Z Cayenne, v 60km vzdáleném městečku Kourou, vybudovala Evropská vesmírná organizace ESA vesmírnou základnu pro starty kosmických raket. Každým rokem je, ze zdejší odpalovací rampy, vyneseno do vesmíru až 12 raket. Hned si pokládám otázku, proč zrovna tady, na jihoamerickém kontinentu? Protože se jednoduše využívá výhodná poloha poblíž rovníku, kde se zeměkoule nejrychleji otáčí. ( obvodová rychlost země kolem 1600 km/hod.), což při startu uspoří asi 17% paliva. Původně jsme plánovali jen návštěvu Vesmírného muzea, protože se v době naší návštěvy Francouzské Guyany neměl konat žádný let, nejbližší až 28.ledna 2017.
Jenže čirou náhodou jsme před půlnocí na internetu objevili, že příští start je následující den, 17.11.2016, v 10 hodin, 06 minut a 48 sekund místního času , a už také bylo možné sledovat závěrečné odpočítávání. To si přece nemůžeme nechat ujít! Ráno brzy vstáváme a jedem. V Kourou musíme ve strašném vedru vystoupat asi 150 výškových metrů na vrchol kopce, na kterém bylo vybudováno pro tento účel „letní kino“ pro asi 1200 lidí. Raketa je od nás vzdálená asi 1 km, vyčnívá z lesa…Po chvíli zjistíme, že to je jen maketa – kopie, stojící poblíž Vesmírného muzea.
Ta pravá čeká na svojí poslední vteřinu na Zemi asi o pět kilometrů v dáli na obzoru. Po chvíli chápeme proč. Náhle se vyvalily oblaka kouře, ze kterého se bílá raketa odlepuje od země. Za ní dlouhý plamen, který svou mohutností a délkou převyšuje velikost rakety. Až teprve po dlouhých vteřinách k nám dorazí rána a temný hukot, ze kterého nás mrazí, jak motory byly zažehnuty a polykají tuny paliva. Náhle se ozve obrovská detonace. Úlekem nikdo ani nedýchá. To jen kosmický koráb překonal rychlost zvuku a dál nabírá na rychlosti, za pár vteřin nám mizí z dohledu…
Kolem nás je rozmístěno několik monitorů, kde sledujeme technické údaje o raketě Ariane 5. Za pár minut se vyhoupla stovky kilometrů vysoko a tisíce kilometrů od nás. S sebou nese poslední čtyři satelity evropského družicového systému Galileo, který nám bude mimo jiné pomáhat v Evropě při navigaci, a systém se tak stane plně nezávislý na amerických satelitech.
Byl to pro nás úžasný pocit a zážitek, který si zapamatujeme asi po celý život. Každému, kdo se jen trochu zabývá technikou, bych to přál zažít na vlastní oči, a cestou dolů z „kina“ jsme ještě dlouho hýkali radostí. Náhle se dav lidí zastavil a fotoaparáty zase začaly cvakat. Na kabelovém korytu odpočíval „pavouček“, velký jako dlaň…
Vesmírné muzeum je pro normální smrtelníky v den startu rakety uzavřené a funguje jen pro VIP hosty. Tak se alespoň vyfotíme u makety, a stavíme se tu, až pojedeme kolem do přístavu pro našeho Árnýho.
Odpoledne trávíme na pláži v Kourou. Tady se žádné kaly z Amazonie neusazují v bahno, voda je však stejně hnědá jako jinde. Neodoláme a koupeme se ve slané vodě, která je až nechutně teplá. Krásná pláž se zlatavým pískem je několik kilometrů dlouhá, ale bylo nás na ní celkem sedm!! lidí. Taková liduprázdná Copacabana, bez hotelových paneláků. Z vody však nad očekávání vylézáme čistí, bez známek sedimentů nebo písku na těle. Jenže sluníčko se na nás pěkně podepsalo. Večer nám kůže hoří a vypadáme jako růžová prasátka…
ZaHory.net 
Zanechat odpověď na Věra Strouhalová Zrušit odpověď na komentář