38. – 41. den: Vodopády na řece Iguaҫu

Na jihu Brazílie, na společné hranici s Argentinou se nachází nejmohutnější vodopády na Světě. Těžko se mi hledají slova, která by vyjádřila pocity, které člověk prožívá na tomto místě. Je to zkrátka jedno obrovské divadlo, které příroda vytvořila. Začnu trochou statistických údajů: Řeka Iguazú je v úseku vodopádů široká přibližně 1,5 km. Vodopády na řece tvoří obrovskou podkovu o celkové délce 4 km. Ohlušující rachot vodní masy, řítící se v 275 jednotlivých vodopádech, z výšky 80 m je nepřeslechnutelný i ve 20 km vzdáleném městě Foz do Iguaҫu. Jsou dvakrát tak široké a téměř dvakrát tak vysoké jako Niagara, proteče zde 1700 m3 za sekundu, ale v období dešťů může mít i 12740 kubických metrů za sekundu! Čísla však neříkají nic o mocném vizuálním zážitku. Z brazilské strany je pohled na ně ucelenější, v Argentině si je prohlížíme zblízka, z lávek a chodníků, vystavěných ve dvou patrech: nad vodopády a pod řítící se masou. V závěru gigantické podkovy je vystavěn chodník, který končí pod Garganta do Diablo (Ďáblovým chřtánem). Název přesně vystihuje prožitek. Vodní mlha nás promáčela na kost, ale v parném dnu nás příjemně osvěžila.

Národní park tvoří ještě 670 km2 přilehlého subtropického deštného pralesa, ze kterého se k vodopádům zatoulávají různí živočichové. Zahlédli jsme 1,5 m dlouhého hada, spoustu ještěrů, mnoho ptáků včetně dravců. Co jsme stále nepochopili, jak rorýsi popelaví prolétávají masou padajících vod a staví si za ní na skalách svá hnízda. A ještě jeden zážitek si odsud odnášíme. Mezi jednotlivými okruhy si dáváme kafe se zmrzlinou. Náhle nám vyskočil na stůl nosál, čmajznul zmrzlinu a celý kelímek opodál vylízal. Pak šel okouknout, co mají sousedi vedle. Sebral vykuleným holkám hamburgera. Chvíli se o něj tahali, div, že je nepokousal.

Za městem Foz se nachází soutok řek Iguaҫu a Paraná. Na hraniční řece Paraná vystavěli v r. 1984 Brazilci společně s Paraguayci tehdy největší vodní elektrárnu světa. Paradoxem zůstává, že touto stavbou zničili ještě větší soustavu vodopádů, než tu kterou jsme si prohlédli.

Večer se z Argentiny vracíme do Brazílie, abychom mohli překročit hranici přes jediný most široko – daleko do Paraguyae. Brazilský celní úředník nás však na jejich výsostné území nepustil, chybělo nám výstupní razítko a museli bychom absolvovat celní řízení kvůli autu přes broukera, kterého si ráno máme zavolat. Na to jim kašleme a vracíme se zpět do Argentiny.