9. den: Cacao – život prostých lidí

Dnes je neděle a Florian nám připravil pestrý program. Ráno se jdeme podívat do kostela, který patří Evangelické církvi. Je to jednoduchá trojúhelníková betonová stavba s dřevěným štítem a střechou z vlnitého plechu. Místo oken je použitá vyzdívka z plotových, děrovaných cihel. Lavice tu mají prosté – dřevěné, takové jaké je známe z tělocvičny každé základní školy. Mše začíná zpěvem za doprovodu elektrické kytary. V koutě stojí bicí souprava, ale bubeník dnes nedorazil J. Pan farář v bílém rouchu všechny srdečně vítá – poznáváme v něm toho usměvavého černošského chlapíka v zeleném tričku, který nás nasměroval k Florianovu domu. Kázání, spíše laskavý projev faráře a jeho pomocníka, je vedeno dvojjazyčně, ve francouzštině a v jazyce Hmongů. Řádové sestry promítají projektorem na stěnu liturgické texty, lidé zpívají, děti přednáší básničky, a myslím, že jsou všichni šťastní…

Z kostela spěcháme na tržnici, která funguje jen v neděli. To sem zavítají i přespolní nakupující a turisté z Cayenne. Baví mě sledovat ten cvrkot – jak se všichni s úsměvem snaží prodat své výpěstky z plantáží. Ochutnáváme a kupujeme hlavně to, co vůbec neznáme, což je mimo banánů všechno. Vlastně tu mají i rajčata, ta jsou ale ze všech druhů zeleniny nejdražší J. Na trhu obědváme jejich tradiční polévku: mísu vývaru s nudlemi, kopcem různé zeleniny a trochou hovězího masa, a zapíjíme ji džusem z papáji.

My, Evropané, si už ani neumíme představit, jak jsou tito Hmongové pracovití. Třeba místní rodina pekaře… V noci zadělá těsto na chléb a peče. Pekárna je otevřena ráno od 6.00 do 7.30, pak už nic nemají, zavřou pekárnu a jdou na pole nebo na plantáž. Tam pracují do večera. Pekařova rodina také pěstuje a prodává květiny, které večer vážou do kytic a posílají do obchodu do Cayenne. V neděli ráno jdou do kostela a pak prodávat květiny na trh. Ti lidé spí snad jen v neděli odpoledne… Odjakživa byli Hmongové zemědělci, zde dostali půdu a tak farmaří. Nemusí se obávat hrůz, které snášeli lidé za Pol Potova režimu a řádění Rudých Khmérů v Kambodži, anebo za hnutí Pathet Lao v Laosu. Žijí tu spokojeně a hlavně v míru.

Co nás však trochu zaráží, je hospodaření s půdou. Chtějí-li rozšířit pole, musí vypálit kus pralesa, na kterém vysází nové rostliny. V období dešťů se ale z odkryté půdy vyplaví všechny živiny a hospodářská výtěžnost je tak velmi malá. Prakticky by se neuživili, tak jsou farmáři silně dotovaní z Francie a EU. Ochrana pralesa, který leží mimo „národní parky“, tu není žádná.

Po obědě nás čeká Motýlí muzeum, kde kromě krásných, velkých, modrých motýlů nalézáme i megabrouky a ještě větší pavouky. Prohlídka je komentovaná přímo majitelem muzea, který nám všechny exempláře vytahuje z terárií a předvádí. Ukazuje nám jednoho mazaného fešáka: ten přiběhne, sekne tě pod kůži a zas se uteče schovat, takže ani nevíš, co tě píchlo. To už ti ale běží poslední čtyři hodiny života…

Z muzea se jdeme podívat do hrnčířské dílny. Florian se tam přiučuje novému řemeslu, a po práci nás vede 2 km do pralesa, do svého osobního bazénu v potoce. Doma má jen sprchu, ale rád si pohoví v přírodní „vaně“. Konečně se po mnoha dnech trochu ochlazujeme. Potok pramení v jeskyni kousek výš proti proudu a za krátkou cestu „do vany“ se voda nestihne tolik prohřát od okolních žulových kamenů. V jeskyni žije plno netopýrů, nesmíme dovnitř, prý by to pro nás mohlo být nebezpečné. Z pralesa se vracíme těsně před setměním. Kdybychom se zdrželi o 10 minut, měli bychom problém se z něho dostat.