Jak už jsem se prve zmínil, předem zakoupené levné letenky nás přišly dost draho. Musíme řešit problém s ubytováním, které v Cayenne vychází nejlevněji kolem 3000 Kč za noc, a musíme tu nuceně strávit 14 dní. A ještě máme půjčené auto, bez kterého bychom byli uvázaní v apartmánu. To jsme mohli letět na poslední chvíli a rovnou první třídou…
Po 5 dnech jsme vyštrachali to úplně nejlevnější ubytování (za poloviční cenu) ve vesnici, 60 km hluboko v pralese, s pěkným jménem – Cacao. Zvedáme kotvy a jedem! Cestou se však ještě musíme stavit na pláži, protože uklízečky nám vyhodily náš první suvenýr – skořápky želvích vajec. Poblíž objevuji nízkou palmu s kokosovými ořechy a ten nejnižší se snažíme shodit větví. Nakonec si dodám odvahy, vylezu dva metry po kmeni a kokos je náš. Po půl hodině preparování ale zjišťujeme, že je totálně vyschlý…
Před odjezdem z Cayenne ještě nemáme potvrzenou rezervaci v Cacau, jsme mimo dosah internetu, tak to zkoušíme „na blint“. Zastavujeme na kopci u kostela a černošský chlapík, v zeleném tričku a pantoflích, obvolává celou vesnici čítající asi 1000 obyvatel a snaží se nám pomoci. Nakonec nás vede k vedlejšímu domu, kde by to podle popisu ubytování asi mohlo být. Trefil se…
Cacao má zajímavou historii: Francouzi snadno zkolonizovali pralesní území Guyany, kde prakticky nežili ani Indiáni, a zřídili zde trestanecké kolonie – v Saint Laurent du Maroni, Kourou, Cayenne (ty byly na pobřeží) a zde v Cacau – do kterých vyváželi odsouzence z Evropy, někdy v 19. století. Pomocí trestanců byla pralesní oblast vykácená a místo ní se zřídily plantáže kakaa – odtud pochází název. Po zrušení věznic zůstalo toto území opuštěno.
V první polovině 20. stol., na druhé straně zeměkoule, sjednotili Francouzi území Indočíny na tři územní celky. Vznikl Laos, Kambodža a Vietnam. Na těchto územích žije národnostní menšina – Hmongové – kteří výraznou měrou pomohli Francouzům ve sjednocovacím procesu. Po převratech a nástupu komunistických režimů v r. 1975 byli Hmongové pronásledováni, a mnoho z nich bylo nuceno emigrovat do západní Evropy a obou Amerik. Za jejich pomoc při sjednocování, nabídla francouzská vláda v r. 1977 Hmongům opuštěné plantáže v pralese, s cílem rozvinout zemědělství v této oblasti. Hmongové zde žijí již po dvě generace a tvoří 90% populace Cacaa. Prvně jsme si totiž mysleli, že to jsou potomci původních domorodců, kteří vypadají jako u nás žijící Vietnamci…J.
V Cacau jsme ubytovaní v domě mladého pana učitele z místní mateřské školy – Floriana. Pronajal nám dvě místnosti a ve třetí bydlí s námi. Zařízení domu je velmi jednoduché, ve stylu hippies: nábytek ztlučen z prkýnek, spaní na matracích ležících na paletách… Společně sdílíme velkou obývací halu, kuchyni a terasu s výhledem do pralesa – to je ta nejlepší televize, resp. kino, které máme k dispozici. Zpočátku nás to ubytování trochu zaskočilo, ale teď, při psaní těchto řádků vím, že to bylo to nejlepší, co nás na začátku naší cesty mohlo potkat. Společně se stravujeme a nasloucháme vyprávění o zdejším životě. Protože je víkend, Florian se nám nabídl, že nás provede pralesem a zavede nás do míst, kam se normálně nechodí, což s radostí přijímáme.
Autem jedeme kolem banánových plantáží až do bodu, kde cesta zarůstá natolik, že dál jdeme pěšky a hledáme v mokřinách aligátory (kteří tam bohužel nebyli…J). Florian prosekává zarostlou pěšinu mačetou a náhle nás upozorňuje na 2 m vysokou vyvýšeninu, odhaduji tak 10 m v průměru, se slovy: „tomu se vyhněte, to je mraveniště, mohli byste se tam propadnout“… O kus dál koukám a nevěřím svým očím. Stojí tam americký džíp, zarostlý liánami a různými rostlinami, že není už téměř k rozeznání. Jsme na kraji opuštěné vesnice „Edmond, čítající asi 10 zcela rozpadlých dřevěných budov, které si prales bere zpět. Florian nám vypráví o jejím osudu, čímž nám vyráží dech: V roce 2007(!!!) vtrhli do vesnice Brazilci a postříleli všechny obyvatele. Zachránila se jen jedna matka se synem. Zakrátko jim puma zakousla a sežrala psa, a nebohá rodina se odstěhovala do Cayenne… V troskách objevujeme i lahvičku s parfémem, ještě trochu voní… Na opačném konci vesnice nám Florian ukazuje dům – „to byla policejní stanice a dům vedle, ten spadl letos v květnu…“.
Zapomněl jsem se zmínit, že průvodce máme dva. Florian pozval i přítele Artura, který ve vesnici pracuje jako hrnčíř. Je to také rodilý Francouz, přijel do F. Guyany po studiích na dovolenou. Bydlí v rodině – v keramické dílně, kde zpočátku za stravu a ubytování vypomáhal, dnes dostává procenta z prodeje keramiky… Je tu už rok a půl, a jeho snem je vydělat peníze a vydat se na další cestu, nejraději by jel do Austrálie a na Nový Zéland. Artur nám ukazuje vychytávky, jak přežít, kdybychom se ztratili… Usekne stvol mladé palmy, ze které vyteče dobrý „doušek“ vody. O kus dál na tenkém kmeni jakoby rostl velký nádor – to je termitiště. Mačetou odsekne slupku a už se to tam hemží… Vloží do otvoru dlaň a v mžiku ji má obalenou malými mravenci. Neváhá, ruku olizuje, a přežvykuje. Zkouším to také… Mravenci křupou mezi zuby, jako když chroupeš dobře naložené Znojemské okurky. Je to proteinová bomba, energie na mnoho hodin…
Odpoledne se koupeme v řece kousek za vesnicí a přemýšlíme, co už jsme stihli za první týden prožít. Vůbec jsme netušili, že se dostaneme tak blízko k místním lidem, že nás přijmou s tak otevřenou náručí…
Vrcholem dne je pozvání na večeři, kterou nemůžeme odmítnout. Florian vytáhl z řeky piraňu, tak půlmetrovou zubatou potvoru, a připravil jí na grilu. Holky k ní uvařili rýži se zeleninou, no byla to nepopsatelná rozkoš.
ZaHory.net 
Zanechat odpověď na táta Zrušit odpověď na komentář