Po mnoha letech se vracíme na Balkán, chceme ho proskákat až na řecký Peloponés. Po týdnu jsme to dotáhli zatím jen do Albánie, ale čas nás tolik netlačí.
Mimo dálnice uháníme do Fertödu, na zámek rodů Esterházyů, kterému se přezdívalo „maďarské Versailles“.
Hrabě Esterházy tu pořádal časté velkolepé plesy a večírky, na kterých jim hrával sám Josef Haydn.
Kousek vedle Šoproně, rodiště Ferenze Lišta, se nachází zámek Széchenyi, jehož majitel patřil ve své době k nejbohatším madarským šlechticům. Zavedl první železnici mezi okolními městy a nechal vystavět v Budapešti legendární Řetězový most.
Po komunistickém rozvratu tyto historické památky začali maďaři rekonstruovat až v novém miléniu, slávu a lesk tyto objekty z našeho pohledu stále postrádají. Rekonstrukce francouzských zahrad potrvá ještě léta.
Protože je teprve druhá polovina dubna, sychravo, chceme si prohřát těla v termálních lázních Bükfürdó. Moc nám tam mezi stovkami důchodců veselo nebylo, po třech hodinách zvedáme kotvy směr Bosna a Hercegovina.
Míříme do N.P. řeky Una, k úžasným vodopádům.
Ač byl víkend, u tak krásných vodopádů bylo lidí, že bys je spočítal na prstech dvou rukou. Řeka Una tvoří společnou hranici s Chorvatskem a při tom za hřebenem jsou podobné vodopády na řece Krka, a tam je lidí víc než vody…
Další noc jsme strávili v nedalekém kempu. Neměli jsme potřebu tam zajíždět, ale zastavila nás tam vyvěšená česká vlajka. Pan majitel nemá s Českou republikou nic společného, jen má rád Čechy, a to je hezké…povečereli jsme čevabčiči s bosenským chlebem a u vínka si povídali. Řeč přišla i na soužití mezi bosenskými muslimy, chorvatskými křesťany a srbskými pravoslavnými. Lidé a sousedé tu nemají mezi sebou žádný problém. Problém je to jen politický. Po rozpadu Jugoslávie v 90-tých letech si chtěli Chorvati se Srby rozdělit Bosnu na půl, jen jim v tom překáželi Bosňáci, které zejména Srbové drsně vyhlazovali. Dnes má Bosna a Hercegovina tři prezidenty. Každá enkláva má svého.
V další části parku Martin Brod je stejnojmenný vodopád a krásný pravoslavný klášter.
Zdejší vodopád je sice menší, ale nám se zdá krásnější.
Odsud se protloukáme celý den vnitrozemím Bosny přes město Glina, kde jsme projížděli před třemi lety po zemětřesení. Dnes už jsou domy opravené a po té spoušti tu není ani památky.
Máme vyhlídnutou doporučenou restauraci Komadinovo Vrelo s výhledem na řeku Neretvu, s vyhlášeným grilovaným jehněčím. Jenže po zimních povodních je restaurace až po okna zavalená říčním štěrkem. Smutný pohled.
Dojeli jsme neplánovaně až do Mostaru a tam jsme si to vynahradili.
ZaHory.net 
Napsat komentář