Opouštíme Yosemitský park a míříme do Death Valley. Změna je to přímo extrémní. Z nadmořské výšky 3100 m se během jednoho dne ocitáme pod hladinou moře a teplota stoupla z 12 st. C na 35 stupňů. Ve vzduchu je cítit jemný prach, který ještě Páje zhoršuje už tak urputný kašel. V podvečer uhýbáme z hlavní trasy na silnici Badwater Road, kde se chceme schovat na noc mimo kempy. Ono se ale není kam v poušti schovat, tak po setmění zastavujeme na malém parkovišti pod skalními útesy. V noci bylo v karavanu 28 st.C, špatně jsme spali.
Po rozednění nás probouzí první přijíždějící auta. Za námi vede stezka Zlatým kaňonem k Červené katedrále. Stezka je necelých 2,5 km dlouhá jedním směrem s minimálním stoupáním. Páje trochu zabraly léky na kašel, nechce sedět zavřená v karavanu, tak jdeme spolu. U vstupu je výstražná cedule, nedoporučující vycházet na tůru po desáté hodině, trasa se pak mění v rozžhavené peklo. Cesta nahoru v půl deváté vede ve stínu okolních kopců, jde se dobře a my žasneme nad krásou barev zlatých odstínů a rudé hradby pískovců, uzavírající údolí.
Vracíme se v půl jedenácté a už je zase 35 stupňů. A to je konec října! Pro dnešek jsme pěší turistiku uzavřeli. V tom vedru se fakt nedá existovat. Nacházíme se na nejteplejším místě na zeměkouli, kde byla naměřená teplota 57 st.C. Normální denní teploty v létě dosahují dvaapadesáti stupňů a teplota povrchu země se blíží k bodu varu.
Hned vedle silnice míjíme prapodivný kámen, říkají mu prostě „houba“, ale nám připomíná E.T. mimozemšťana.
Odbočka 9 mil k místu zvanému Artists Palette (Malířova paleta) nám dává tušit, že se blížíme k místu, kde se příroda vydováděla, a barvami rozhodně nešetřila.
Nemůžeme také vynechat nejnižší bod na severoamerickém kontinentu. Solnou pánev, (-86 m.n.m.), zvanou Ďáblovo golfové hřiště. Je to přesně to místo, které si pamatuji ze základní školy z hodiny zeměpisu, že se tu testovaly rychlostní rekordy aut, jež dosahovali na dvacet kilometrů dlouhé pláni rychlosti přes 500 km/h. Teď tu stojím a vzpomínám, jak jsem jako dvanáctiletý kluk toužil se sem podívat, ale už tehdy jsem si myslel, že se to nikdy nepovede. Zázraky se prostě dějí.
Občas zastavím a vyběhnu z auta si něco vyfotit. Jeden starší manželský pár mezitím obdivoval náš karavan, ptali se, zda místa podle samolepek z celého světa jsme skutečně navštívili. Vyprávěl jsem jim o cestě po Jižní Americe před osmi lety a teď objevujeme Ameriku Severní. Pán se rozpovídal, že v Death Valley je po páté, také tu byl kdysi obytným autem. Pamatuje si, že tu jednou na solné pláni bylo 20 cm vody a vypadalo to jako krásná modrá laguna. Nakonec z nich vyšlo, že tu jsou že Švýcarska na dovolené. Myslel jsem si, že to jsou američané, byli tu obrovským pickupem s kalifornskou espézetkou. Uměli perfektně anglicky, já se za svou angličtinu omlouval. Začal jsem se jí učit až v pětačtyřiceti letech. Za komunistické éry jsme se učili jen ruštinu a paní povídá, že umí rusky jen pozdravit „dobrý den“. Opravil jsem jí že je to pozdrav český. Od švýcarů jsem to tedy nečekal.
Za den a půl přijíždíme ke Grand Canyonu z jihu. Podvečerní pohled se zapadajícím sluncem do hlubin, kterou řeka Coloredo vymodelovala, mám bere dech.
Nabrali jsme zase výšku kolem 2400 metrů a teplota spadla pod deset stupňů. Aby všem zdravotním problémům nebyl konec, Páje se nachlazení vrazilo do pravého ucha a musíme k doktorovi. Ale kam? Tak daleko od civilizace! Naštěstí mezi hotelovými komplexy se nachází klinika. Ročně navštíví Grand Canyon 6 milionů lidí, odevšad je sem strašně daleko, tak se jim provoz asi vyplatí, než pro každého posílat vrtulník. První, co nám sestra řekla, že jestli chceme opravdu vyšetření doktorem, připravte si 200 dolarů. Taky jsme vyplňovali mnoho listů papírů, u nás se to jmenuje “ informovaný souhlas pacienta“. Rozesmála nás pasáž, jak nás má lékař oslovovat. Na výběr bylo asi deset gendrových možností. Vyšetření sestrou a posléze lékařem bylo na velmi profesionální úrovni. Pro mě to byla zase pěkná zkouška z angličtiny. Pája má zánět středního ucha, dostala další antibiotika a kapky do uší. Ta cesta je pro ní zatím větší trápení než radost.
Využíváme skvělé služby autobusů národního parku. Jezdí bezplatně podél hrany kaňonu každých deset minut. Odveze nás k vyhlídce, tam vyskočíme, kocháme se pohledem do údolí, popojdeme k další zastávce a posuneme se busem o kousek dál. Takto asi třikrát. Pokaždé je pohled dolů něčím výjimečný.
Grand Canyon je ca. 400 km dlouhý, několik desítek km široký a hluboký 1800 m. Máme v plánu si jej prohlédnout i ze severní strany. Je to tam asi 340 km daleko, ale cestou na nás čeká několik perliček. První z nich je Antelope Canyon. Je to taková nenápadná, řekl bych spára v zemi, kterou tam vymodeloval dnes již neexistující potok.
Nacházíme se v indiánské rezervaci potomků Navayů, neplatí tu karta do státních parků, prohlídka je možná jen s průvodcem za 73 dolarů. Ale hodinový průchod 400 metrovou soutěskou mi vyrazil dech. Hra světel a stínů slunečních paprsků, které se marně snaží prodrat na dno 30 m hlubokého kaňonu, byla neuvěřitelná. Stejně tak tvary vybroušených rudých pískovců.
Z východní strany začínajícího Grand Canyonu vytvořila řeka Coloredo meandr zvaný Ohnutá podkova. Za Navajskými mosty silnice kopíruje Vermilion Clif (Rumělkový útes), pod kterým se nachází Balancující kameny.
Odbočili jsme v podvečer na slepou, 74km dlouhou silnici, táhnoucí se hlubokým lesem ke Grand Canyonu ze severu. Náhle se ozval nám známý zvuk železného rachotu a bylo jasné, že jsme dojeli. couváme z kopce daleko na odstavné místo, jsme bez signálu, noc na krku, 2700 m vysoko, porašek sněhu, -7st.C. Zastavil nám místní hajný s parožím na autě, domluvili jsme se, že nám sežene pomoc. Za dvě hodiny dorazil šerif, zjistil co a jak a vysílačkou zavolal odtah. V 11 v noci přijel truck a vezl nás 100 km do nejbližšího města. Dovezl nás k servisu, prý zaplatit můžeme až ráno a zmizel.
S rozedněním uléhám pod auto a dle zkušeností zjišťuji, že odešla tentokrát levá poloosa. Servis to neumí opravit, ale objednali mi díl, přijde zítra v 11 dopoledne. Pak už to je na mě.
Čekáme na pozitiva a sociální jistoty. 🥴😁
Večer, když se vyprázdnilo parkoviště, jsem se navijákem přitáhl ke stožáru s americkou vlajkou, abych využil stejného fígle vytažením hřídele jako v Kanadě.
Nová hřídel skutečně přišla druhý den, jen se šéfovi servisu nelíbilo, že to budu dělat před dílnou a raději mě odtáhli na dvůr.
Jak to v pohádkách bývá, dobro zvítězilo nad zlem a my už jsme v dalším parku Zion, kde v podvečer stíháme. krátkou procházku. Od prvních příznaků Arnoštkovi bolesti do vyléčení uběhlo “ jen“ 36 hodin.
ZaHory.net 
Napsat komentář