Ještě jeden klenot Bosna a Hercegovina ukrývá. Jsou to další krásné vodopády Kravica, na řece Trebižat.
Škoda jen, že leží blízko hlavního tahu od moře do Mostaru. Staví tu megaparkoviště pro stovky aut. Kulisu vodopádů kazí nedaleké dálniční přemostění. Alespoň tu zrovna kvetou akáty, které pronikavě voní.
V Chorvatsku jedeme po novém mostě na ostrov Pelješac. Propojuje jižní Dalmácii bez nutnosti protínat hranici s Bosnou. Chorvati na něm nemůžou vybírat mýtné, protože jej celý zaplatila Evropská unie.
Chtěli jsme se vykoupat v Jadranu, ale všechny cesty k němu jsou nepřístupné a do kempů se nám nechce. Zkusíme to zítra v Černé Hoře.
U Dubrovníku se zrovna střídají v přístavu dvě obrovské turistické lodě. Nechápeme, jak se z ní dostane 2500 lidí do centra starého města. Vždyť na to budou potřebovat 50 autobusů. Už jsme tu dříve byli, tak tam ani nezajíždíme. Z útesu jsme zahlédli repliku Kolumbovi plachetnice.
Na konci Černé Hory jsme se konečně dostali k moři. Velika Pláža je takřka liduprázdná. Voda je teď na konci dubna už příjemně teplá. Na obzoru se rýsují ještě zasněžené Prokleté hory v Albánii.
V Albánii zastavujeme na snídani na rovném zalesněném pozemku u jednoduchého domku. Ze stavení vyběhl pán a nese pro nás dvě židle na střechu ke stolu vyrobeného z obbetonované kabelové cívky. Pozvání nechceme odmítnout. Také nám ukazuje hadici visící na stromě, že si máme doplnit do karavanu pramenitou vodu a zmizel v domě. Na střešní terasu se lze dostat jen po chatrné úzké lávce bez zábradlí z protějšího svahu. Pája se jí bojí přejít, držím jí pevně za ruku. Stromy tu dělají příjemný stín a je odtud hezký výhled do údolí. Po snídani nesu pánovi plechovku piva jako poděkování za pozvání. Jdu kolem ohrady s dřevěnými dveřmi, které jsou ve spodní třetině uhnilé, prostě úplně chybí. Z druhé strany domku je přístavek bez dveří, s jedním tureckým a jedním evropským záchodem. Chodí se tam jen zvenčí…Zaklepal jsem na prosklené dveře. Pán mi po chvíli otevřel, já mu poděkoval a daroval pivo. Při tom jsem nahlédl do místnosti. Byla tam jen postel, stůl, lednička a příborník, jaký si pamatuji od své babičky. Nic víc…než jsem nastartoval, přiběhl s lahví od mléka, naplněnou domácím kefírem. Nedal pardonu, musel jsem si ji vzít. Z jeho širokého úsměvu vyzařovala radost z naší návštěvy. Přemýšlíme, s jakým málem si ti lidé musí tady v horách vystačit a vypadají šťastně. My máme oproti nim všechno a nevíme kolikrát, co roupama.
ZaHory.net 
Napsat komentář