20.–21.den: Plavba napříč deltou Amazonky

Celí napnutí přijíždíme s hodinovým zpožděním do přístavu, abychom našli chlápka, který nám včera vyjednal trajekt nákladní lodí do Belému – velkoměsta na druhé straně delty Amazonky. Zdrželi jsme se opravou dobíjení karavanu. Rupla pojistka, a přišel jsem na to, až když se ozval varovný signál na displeji. Pak jsme taky sháněli alespoň chabou wifinu, a také bankomat, který nám dá dostatek hotovosti. Měli jsme 700 brazilských realů, trajekt bude stát 2300 realů. Bankomat dává maximální hodnotu 1000 realů, jenže nebere každou kartu. Nakonec se nám podařilo vybrat nadvakrát, pokaždé s poplatkem 24 realů (1 real = 9 Kč).

„Kápo“ naháněčů se rozčiluje, telefonuje, pak mě vede do „kanclu“ – tedy k plastovému stolku se slunečníkem, kde mi ženská vypisuje prapodivnou účtenku (překvapivě jen na 2200 realů). Ptáme se, kde je loď, pochybuji, že by se tady v úzkých uličkách někde vytočil kamion, tak váháme s placením. Jsme pod velkým tlakem, čas běží, loď nevidíme a mám tu vysázet v přepočtu 20 000 Kč?

Chceme dovést k lodi, dřív nedám prachy z ruky. Po chvíli dohadování naznačuji borcovi: „Sedni si ke mně dopředu a dovez mě k trajektu!“. Pochopil mé gesto, vidí, že ze mě jinak nic nedostane. Proplétáme se uličkami a on, jako největší borec, se zdraví s konkurenčními chlápky okolo a na každého významně mává, aby viděli, jak se veze autem, které tu jaktěživ asi nikdo neviděl. Vede nás od Amazonky do centra města – opačným směrem než bychom čekali přístav. Projíždíme čtvrtí, která vypadá jako nějaké gheto. Holky na mě zezadu hulákají, že nás táhne někam do dvora, kde se za námi nadobro zavřou vrata, a zmizíme ze světa. Ve Francouzské Guyaně jsem si koupil mačetu, teď přemýšlím, kam jsem ji uložil… Město je 20 km za námi a my sjíždíme ze silnice na prašnou cestu olemovanou samými ohradami. Chlápek si není jistý, do které ohrady nás navést, napětí vrcholí… Otvírá se závora (železná tyč). Přemýšlím, jestli bych ji prorazil, kdybychom se snažili ujet?!?… Pak zahlédneme nákladní loď s kamiony, a spatříme i naše známé Holanďany s jejich obytnou Toyotou. Ta rána, jak nám spadly kameny ze srdcí, byla slyšet určitě až na druhém břehu Amazonky… Najíždíme na trajekt, chlápek dostává hrst bankovek, a ještě se s ním na lodi fotíme, aby bylo na co vzpomínat…

Celý trajekt je jeden veliký ponton, tak 80×20 m, pro 35 kamionů, tlačený malým remorkérem. Čeká nás 36 hodinová plavba přes nejmohutnější řeku světa… Od břehu se odrážíme za tmy. Zanedlouho se ozve píšťalka, to lodní kuchař svolává veškeré osazenstvo k večeři. Podává se rýže s pečeným kuřetem, špagetami a fazolemi, s červenou omáčkou. Vše se trochu posype moukou z kořene manioku… Jíme všichni z jedné mísy: námořníci, řidiči kamionů a my cestovatelé.  Tato strava se opakuje každý den, jen barva fazolí se mění. K tomu si můžeme dát přeslazenou černou kávu z termosky, co hrdlo ráčí… V noci pozorujeme hvězdné divadlo, a při padajících hvězdách přemýšlíme nad vším, co jsme už zajímavého prožili, a co nás ještě čeká. Od časného rána sedíme na palubě a vzájemně si máváme s lidmi z chatrčí, na březích Amazonky. Náhle se před lodí objeví dřevěná kanoe a v ní pádluje tak osmiletý chlapec. Se vzrušením se otáčím směrem k můstku, kapitán však nehne ani brvou, natož aby ubral plyn nebo změnil směr. Chlapec obratně využívá sílu rozrážených vln a přimkne se k boku naší lodi. Někdo z paluby mu hází pytlík bonbónů, klučina je vyloví, zamává a pádluje ke břehu. Za chvíli se objevují další a další kanoe s dětmi. Házíme jim také zásoby bonbónů, které máme, a když dojdou, tak alespoň tatranky. Ty jejich radostné úsměvy za to stojí. Některé kanoe jsou motorové, připlují k pontonu, uvážou lano a několik kilometrů se s námi vezou, aby ušetřily palivo. Jiné přiváží ryby k prodeji. Necháváme se zlákat a za 10 realů kupujeme mísu krevet. Je jich asi kilo, uvařených a osolených, tak je rovnou vylupujeme a jíme. Podle GPS navigace sleduji, kudy vlastně plujeme. Průměrnou rychlostí 16 km/h obeplouváme největší ostrov delty, Ilha de Marajo, který je větší než 70 států světa! Amazonka má při ústí do moře šíři neuvěřitelných 220 km, lodí však urazíme 590 km. Proplétáme se mezi ostrovy a ostrůvky, na každém je kolem chatrčí plno dětí. Pravděpodobně nechodí do školy, jaká je asi čeká budoucnost? Zanedlouho zahlédneme žlutou školní loď. Stejně jako se jinde sváží děti z odlehlých vesnic autobusem, tady plují do školy lodí…

Abych nezapomněl, na lodi se s námi plavil nejmenší klučina, který řídil největší kamion. Byl moc prima, sympaťák. Kamarádi mu říkali Barack Obama Jr. Zjevem, jakoby mu z oka vypadl. My ho oslovovali „Mr. President“.

V sedm hodin ráno přirážíme ke břehu v Belému. Za odlivu nás vyvazují k zaparkovaným remorkérům. Nemůžeme se vylodit pro nízký stav vody, tak čekáme celé dopoledne. Poprvé po 3 týdnech nás dohání „běhavka“. Asi je to z vody. Nádobí se myje v kalné Amazonce…