Nastal vytoužený okamžik, překládáme věci z garáže do kabiny karavanu, doplňujeme trochu potravin na víkend a jdeme se rozloučit. Náhle, jakoby se nám nikam nechtělo, je nám líto, že opouštíme Floriana, našeho báječného průvodce, který nám toho tolik pověděl o místním životě, a seznámil nás s pralesem. Hluboce se nám vryly do paměti ty krásné večery, kdy jsme naslouchali jeho vyprávění u společných večeří, a rána strávená nad kávou na terase jeho domu, s vyhlídkou do džungle. Dávno jsme mu odpustili, že nám v domě lezli po stěnách žáby, a s občasným plesknutím padaly v noci na dlažbu, nebo do postele. Ještě si s nadšením prošmejdí našeho Arnoštka a vyrážíme do 150km vzdálené Brazílie. Je sobota, trajekty přes hraniční řeku Oiapoque jezdí až do 20.hod, což v pohodě stíháme.

Jenže nic se nezdá tak jednoduché. V Saint George, městečku na hranicích hledáme přístav, ale marně. Jedeme tedy na celnici 6 km za městem. Stojí tu nový most, postavený v r.2007, ale dodnes není v provozu, bylo nám sděleno, že brazilská strana není připravena!?! Celnice funguje, je plná policistů, ale cesta přes most zkrátka nevede. Nechápeme, co tam vlastně tedy ti celníci celý den dělají. Evidentně je otravujeme…Potřebujeme ale výstupní razítko do karnetu, posílají nás do vedlejší budovy na celnici. Tam ale nikdo není, budou až v pondělí… Kašleme na jejich razítko a chceme do přístavu. Vysvětlili nám, že přístav je v St.George, v restauraci na náměstí nám dají telefoní spojení na trajekt, který provozují jen Brazilci. Ocitáme se znovu ve městě, dostali jsme vizitku s pěti čísly do Brazílie. Žádné nefunguje. Dozvídáme se, že dnes žádný trajekt stejně nepojede, až možná zítra…
Jedeme pryč z města, Florian nám minule dal tip, že 20km proti proudu řeky Oiapoque je nádherné místo – Saut Maripas, ale cesta je tam bez asfaltu a značně rozbitá. Měl pravdu. Cesta byla tak na hodinu jízdy, kličkovaná mezi dírami, hlubokými 30 cm, některé byly přes celou šíři cesty. Zato místo bylo překrásné. Řeka se zde doširoka rozlévá mezi nesčetné žulové ostrůvky, mezi kterými vytváří báječné tůně na koupání. Poprvé vidíme zcela čistou, nezkalenou vodu, tak teplou, že se koupeme až do tmy.

Ráno objevujeme pomník věnovaný francouzkým policistům, padlým při obraně hranice. Nejmladší tabulka byla z r.2014… No nic, Vykoupeme se, nasnídáme a pojedeme hledat trajekt. Kde se vzala, tu se vzala, zbědovaná vyhublá fena, sotva stála na nohou. Chtěl jsem m jí dát kousek chleba, ale holky mě předběhli a dali jí jedinou masovou konzervu, kterou jsme měli…
Potřetí vjíždíme do St.George, kde nacházíme „přístav“ Je to prudce se svažující betonová plocha do řeky, na konci úzké cesty za hřbitovem…zkoušíme volat provozovateli trajektu do Brazílie. Marně. Jeden starší pán, který vypadal o něco seriózněji než ostatní osadníci nám sdělil, že dnes žádný trajekt nepojede, je přece neděle, možná pojede až zítra ráno v 9.hodin. Odjíždíme zpět k tůním Saut Maripas, protože jinam se prostě nedá. S Eliškou jdu na dvě hodiny do pralesa, jsou tam stezky k vyhlídkám na řeku. Fotíme, kocháme se pralesem a čas letí. Musíme se vrátit, máme to jen tak tak do tmy. Jenže jsme se na jedné křižovatce sekli, pěšina končila ve vodě… musíme běžet zpět, jinak přijde tma…Stihli jsme to…
Už třetí den trčíme na hranicích. Je pondělí, tak zkoušíme celníky, zda nám dají razítko do karnetu. Povedlo se. Musí ale s námi do přístavu zkontrolovat, že jsme skutečně opustili „výsostné území“, když už nám tedy to razítko dali…Trajekt v 9 hodin samozřejmě žádný nepřijel…V přístavu se seznamujeme s holandskými manželi, cestujícími s obytnou Toyotou, čekající na tentýž trajekt. Měli jiná telefonní čísla, ale také se nedovolali, tak čekají…Celník – kontrolor je nervózní obvolává co se dá, zatím co my si povídáme s holanďany o cestě. Pak práskne dveřmi auta a zmizel Asi za hodinu se celník vrací, řve do telefonu a ejhle, za další hodinu připlouvá taková kocábka, velikostí tak akorát pro dvě obytná auta…Nalodíme se, máváme celníkovi a odplouváme do Brazílie.

Napsat komentář