Z konce světa se vracíme zpět do Chile. Máme zamířeno do Punta Arenas, nejjižněji položeného, tentokrát chilského města. Magellanesův průliv překonáváme města Porvenir trajektem, který jezdí jen dvakrát denně. Se zapadajícím sluncem jedeme na západ ostrova Ohňové země , 90 km podél zálivu. Je to zapomenutý kus země. Nikoho jsme cestou nepotkali. Chvílemi se vlny moře zakusují až do silnice. Nebude trvat dlouho, a už tu nikdo neprojede. Na hranicích jsme tentokrát mazaní: Kotec na čmuchajícího psa je prázdný, nemáme problém maso a zeleninu poskovávat do různých skrýší. Celník otevřel prázdnou lednici. Trochu mu vrtalo hlavou, že tam nic není, jen…

Silvestra a Nový rok symbolicky slavíme před branami argentinského N.P. Monte León s údajně krásnými skalními formacemi a koloniemi tučňáků a lachtanů. Správci nás však nechtějí dovnitř pustit, protože prašné cesty jsou po včerejším dešti podmáčené. Otevřou až za dva dny a to nechceme čekat. Před Magellanesovým průlivem je Argentina přerušena chilským územím. Chile vedla od nepaměti spory s Argentinou, které málem přerostly ve válku. V roce 1881 podepsali obě země dohodu, kterou chilané kompletně kontrolují území kolem Magellenesova průlivu a Ohňovou zemi si rozdělili napůl. Ohňová země – Tierra del Fuego – největší ostrov na konci světa dostal svoje jméno podle ohňů,…

Konečně sundáváme svá zaprášená kola z nosiče karavanu a vyjíždíme ze stanice strážců Elvíra v národním parku Peninsula Valdéz. Před námi je asi 50km jízdy. Do Punta Norte, kde se obvykle pozorují kosatky i jiné druhy velryb. Až na místě se však dozvídáme, že jejich sezona skončila začátkem prosince. Je krásně, slunečno a teplo. Cesta je prašná, pokrytá oblázky, tak se místy boříme. Žasneme, když přijíždíme k útesu, ze kterého máme jak na dlani stovky válejících se rypoušů sloních s mláďaty. Vyhřívají se na slunci a občas si zařvou. Když se některý z nich vydá k moři, dá mu to hodně námahy s velkými přestávkami. Druhé označené…

Jsme nuceni trochu pozměnit plány. Nemůžeme navštívit Paraguay, protože jediný most přes řeku Paraná vede z brazilského města Foz de Iguaҫú, kam nám celní úředník zapověděl vstup. Zajímají nás jezuitské misie, rozeseté na území Paraguaye, Argentiny a Brazílie. V 17 století zde bylo založeno 30 klášterů, které sloužily pro evangelizaci zdejších obyvatel. Zavádění křesťanství neprobíhalo zrovna nejhumánnějším způsobem: Novodobí osadníci podnikali výpravy do pralesů, pochytali a zajali celé indiánské kmeny a odvlekli je na stavbu klášterů. V době jejich největšího rozkvětu žilo v každém z nich 4000 až 6000 lidí. V klášterech vládla pevná hierarchie společenského postavení. Nejvyššími představiteli byli dva kněží a otec představený.…

Na jihu Brazílie, na společné hranici s Argentinou se nachází nejmohutnější vodopády na Světě. Těžko se mi hledají slova, která by vyjádřila pocity, které člověk prožívá na tomto místě. Je to zkrátka jedno obrovské divadlo, které příroda vytvořila. Začnu trochou statistických údajů: Řeka Iguazú je v úseku vodopádů široká přibližně 1,5 km. Vodopády na řece tvoří obrovskou podkovu o celkové délce 4 km. Ohlušující rachot vodní masy, řítící se v 275 jednotlivých vodopádech, z výšky 80 m je nepřeslechnutelný i ve 20 km vzdáleném městě Foz do Iguaҫu. Jsou dvakrát tak široké a téměř dvakrát tak vysoké jako Niagara, proteče zde 1700 m3 za…

Silnice vede do kopců brazilské vysočiny. Venku už je tma, provoz zřídnul, tak honím kilometry do noci, abychom druhý den byli v cíli za světla. Cesta se trochu se zúží, asfalt zhrbolatí a pak to přišlo: Díry přes celou šířku silnice, první se vyhnu, druhou tak 20 cm hlubokou přelétávám v 90 kilometrové rychlosti. Přišla rána, karavan se nahnul a klepe se jak mokrý pes v zimě. Zastavím a jdu to okouknout, co se stalo. Zadek vpravo je skoro na zemi, pneumatika na šrot a disk prolomený. Máme sice dvě plnohodnotné rezervy, ale jednu jsem právě odepsal. Zapnu blikačky, stavím trojúhelník. Za hodinu…

Cestou na jih máme naplánovány návštěvy brazilských národních parků. Od jednoho ke druhému, v této obrovské zemi, je to vždy kolem 1000 km, tedy přesun tak na dva dny. Diamantina, jak název napovídá, proslul v minulosti těžbou diamantů. Bohatství, které z toho vzešlo, se hned na první pohled pozná na malebném, koloniálním městečku Lencois Pěkné zděné domky, s barevnými fasádami, dlážděné klikaté uličky, dva zdobené kostely. Na první pohled působí upraveně, zcela se odlišuje od ostatních měst a vesnic. Večer je nějaká sláva, průvod muzikantů vyhrává cestou do kostela. Připojujeme se k nim, v kostele jsme dostali bílou a modrou vlaječku a tak posloucháme a máváme…

Dvoumilionový Belém opouštíme po hodinách bloudění a postáváním v kolonách centra města. Prcháme pryč z civilizace, kde se necítíme dobře. Dva a půl dne jedeme 1456 km do národního parku Serra da Capivara. Ten je známý krásnými pískovcovými skalními formacemi, ale především kresbami dávných civilizací starých až 30 000 let, které se tu zachovaly pod skalními převisy dodnes. Je to doklad o nejstarším osídlení oblasti obou Amerik! Park je zapsán na seznamu světového a kulturního dědictví – UNESCO. Třetího dne přijíždíme k závoře národního paku. Dvě dámy nám cosi portugalsky vysvětlují, ale nic jim nerozumíme jen začínáme chápat, že nás dovnitř nepustí bez průvodce, který…

Celí napnutí přijíždíme s hodinovým zpožděním do přístavu, abychom našli chlápka, který nám včera vyjednal trajekt nákladní lodí do Belému – velkoměsta na druhé straně delty Amazonky. Zdrželi jsme se opravou dobíjení karavanu. Rupla pojistka, a přišel jsem na to, až když se ozval varovný signál na displeji. Pak jsme taky sháněli alespoň chabou wifinu, a také bankomat, který nám dá dostatek hotovosti. Měli jsme 700 brazilských realů, trajekt bude stát 2300 realů. Bankomat dává maximální hodnotu 1000 realů, jenže nebere každou kartu. Nakonec se nám podařilo vybrat nadvakrát, pokaždé s poplatkem 24 realů (1 real = 9 Kč). „Kápo“ naháněčů se rozčiluje,…

Trajektem plujeme proti proudu řeky Oiapoque, do 10 km vzdáleného stejnojmenného města. Loď se drží docela blízko pravého břehu. Vylezu na nejvyšší palubu, protože chci udělat pár fotek nového mostu. Kormidelník zrovna zapře klacek o kormidlo, otáčí se a hrabe v bedně s nářadím. Evidentně nemůže najít, co hledá. Loď mezitím nabírá kurz k blízkému břehu. Zařvu na něj. Přiskakuje ke kormidlu a vyrovnává směr… Odměňuje mě vztyčeným palcem. A už můžu v klidu fotit.. Na druhém břehu se jako mávnutím proutku ocitáme v jiném světě. Zapínám náhon na všechna kola, protože vylodění je v nějaké pískovně, dost do kopce. „Musíte jet do centra, přihlásit se…

Nastal vytoužený okamžik, překládáme věci z garáže do kabiny karavanu, doplňujeme trochu potravin na víkend a jdeme se rozloučit. Náhle, jakoby se nám nikam nechtělo, je nám líto, že opouštíme Floriana, našeho báječného průvodce, který nám toho tolik pověděl o místním životě, a seznámil nás s pralesem. Hluboce se nám vryly do paměti ty krásné večery, kdy jsme naslouchali jeho vyprávění u společných večeří, a rána strávená nad kávou na terase jeho domu, s vyhlídkou do džungle. Dávno jsme mu odpustili, že nám v domě lezli po stěnách žáby, a s občasným plesknutím padaly v noci na dlažbu, nebo do postele. Ještě si s nadšením prošmejdí…

Přímo z přístavu v Saint Laurent du Maroni přišla zpráva, že ve čtvrtek odpoledne dopluje loď s naším karavanem. Ráno sedáme do auta – snažíme se tam být po obědě, abychom v předstihu vyřídili celní papíry. Mám divné tušení, že se vydání našeho „Árnýho“ zkomplikuje… Vjíždíme do celního prostoru přístavu. Hned se sbíhají naháněči lodních společností a navigují nás na trajekt do Surinamu. To nechceme, sháníme loď Stockholm. Dozvídáme se, že ta zakotví ve vedlejším přístavu. Celníci nás ale hned tak nechtějí pustit ven, v domnění že jsme připluli „od sousedů“. Vše se vysvětluje a přesouváme se vedle, do nákladního…