3.-5. den: Tropický deštný prales

Těžce si zvykáme na tropické vlhké klima spojené s teplotami, které ani v noci neklesají pod 30°C. První den na jihoamerickém kontinentu je přes den 39°C, slunce pálí, a my vyrážíme na obhlídku hlavního města a přilehlých pláží. Systém pravoúhlých ulic nás po chvíli dokonale mate, bez mapy bychom byli za chvíli ztraceni. Jakmile ji taháme z kapsy, a zkoumáme kam se vydat, kolemjdoucí se zastavují a chtějí nám poradit. Francouzsky nerozumíme, ale naštěstí se někteří snaží mluvit i trochu anglicky. Jeden černý chlapec, věkem tak končící středoškolák, nás zastavuje a dokonce plynulou angličtinou vysvětluje, že není úplně dobré chodit po ulicích s mobilem v ruce a foťákem na krku.

Pohledem Evropana jsou domy dost ošuntělé, neopravují se, jenom dožívají. Místní lidé to ale neřeší, posedávají na ulici a zpívají si.  Jsou milí a přívětiví. Korpulentní černošky, jakoby chtěly předvést své vnady, se oblékají do pestrobarevných přiléhavých šatů. Chceme navštívit botanickou zahradu, ale nenalézáme vchod, i když ji celou obcházíme. Po dvou hodinách, vedrem a vlhkem vyčerpaní, to vzdáváme a ploužíme se schovat do apartmánu.

Následující den jedeme 80 km do národní rezervace Marais de Kaw-Roura na průzkum tropického pralesa. Silnice končí v řece, do dalších vesnic se lze dostat jen na kánoi. Stezka nás vede kolem „kráčejícího stromu“. Jeho tenké, pichlavé a rovné kořeny rostou asi metr nad zemí. Po čase vyrazí z kmene nový kořen a na druhé straně jeden starý odumře. Takto se strom posune asi o metr za rok.

Prales se neustále mění, chvíli jdeme mezi obrovskými trsy 20 metrů vysokých bambusů, pak pozorujeme liány zelených rostlin parazitujících na kmenech stromů. Posloucháme zpěv ptáků, šum korun stromů a šustící suché listí na zemi – jak nám ještěrky vyklízí cestu. Kolem poletují obrovští barevní motýli a vážky. Stoupáme do kopce, vlhké vedro nám dává pořádně zabrat, ale alespoň že jdeme ve stínu. Sem tam foukne vánek a hned je zase lépe. Na konci stezky se zjevuje žulový balvan „la Roche Gravée“ s pravěkými, tisíce let starými rytinami hadů, lidských tančících postav a plachetnicí na vlnách moře.

Potkáváme černožlutou žabku s modrýma nohama, které není radno se dotknout, v nebezpečí totiž vylučuje z kůže prudký jed.

Další den v nedaleké rezervaci Mont Matoury nás z korun stromů pozorují malé opičky a těsně vedle mě dopadá na zem přezrálý plod manga. Teď už nelitujeme, že botanická zahrada nebyla otevřená, prales nám ji zcela vynahradil.

Navečer si jdeme smočit nohy na pláž za městem. Atlantický oceán je tak teplý, že by se tam jeden cachtal celý den. Jenže se nikdo nekoupe. Voda je zbarvená do hněda, protože řeky z amazonské pánve s sebou odnáší obrovské množství zeminy, která za odlivu sedimentuje, a za pruhem písku vytváří neprostupné bažiny.  Ale právě na tuto pláž připlouvají od dubna do června 600 kg želvy klást svá kožovitá vejce do písku. Našli jsme zde mnoho, již vylíhnutých vajec. Neodoláme, a odnášíme si první suvenýr z naší cesty.