Cestou na jih máme naplánovány návštěvy brazilských národních parků. Od jednoho ke druhému, v této obrovské zemi, je to vždy kolem 1000 km, tedy přesun tak na dva dny. Diamantina, jak název napovídá, proslul v minulosti těžbou diamantů. Bohatství, které z toho vzešlo, se hned na první pohled pozná na malebném, koloniálním městečku Lencois Pěkné zděné domky, s barevnými fasádami, dlážděné klikaté uličky, dva zdobené kostely. Na první pohled působí upraveně, zcela se odlišuje od ostatních měst a vesnic. Večer je nějaká sláva, průvod muzikantů vyhrává cestou do kostela. Připojujeme se k nim, v kostele jsme dostali bílou a modrou vlaječku a tak posloucháme a máváme s davem…
Zakempovali jsme na konci města, na prostorné otočce autobusů, pod obrovským mangovníkem, ze kterého padají zralá manga. Rovnou je posvačíme a jdeme se podívat proti proudu říčky, tekoucí z národního parku. Říčka se zde rozlévá po širokých plochých balvanech, kde se prohřívá, a vytváří koupací tůně.
Vybíráme si každý tu svou a chrochtáme blahem. Dole po proudu ženy perou prádlo, a rovnou je na rozpálených plotnách suší. Jdeme stále výš, objevili jsme malý vodopád, pak několik skalních věží a za nimi soutěsku s dalším vodopádem. Osvěžujeme se a vracíme se korytem potoka dolů. Voda je průzračná, zbarvená do červena, asi obsahuje hodně železa. V jedné tůni se zase koupeme a najednou k nám připlavala hejna malých rybiček a oždibují nám nohy. Příjemná pedikůra po měsíci na cestách.
Následující den park objíždíme, chceme prozkoumat údolí za vesnicí Palmeiras. Z vysokých stolových hor zde padá do hlubin nejvyšší brazilský vodopád „Cachoeira da Fumaca“. Nevíme, kde ho hledat, stoupáme údolím dvě hodiny, žádný však nenacházíme, zato jsme ale odměněni výhledy na stolové hory. Večer parkujeme na plácku přímo u řeky. Návštěvu Diamantiny jsme nemohli lépe zakončit. Ráno odjíždíme za dalším dobrodružstvím. Třicetikilometrové údolí po prašné cestě s prudkými výjezdy a sjezdy testuje našeho Arnoštka. Místní jsou z nás docela vykulení, takovou obludu tu ještě asi neviděli. Stopuje nás mladý vousatý chlap, co jde do města prodat chléb. Jeden bochník také kupujeme. Umí dobře anglicky, přestěhoval se sem se ženou, aby tu na svět přivedli potomka. Vůbec zde bydlí hodně mladých lidí, co utekli z města na venkov. Připadají nám svobodomyslní, bydlí v domcích, některé vypadají, že jsou v posledním stádiu před zřícením a oni se je snaží opravovat. V těch lepších provozují ubytování turistům. Poradil nám, kde hledat ten vodopád, tak tu zůstáváme ještě jeden den. Chceme na vlastní oči vidět, jak voda padá do 420 metrové hlubiny.
Ve strážním domku ochránců parku se zapisujeme, pouští sem jen 120 lidí denně, máme číslo 45-46. Stoupáme 3 km na vrchol stolové hory s převýšením 380 m. Následuje hodinový pochod po planině, bez možnosti schovat se ve stínu, k okraji propasti. Překračujeme potůček. Sedíme na vyhlídkové plošině, nohy nám visí nad propastí. Potůček napájí vodopád, který se po asi 20 metrech ztrácí rozptýlen ve větru…Brazilská chlouba vypadá jak 90-ti letý prostatický dědeček. Nevadí, pohled z vrcholu kolmé stěny je úchvatný až mrazí.
Scifi pro dámy
Musím napsat o něčem, co mě opravdu dostalo. V parné poledne přijíždíme do městečka Lencois, abychom se podívali na kaskády stejnojmenné říčky. Hned u parkoviště jsou velké, ploché kameny a mezi nimi se říčka prodírá. Na několika místech se tvoří jezírka. Téměř všechny kameny jsou pokryty různě velkými kusy prádla, a mezi tím vším sedí ženy a povídají si. Než jsem uvařila oběd, skládají to prádlo od teplých kamenů vyžehlené, a svazují je do velkých balíků, které odnášejí na hlavách domů. Není mi dobře, zůstávám u karavanu a Pája s Elou odchází prozkoumat kaskády o kus výš. Přicházejí však další ženy, je jich snad kolem dvaceti. Beru také pár svých hadříků a jdu splynout s davem. Tolik úsporných automatických praček v akci se pohromadě jen tak nevidí. Ženy se usmívají, mlátí prádlem o kameny, drhnou pestrobarevné oblečení i veliké deky a rozprostírají je na vyhřáté kameny. Je až dojemné, jak jim pomáhají děti a některým i muži. Usednu tedy na kámen, směji se na ně, něco mi občas povědí, ale já jim příliš nerozumím. To je ale jedno, sdílím to štěstí, které je všude okolo. Děti a náctiletí skáčou do tůní a výskají. Jejich krásné, černé, kudrnaté vlasy, jakoby odpuzovaly vodu a třpytí se na nich jen kapičky, jako korálky. Obdivuji jejich krásnou černou pokožku, která se v tom slunci leskne, bez známek jakéhokoliv poškození. Já tu jediná sedím ve stínu se slunečními brýlemi. Oni je vlastně nemají, nepotřebují šampony, kondicionéry, krémy proti spálení, proti vráskám, a jediným pracím prostředkem je kousek mýdla. Malý chlapeček vysypal na kámen nějaké jídlo z velké nádoby, které mamka uvařila pro celou rodinu s sebou. Rozhlíží se, jestli ho někdo nevidí, honem to sebere a dá zpátky. Sedl si a poslušně baští. Holčička, která právě odchází domů, si spíná své krásné vlásky a bohužel si na ně připíná culík z modrých umělých vlasů. Škoda, ty její jsou hezčí, ale je to asi malá parádnice. Až mě to chvílemi dojímá. Nebylo mi moc dobře, ale teď je mi už mnohem líp. Vždyť to jejich štěstí mám i já v sobě. Odcházím a jedna z pradlen mě upozorňuje, že za mnou spadlo ze stromu mango, ať si ho vezmu, že to jsou vitamíny. Poděkuji, usměju se na ní také a říkám si: Nežijeme my někdy tak trochu divně?
Zanechat odpověď na Miroslav Hujer Zrušit odpověď na komentář