22-26. den: Serra da Capivara

Dvoumilionový Belém opouštíme po hodinách bloudění a postáváním v kolonách centra města. Prcháme pryč z civilizace, kde se necítíme dobře. Dva a půl dne jedeme 1456 km do národního parku Serra da Capivara. Ten je známý krásnými pískovcovými skalními formacemi, ale především kresbami dávných civilizací starých až 30 000 let, které se tu zachovaly pod skalními převisy dodnes. Je to doklad o nejstarším osídlení oblasti obou Amerik! Park je zapsán na seznamu světového a kulturního dědictví – UNESCO.

Třetího dne přijíždíme k závoře národního paku. Dvě dámy nám cosi portugalsky vysvětlují, ale nic jim nerozumíme jen začínáme chápat, že nás dovnitř nepustí bez průvodce, který nás parkem provede. Dostali jsme vizitku na jednoho anglicky mluvícího, ale musíme si jet zatelefonovat do 20km vzdálené vesnice, kde u benzínové pumpy bude signál. Jedeme tam, ale zase jsme se nedovolali, volaný účastník není dostupný. Později jsme se dozvěděli proč.  Je přeci v parku s klienty, kde není signál…Je příšerné vedro, rozhodli jsme se jet vykoupat k přehradě vzdálené 120km!  V další vesnici zastavujeme na kafe a tu se objevil chlapík a ptá se co tu děláme a tak. On to byl Švýcar, a už čtyři roky cestuje s obytným autem (podle fotky spíš autobusem) po amerických kontinentech, najezdil tu přes 55 000 km.  Druhý karavan má v Evropě a tak to střídá… Přišla i řeč na to, jak jsme se sem dostali – on poslal auto lodí do Argentiny a v Buenos Aires zaplatil jen na úplatcích přes 2200 dolarů, než mu ho vydali! To jsme udělali dobře, že jsme zvolili Francozskou Guyanu. Přehradu nám rozmluvil, voda je jen na mapě, ve skutečnosti je zcela vyschlá, a polovina z té vzdálenosti k ní, je cesta bez asfaltu, tak na tři hodiny jízdy. Posílá nás do kempu do vesnice, přilehlé k národnímu parku se slovy, že tento park patří mezi 10 top parků na světě, a určitě si máme průvodce najmout, stojí to zato.

V kempu jsme sami, vítá nás sympatická starší paní. Sotva jsme zaparkovali karavan, přiběhla, že právě dnes je ve skalách parku koncert, za chvíli tam odjíždí autobus s hudebníky, bydlícími v domě vedle kempu.  Sice unavení, přijímáme pozvání, bus nás zavezl pod nejznámější skalní okno „Pedra Furada“. Přírodní skalní kulisy, červené pískovcové skály v podvečerním světle podtrhují atmosféru koncertu středoškoláků hrajících na dechové a smyčcové nástroje. Nádherný zážitek. Vracíme se za tmy, paní majitelka kempu -Tereza má již pro nás připravenou večeři. Vyprávíme o naší cestě a problém se sehnáním průvodce. V kempu není mobilní signál, natož internet. Milá paní přináší tlačítkový telefon s tlustou anténou, obvolala několik lidí, ale žádný průvodce není volný.

Ráno před snídaní se jdu podívat ke skalám. Před nimi je plot s ostnatým drátem, za ním pěšina podél skal. Hned u první skály vidím červené kresby postaviček a zvířat. Výjev naznačuje tanec lidí nad ulovenou kapybarou…Najednou mi dochází, že se do parku musíme dostat, i kdybychom měli přelézt plot!

Snídáme bílé placky z tapiokové mouky – je to hodně žvýkavé, zapíjíme šťávou zvanou „suco“ z vylisovaného ovoce kešu, kežu, gvajaba, chuchu, mangaba a cana. Po chvíli zvoní telefon. Jeden anglicky mluvící průvodce si posunul skupinu na jindy a provede nás parkem. Za hodinu přijel.

U vjezdové brány nás vítají opičky a divoká prasata. Autem jedeme do míst, kde se kaňon rozdvojuje. Pod obrovským skalním převisem je plno kreseb: lovci, rituální tance, různá zvířata, některé druhy vyhynuly, nebo opustily tato teritoria. Např.Tatu -pravěká žirafa s velbloudím hrbem/velbloud se žirafím krkem; také kapybary, které se tu na malbách vyskytují nejvíce, a daly parku jméno; nevyhynuly, ale v důsledku trvalého oteplování se přesunuly jinam. Skalní kresby jsou zajímavé i z hlediska jejich vývoje. Komunita lidí tu sídlila třeba tisíce let, před 30 – 15 tisíci lety tu namalovala červené obrazce, pak zmizela. Za čas přišli jiní lidé, na mnoho staletí se tu usídlili a přemalovali původní výjevy, nebo je doplnili dalšími kresbami, to vše v době mezi 10 – 6 tisíci lety, začali používat i jiné barvy než jen červenou; obrysy vybarvovali žlutou, šedou, zelenou barvou. A zase zmizeli…Nejmladší generace před třemi tisíci lety začínala používat geometrické obrazce, klany malovaly i počty lidí v komunitě; Vážnost postavení značí i počet per v čelence; náčelník jich má šest, s nižším postavením se počet per snižuje. Ženy pouze klečí a vzpínají ruce směrem k mužům. A my tu teď stojíme, jeden metr před tou nádherou, uvědomujíce si tu nicotnou chvíli, která nám byla dána k životu…

NP Sera da Capivara má rozlohu 1200 km2, je zde na 1300 míst s kresbami, celkem na 40 000 výjevů. Ročně jej navštíví 30 000 lidí, provází je přes 60 průvodců. Některé kaňony jsou vzdálené i přes 20 km, nelze se tam dostat jinak než autem s průvodcem. Bez průvodce bychom mnohá místa ani nenašli. Kresby byly objeveny v r. 1963, v r.1971 byl založen národní park, a od r. 1991 je park zapsán na seznamu Unesco.

Náš průvodce Waltércio nás vzal na prohlídku jedním kaňonem. Na jeho konci nás čekala opravdová ferata – 60 m vysoký žebřík, po kterém lezeme na okraj kaňonu. Nevím, kde Pája našla tu odvahu, prostě nás Waltércio postavil před hotovou věc tak lezeme, bez žádného jištění, feratové sedačky, to tu neznají… Výhled do kaňonů shora nám bere dech. Nádherná skalní města, barevné pískovce. Strukturou mi kámen připomíná skalní oblast v řecké Meteoře, kam tak rád jezdím lézt. Po již bezpečných římsách obcházíme údolí k dalšímu kaňonu, všude plno maleb, ke kterým dostáváme podrobný výklad, a se zaujetím posloucháme. V jednu chvíli Waltércio naznačí, abychom byli potichu. Bere do ruky klacek a z vlhké spáry vydoloval žabičku, velikostí kuřete :-). Žába postupně putuje z ruky do ruky, chci jí políbit, určitě to je zakletá princezna…Náš průvodce nám ukazuje její základní obranný mechanismus: na zádech má zhrublou, až bradavičnatou kůži. Když jí predátor chytne do tlamy a stiskne, z kůže jí vystříkne prudký jed. Prsty jí stiskne jednu bradavici a dobrých 20cm z ní tryská čirá tekutina…Sestupujeme na dno kaňonu na jeho opačném konci, je to „vzdušné“, ale už ne tak nebezpečné.

Pod převisy okukujeme černé hromádky čehosi, co se zcela odlišuje od okolního pískovce. Je to trus malého zvířátka velikosti králíka nebo malé kapybary, dodnes obývajícího skály národního parku. Jmenuje se Moco, a je tak inteligentní, že vykonává potřebu na jedno stálé místo, mimo své nory. Trus pod převisy časem změní strukturu na černou „asfaltovou“ hmotu, která časem zkamení. Nejstarší „kousky“ jsou staré 40.000 let. Něco podobného pamatuji z Fanských hor v Tádžikistánu. Tam místní sbírali podobný trus netopýrů ze skalních spár, využívajíce jej pro léčbu různých poranění. Řikali tomu „Mumio“.

Oběd máme spojený s prohlídkou keramické dílny ve vedlejší vesnici. Protáhli nás celou halou, Eliška si zkouší vytočit svůj první hrníček. Keramika je zdobená výjevy obrazů ze skal. Kupujeme si dva talířky na památku a jedeme pod obrovskou skálu, pod kterou je přes 2000 malovaných výjevů, je to nejvíce z celého parku. Pod převislou stěnou stále probíhá archeologický průzkum. S úžasem se dozvídáme, že zde bylo nalezeno na 15 sídlišť v jednotlivých vrstvách. Jedna komunita tu žila stovky let, pak zmizela nebo odešla, eroze a vítr zahladily jejich stopy. Pak se objevila jiná skupina lidí, ta potom také zmizela a čas zakryl jejich stopy. To se za 30 tisíc let opakovalo 15x, v šesti metrech silné vrstvě usazeného písku. Všechna společenství ale měla jedno společné. Malovali krásné kresby v převisech skal, a zanechali nám odkaz svojí kultury. V infocentru se dozvídáme, že právě dnes budou skály nasvíceny, je to událost, která se pořádá jen několikrát do roka. Čas do tmy využíváme výstupem na skalní vyhlídku, ze které máme skalní města jako na dlani. Sedíme nehnutě na vrcholu a sledujeme zapadající slunce, fotíme rudé skály. Je to tak silné, že chvílemi ani nedýcháme. Za soumraku sbíháme pod scénu nasvíceného divadla tančících postav vymalovaných na stěnách. Třicet tisíc let tu máme na dlani…

Připlácíme si ještě jeden den a průvodce nás veze do východní části parku, kde jsme se tolik domáhali vjezdu prvního dne. Jdeme se podívat na nejdelší souvislý převis s malovanými výjevy. Jsou tu zobrazeny sexuální scény, porod a zrození nového života, lovy zvěře, soud a výkon té nejvyšší exekuce, pohřby. Hledíme na to s otevřenou pusou a ani nedutáme. Pak nás Waltércio bere do „Pekla“. Je to asi 150 m dlouhý, jen několik metrů široký kaňon, stěny 60m vysoké. Než jsme k němu po pěti minutách došli, spustil se tropický liják, že na nás nezbyla nit suchá. Teplý déšť nám nevadí, ale takovou intenzitu jsem nikdy nezažil. Schováváme se v pekle, a pak to přišlo. Na konci kaňonu se spustil vodopád, pod ním se rázem vytvořilo jezírko, kde se koupeme a radostí výskáme. Ani Waltércio nic takového nepamatuje, a to sem vodí turisty už 23 let. Všichni čerti se po naší návštěvě určitě odstěhovali.
Odpoledne ještě stíháme prohlídku skalního města na západní straně parku. Shora se obdivujeme, jak si příroda zde vyhrála a vytvořila nádherné pískovcové skalní jehly. Ptám se, zda je zde povoleno lezení. Prý ano, ale jen s průvodcem, ale moc se tu neleze. Ve skalách je přes den i 40°C, lezení by byla snad sebevražda…Poslední zastávkou je prohlídka „Vlaštovčího kaňonu“.  Dlouho potichu sedíme na okraji a pozorujeme vlaštovčí nálety za hmyzem, který teplé stoupavé proudy vynáší do výšin a ony je střemhlavě loví.

Jsme štastni, že jsme problémy se sháněním průvodce nevzdali. Bylo to sice dost drahé, ale síla prožitků se nám vryla hluboko do paměti. Nadlouho. Díky Waltércio, odjíždíme naplněni.