Monument Valley se nám za zády vzdaluje a my zahajujeme dlouhou cestu na východ k domovu. Musíme dojet k lodi, do kanadského Halifaxu, kde naložíme našeho Arnošta na plavbu do Evropy. Máme to tam přes 5000 km, a musíme tam být za 12 dnů. Cestou nakoukneme ještě do několika menších parků a dvou měst.
První národní park se ještě nachází v oblasti středozápadu. Mesa Verde je jediný z 63 národních parků USA, zaměřený na archeologické nálezy. A jsou to v podstatě jediné kulturně historické památky z doby před evropským hromadným osídlováním v 18. století.
První zdokumentovaní osadníci Severní Ameriky byli indiáni různých kmenů z doby asi 5 až 7000 let před naším letopočtem. Neznali písmo, byli to vlastně kočovné národy stěhující se za stády bizonů na území Velkých plání amerického středozemí. Krom vytesaných petroglyfů nezbylo po nich takřka nic. První národ, který se natrvalo usadil pod převisy skal a postavil zděné stavby v kaňonech náhorní plošiny Mesa Verde, byli Anastázijci, někde kolem roku 1000 n.l. Žili zde přes 250 let, na vrcholových plošinách a v údolích pěstovali polní plodiny. Na konci 13. století tyto stavby opustili a přestěhovali se na území dnešního Nového Mexika. Vzpomněl jsem si přitom na jednu úsměvnou historku. V n.p. Canyonlands ke mě přišel starší pán, američan, měl obytné auto postavené také na Mercedesu jako já. Náš štíhký Arnošt na velkých kolech se mu moc líbil, zajímaly ho technické detaily motoru atd. Jeho obytňák byl hodně široký, vzadu měl nosič na dva kajaky a bednu s čímsi, co se mu nevešlo do auta. Co mě zaujalo, byl nosič na kola před přední maskou. Taková trochu obluda. Bavili jsme se o cestování, pozorně a s údivem poslouchal, co jsme všechno stihli navštívit na území Severní Ameriky a pak mi položil záludnou otázku. Jaký cítím rozdíl mezi Evropou a Amerikou. Povídám mu o nádherné přírodě amerických národních parcích, jen mi tu chybí více kulturních památek. Pán zbystřil a kontroval mi: „Vy v Evropě máte hrady a zámky, Ale my přece máme Anastázijce“. Protože má slovní zásoba je fakt slabá, dál jsme toto téma nerozebírali a šli jsme každý svou cestou. Faktem zůstává, že severoamerický kontinent je rozlohou asi třikrát větší než Evropa, a my jsme památky Anatázijců objeli a obešli za jedno odpoledne. 😃
Další dva parky již měli zavřené průjezdní silnice. Výhled do Black Canyon of the Gunnison, 1500 m vysoké stěny kaňonu selze spatřit z okraje ve výšce 2700m a n.p. Rocky Moutains má silniční sedla dokonce 3500 m vysoko. Bohužel jsou zasypané sněhem. Chybí nám tři týdny, ten čas promarněný opravami auta.
2500 km na východ jsme zvládli za 4 dny. Tentokrát to nebyla taková nuda, jako když jsem jel na severu z Toronta do Calgary. Velké pláně tady byly přeci jenom trochu zvlněné. Po dálnici jsme jeli jen jeden den. Některé čtyřproudové silnice nemají nádjezdy, potřebuješ-li odbočit doleva, odbočíš na spojku mezi pruhy, dáš přednost protijedoucím autům. Středový pruh je široký 10 i 20 metrů, nejsou tu žádná svodidla, jen tráva. Pokud je to značkou povoleno, mohou za krajnicí frčet i dostavníky tažené koňmi, jako za starých časů. Tomu nevěříš, než jsme jeden takový potkali.
Přestalo mě to bavit honit se s kamiony. Oni tu nemají žádná omezení, tak jedou, co to dá. Do kopce je předjíždím a z kopce zase oni mě, neostýchají se jet i 130 km/h. Odbočil jsem na paralelní silnice rovné jak pravítko, s minimálním provozem, a jedu rychle skoro jako po dálnici.
V supermarketech nakupujeme potraviny. Za pokladnou stojí pikolík a ukládá nám nákup do igelitových tašek. Je tam takový „kolotoč“ s igelitkama. My k nákupu nemáme přístup. Pikolík jej ukládá do tašek podle sortimentu a váhy. Pak pootočí kolotočem a taška přijede k nám. Za jeden nákup na týden si do vozíku ukládáme 14 igelitových tašek. Ekologie braň se.! Máme alespoň pytlíky do odpadkového koše.
V Tennessee musíme pro víno zase do Liquer storu. Tentokrát nechtěli žádný doklad, ale nabídli mi tašku. S díky odmítám. Zaplatím a znovu padla otázka, zda nepotřebuji tašku. „Ne, díky, mám auto před obchodem“ odpovídám pokladnímu a beru 4 láhve do rukou. Obchodník vykulí oči a vyděšeně na mě volá, že nemohu s lahvemi alkoholu na ulici. Vyfasuji další igelitku, aby nikdo neviděl, že nesu z prodejny s alkoholem víno.
Je to zkrátka divnozem…
Great Smoky Moutains n.p. jsou hory vyhlášené namodralým oparem, z plynů odpařujícího se z bujného porostu. Nachází se tu nejrozsáhlejší původní lesy ve východní části USA. Nejvýznamněji jsou zde zastoupeny duby s podrostem rododendronů. V červnu když kvetou, musí to být pastva pro oči, stejně tak na podzim, když listí zlátne, a barví se do červena. Teď je půlka listopadu, listí již zcela zhnědlo nebo již opadalo, přesto jsou hory krásné. Vyhlídková silnice vedoucí napříč parkem kolem nejvyšší hory státu Tennessee je uzavřena kvůli sněhu. Jenže ten padal před týdnem, teď je tu 10 st. nad nulou, po sněhu ani památky. Prostě rangeři si nechtějí předělávat starosti, i když je sobota, a přijelo spousta lidí. Pája se mě ptá, jestli tu nejsou medvědi, že je tu viděla na ceduli. „Tady už nejsou, ty jsme nechali v horách středozápadu,“ odpovídám a šup, za další zatáčkou, před vjezdem do města Gatlinburg, se jeden černý pase na zarostlé ploše.
Objíždíme park ze severní strany po úzké silničce, která se alespoň trochu proplétá dubovými lesy. Máme čas, jeden a půl dne navíc. K dalšímu n.p. Shenandoach pojedeme po vedlejších silnicích přes vesnice, abychom viděli, jak tu Američané žijí. Helloween ještě nedozněl a ulice i domy už jsou vyzdobený vánočně. Dokonce jim doma, v půlce listopadu už svítí stromky! Někde však ještě zůstaly výzdoby z předešlého svátku zmrtvýchvstání. Jsou to opravdu morbidity. Kostlivci v nadživotní velikosti, dokonce i před domem si dělají nazdobené hřbitovy. Odhání tím prý zlé duchy.
Na naší cestě jsme se setkali i se smutnými událostmi. Městečko Damascus nedávno zasáhly povodně. Řeka strhla železniční most a pohled na odplavené trosky domů byl skličující. I naší silnici vzala voda, tak to musíme trochu objet.
Co však neumíme pochopit, na vyspělé americké společnosti, je množství sražené zvěře, která se povaluje na silnicích. Mrtvých srnek jsme napočítali několik desítek, nikdo nemá snahu je odklidit. Některé byly ve značném stádiu rozkladu. Vrcholem byl v příkopě sražený černý medvěd Baribal. Nevěřil jsem vlastním očím, proto jsme se k místu vrátili. Měl již od predátorů okousanou zadní nohu, značně zapáchal, nad ním mračno much. A to ležel ve vesnici, sto metrů mezi domy! Lhostejnost místních byla zarážející.
Silnice Blue Ridge Parkway se táhne mezi parky Great Smoky Moutains a Shenandoach. Je to kouzelná cesta vedoucí po hřebeni Apalačskými horami. Výhledy na obě strany nám trochu připomínají severní svahy Jizerských hor nebo zase jinde České středohoří. Hřebenová silnice je dlouhá 650 km a plynule navazuje na hřebenovku n.p. Shenandoach, s dalšími více než stošedesáti kilometry. Název přesně vystihuje pocit, jako by se silnice snoubila s modrou oblohou. Za každou druhou zatáčkou je vyhlídkové parkoviště. Spotřebovali jsme zde jízdou a krátkými vycházkami veškerou časovou rezervu, kterou máme na dojezd do Halifaxu.
Ve Washingtonu se nám podařilo najít skryté parkoviště na dohled Capitolu, kde sídlí zákonodárný sbor Spojených států.
Hned naproti Capitolu stojí Botanická zahrada, kterou nemůžeme minout.
Cesta do 4,5 km vzdáleného centra Washingtonu je lemovaná vekolepými budovami, vesměs muzei a galeriemi. Využíváme bezplatnou neděli a navštívili jsme muzeum umění Afroamerické kultury. U muzea letectví a kosmonautiky, které by mě zajímalo nejvíce, mělo u vstupu frontu dlouhou jako na banány za komančů. Všechno se zkrátka v jeden den nedá stihnout. Chtěli jsme si dát oběd v restauraci. Žádnou jsme cestou nepotkali, tak využíváme služeb pojízdných fastfoodů, které tu jsou na hlavní třídě celé kolony.
Ten hlavní důvod, pro který jsme zavítali až do centra hlavního města USA, bylo podívat se k Bílému domu, sídlu prezidenta. Nevím proč mám tak silnou touhu se vyfotit před Oválnou pracovnou. Asi je to proto, že máme v sobě hluboce zakořeněné a uznávané principy demokracie, a Bílý dům je toho pro nás symbolem. Je zrovna týden po prezidentských volbách, z obav před nepokoji jako před čtyřmi lety, kdy demonstranti zaútočili na prezidentský palác, byl areál obšancovaný policejními zátarasy a Bílý dům byl takřka celý zakrytý provizorními konstrukcemi. Policistů se vyptavám, odkud lze budovu prezidenta spatřit, ale dostává se mi vyhýbavých odpovědí typu: „Zkuste to z vedlejší ulice“, a tak podobně. Obešli jsme jej kolem dokola postranními ulicemi, jen z jednoho místa se mi povedlo kousíček Oválné pracovny zahlédnout. Bylo to pro mne obrovské zklamání. Americká společnost je brutálně rozpolcená. Kdyby volby nevyhrál Donald Trump, asi bychom se nechtěně stali účastníky velkých. demonstrací.
Z druhé strany Bílého domu jsme narazili na skupinu ukrajinských bojovníků z Azovstalu. Byla to zvláštní situace. Zranění vojáci tu čekali a vysvětlovali americké veřejnosti důležitost podpory ukrajinské vlasti. Poprvé jsme se setkali tváří v tvář s následky nesmyslné války, která je v globalizovaném světě tak blízko nás. Měl jsem tu čest si s vojáky podat ruku a popřál jim brzké vítězství.
Poslední bod naší expedice po Severní Americe je návštěva New Yorku. Zastavili jsme na parkovišti nedaleko vyhlídky na sochu svobody. Jak to tak na velkých cestách občas bývá, dolehla na nás „ponorková nemoc.“ a vyústilo to tím, že k soše svobody jdu sám. Rozhodl jsem se, že k ní na ostrov pojedu výletní lodí, abych jí viděl zblízka do tváře. Ze břehu je totiž k nám otočená zády. K nástupnímu molu to jsou více než tři kilometry po nábřeží, že kterého je krásně vidět na Manhattan s vysokými mrakodrapy. Jak se k nim přibližuji, jakoby mi rostly před očima. Potkávám pracovníka údržby parku, postaršího muže, evidentně elektrikáře jako jsem já, který kontroluje cosi v lampách veřejného osvětlení. Ptám se ho, kde stály budovy World Trade Center, do kterých narazila letadla 11.září 2001. Ukazuje mi, že to bylo vedle skleněné budovy s tou vysokou anténou, tam co je ta mezera mezi mrakodrapy vpravo. Říkal jsem mu, že jsem z České republiky, měli jsme dvě malé děti a tehdy jsme si mysleli, že začala třetí světová válka. On mi odpověděl, že to bylo zlé, strašná panika a chaos. Vzpomněl jsem si na kamaráda Zdeňka, který mi jednou vyprávěl, že se byl podívat kdysi z vyhlídky ze střechy jedné z věží. A teď je tu prázdné místo. Zase mě to trochu vzalo. Tři tisíce zmařených životů.
Loď mi foukla před nosem. U pokladny v cihlové budově u mola kupuji lístek. Je tři čtvrtě na tři, loď jede v půl čtvrté a na lístku mám odjezd ve tři. Trochu zmatek. Zase jsou tu zátarasy, hledám průchod k lodi. Policista mě posílá do velkého bílého stanu, stojícího asi tři sta metrů stranou. Jdu tedy tam. Probíhá tam kontrola jako na letišti. Musím svléknout svršky a všechno z kapes poslat pod rentgen a já procházím rámem. Deset minut před třetí loď zahoukala a já stojím nechápavě na břehu. Další plula skutečně v půl čtvrté.
Za pár minut se mi děvče v zeleném hávu, se zvednutou rukou držící pochodeň, zjevuje v právě zaladajícím sluníčku. Představiji si, jak její pohled upřeně vítal lodi připlouvající z Atlantiku do Newyorského zálivu, vezoucí emigranty za svobodou a lepším životem. Právo na svobodu je zakotveno v Deklaraci o nezávislosti ze 4.července 1776, jenž drží v levé ruce. Uvědomuji si, že svoboda, láska a zdraví je to nejcennější co na světě máme.
Za večeního soumraku se vracím k Arnoštovi. Za zády mi svítí mrakodrapy. Je na ně báječný pohled. S Pájou jsme si všechno vysvětlili, je nám líto, že jsme u sochy svobody nebyli spolu. Ale takový je život. Někdy se ne všechno podaří, jak by si člověk představoval.
Teď už nás čeká jen cesta do 1400 km vzdáleného Halifaxu. Zvládli jsme jí za dva dny. V přístavu všechno klaplo na první dobrou, Arnošt odpluje do Evropy 28.listopadu. Poslední večer jsem Páju pozval do nejlepší rybí restaurace v Halifaxu. The five fisherman experience byl název menu: Na loži z rizota s hráškem se smetanou jsme degustovali krevety, humra, lososa, halibuta a mušle svatého Jakuba. No mana nebeská to byla. K tomu lahvička bílého vína, ke kávě jsme jako pozornost podniku dostali čtyři minizákusky a Pája krásnou červenou růži.
Lepší zakončení naší skoro pětiměsíční expedice jsme si ani nedokázali představit. Na okruhu dlouhém 36,5 tisíce kilometrů jsme viděli neskutečně krásné národní parky, zažili obrovské dobrodružství, několikrát jsme si sáhli na dno našich možností a vyšli z nich zase o něco silnější. V našich hlavách si vezeme celoživotní zážitky, které nám už nikdo nikdy nevezme🍀.
ZaHory.net 
Napsat komentář