11. den: Telefon do Ameriky…

V úterý ve 4 hod. ráno zvoní telefon. Tady je ještě noc, ale doma v Čechách už začal nový den. Ani nevím, proč jsem to neznámé číslo zvednul. Na druhém konci pomyslného drátu se ozval můj starý dobrý kamarád, Honza Kyncl. S jeho synem, taky Honzou, jsem začínal lézt po skalách Hruboskalska.

V 8. třídě základní školy, ještě nám nebylo ani 14 let, kamarád Honza brával tajně tátovi ze sklepa lano a 3 karabiny, a s dalšíma dvěma kamarády jsme se jali dobývat vrcholy Dívčí skály, Stojanu, Těžítka… Jasně, brzy se naše výjezdy provalily a Honza to za nás odskákal. Naštěstí moje mamka nás všechny čtyři přihlásila do horolezeckého oddílu, abychom lezli pod dozorem.

Honza–táta nás později vzal do skal a vyvedl nám, pro nás tehdy “nejtěžší” cestu, Rohovou (IV.) na Zlatou vyhlídku. Byl pro nás tehdy zlomový moment, kdy jsme si zamilovali skálolezení… Taky nám občas dal vydělat nějakou tu stovku – natírali jsme most v Návarově a okapy domů na libereckém sídlišti (připomínám, psal s rok 1981 a nám bylo 14 let). Měl jsem tak alespoň na vlak do skal, protože kapesné se tehdy “nenosilo”. Po jedné z “brigád” mi Honza nabídl tykání. V mých očích už to nebyl jen táta mého spolužáka, ale rázem se stal mým kamarádem.

A proč vlastně píšu tyhle řádky?

Protože Honza byl průkopník, který si ještě za „komančů“ pořídil pro rodinu první obytné auto, s nápisem “Car for Sunday” (auto na neděli). Vyčnívalo tehdy nad všemi auty v ulici. Kdykoliv jsem šel okolo, přivíral jsem oči a cítil vůni dálek. Právě v tu dobu se ve mě začala probouzet touha po cestování a po dobrodružství. Dneska jsem v Jižní Americe a čekám, až do přístavu dopluje naše obytné auto “nejen na neděli”, se kterým objevíme Ameriku!

Dobrých 10–15 let jsem Tě Honzo neviděl, a tak jsem rád, že Tě alespoň slyším. Ani jsem Ti nestihl do toho telefonu říct, že jsem tu taky díky Tobě. Díky, že jsem Tě v životě potkal, a že jsi mi ukázal, kterou cestou se vydat.

Díky,

Pižva.