodruh, ekolog, zakladatel Mezinárodního horolezeckého filmového festivalu v Teplicích nad Metují, jehož prvních tří ročníků jsem se od šestnácti let účastnil. Pro své organizační schopnosti a horolezecké úspěchy byl chvíli mým vzorem, doma mi od něho visel plakát Mount Everestu. Bohužel, v 41 letech tragicky zahynul právě zde v Yosemitech, při sólo výstupu na vedlejší masiv s výrazně odloučenou věží Lost Aarow Spire (Ztracený Šíp). Za nevyjasněných okolností spadl těsně pod vrcholem. Kamarádi jej tam našli v sedle mezi věží a masivem 11. září 1993.
Pohled na masiv Half Dome z horní hrany kaňonu je dechberoucí. Vede na něj nádherná tůra, 26 km s převýšením 1400m. Je ale o ní takový zájem, že povolení k výstupu se každý den losuje. Vůbec v celém Yosemitském údolí je i na konci října plno turistů a horolezců, parkoviště přetékají auty. Z masivu vedle Ztraceného Šípu zmizel 458 m vysoký a mohutný vodopád. Letos v létě tu málo pršelo, došla voda. K vodopádu vede také krásný pěší výstup, ale není důvod jej absolvovat. Nahradil jsem si to výletem na vyhlídku do údolí Wawona, lesem gigantických sekvojí.
Dole v Yosemitském údolí nám cestu zkřížil další medvěd, tentokrát se mi ho podařilo vyfotit.
ZaHory.net 
Napsat komentář