42. – 47.den: Jezuitské misie

Jsme nuceni trochu pozměnit plány. Nemůžeme navštívit Paraguay, protože jediný most přes řeku Paraná vede z brazilského města Foz de Iguaҫú, kam nám celní úředník zapověděl vstup.

Zajímají nás jezuitské misie, rozeseté na území Paraguaye, Argentiny a Brazílie. V 17 století zde bylo založeno 30 klášterů, které sloužily pro evangelizaci zdejších obyvatel. Zavádění křesťanství neprobíhalo zrovna nejhumánnějším způsobem: Novodobí osadníci podnikali výpravy do pralesů, pochytali a zajali celé indiánské kmeny a odvlekli je na stavbu klášterů. V době jejich největšího rozkvětu žilo v každém z nich 4000 až 6000 lidí. V klášterech vládla pevná hierarchie společenského postavení. Nejvyššími představiteli byli dva kněží a otec představený. Jeden z kněží vedl náboženskou výchovu, druhý řídil výstavbu a provoz kolonie, otec kázal v kostele. V dalším stupni stáli ostatní evropští přistěhovalci, pod nimi náčelníci a šamani jednotlivých kmenů, následovalo prosté obyvatelstvo.

Kláštery tvořily svou velikostí samostatné vesnice. Uprostřed stál kostel, jehož průčelí bylo zdobeno bohatou kamenickou výzdobou. Před kostelem bylo velké náměstí, jenž tvořily domy nejvýše postavených obyvatel. Za náměstím stály dílny řemeslníků: Kamenosochařů, hrnčířů, pekařů, kovářů, tesařů, kovotepců, tkalců. Z další strany následovaly v řadách dlouhé domy prostých obyvatel, které byly rozděleny na jednotlivé místnosti, velikostí tak 5×4 metry. V každé z nich žila jedna rodina čítající 6-8 lidí. Ze třetí strany za náměstím byly pole a zahrady, ve kterých se pěstoval maniok a tapiok (na mouku), kukuřice, batáty, zelenina a ovoce, léčivé byliny a čaj z lístků stromu Yerba Maté. Každá rodina měla svůj díl zahrady a celá vesnice velkou společnou zahradu. Tři dny v týdnu lidé pracovali na svých políčkách a další tři dny na společné zahradě a v dílnách. Výpěstky ze společné zahrady kněz rozdával potřebným (kterým se např. neurodilo). Výrobky z dílen sloužily jen místním obyvatelům; zásadně se s nimi neobchodovalo s jinými koloniemi.

Indiánské kmeny, které dříve v pralesích válčily o území nebo lovnou zvěř, nyní žily v míru . V křesťanské misii nesměli náčelníci žít v polygamii jako dříve; Ze všech manželek si vybrali pouze jednu, pro ostatní byl postaven na konci vesnice dům, kde žily odložené ženy nebo vdovy i se svými dětmi. Vdát se znovu směly teprve tehdy, až když si jejich děti založily nové rodiny. Z negramotného obyvatelstva se směli vzdělávat pouze synové náčelníků klanů.

Zajatým indiánským kmenům se začal zamlouvat život v misii a lidé přestali litovat ztracené svobody. Jezuitské misie tak v podstatě tvořily stát ve státě, budovány byly na vyvýšených místech za kamennými zdmi, takže uměly odolávat i nájezdům brazilských otroků (otroci, kteří uprchli z brazilských plantáží do pralesa před nesnesitelnou dřinou a týráním otrokářů, později se spojili a vybudovali v pralesích samostatné kolonie). Není proto divu, že španělský král Carlos III., v r. 1760, zrušil všechny misie v Americe. Pro španělské dobyvatele totiž představovaly značnou přesilu při loupeživých taženích do vnitrozemí za zlatem a stříbrem.

Jezuité misie opustili a prales si tato území bere zpět. Navštívili jsme tři misie: San Ignácio Miní; Misión de Nuestra Seňora de Loreto; Misión Santa Ana, zapsané na Světovém kulturním dědictví – Unesco. Měli jsme štěstí na průvodce, kteří nás se zápalem misiemi provedli a vše důkladně vysvětlili. Mimochodem jsme se také dozvěděli, že čaj Yerba Maté má povzbuzující účinky, dodnes se pěstuje na plantážích. Argentinci si jej napěchují do zvláštních nádobek – tykviček a celý den ho zalévají horkou vodou z termosky a popíjejí děrovaným brčkem. Dodnes je to jejich národní nápoj. Také sem byl v 18. století z Evropy dovezen první knihtiskařsý stroj.

Opouštíme severovýchodní cíp Argentiny a čeká nás nejdelší přejezd celé expedice – přes 2500km vzdálený poloostrov Valdéz, ležící v Atlantiku na kraji Patagonie. Tu strašlivou vzdálenost překonáváme za 5 dnů. Ještě si k tomu přidáváme návštěvu Uruguaye. Cestu si krátíme přes jižní cíp Brazílie, tentokrát hranice překonáváme bez problémů. V národním parku Valle de Lunaiero trávíme Štědrý den. Sledujeme v mokřadech plameňáky a několik vyder, ale jinak jsme celkem zklamání, nic dalšího zajímavého tu neobjevujeme.

Jižně od Buenos Aires si Eliška za jízdy zavírala boční okno, ale ve 120km rychlosti nastalým přetlakem do naproti projíždějícího kamionu nám okno ulétlo do polí. Průšvih jako barák! Nevím, jak zvládneme dalších 15000 km s nalepeným igelitem. Okno po půl hodině nalézáme – nerozbité! v trávě. Oprava pantů nám zabrala 2 hodiny. Za další 2 hodiny nám ve stejné rychlosti bouchla zadní pneumatika. Tentokrát jsme ji roztrhali na maděru. Nasazuji rezervu na opraveném disku, ale každý den ji dofukuji. Za den klesne tlak na polovinu. Jenže na poloostrově Valdéz jsem na parkovišti zapomněl kompresor a přišel jsem na to po dalších 1000km. Protože mě to dofukování na heveru přestalo bavit, nasadil jsem druhé rezervní kolo, které nám ale také uchází…Problém se nám daří odhalit a vyřešit na Silvestra dopoledne, kde přemlouváme šéfa pneuservisu, aby nám pomohli. Zjistilo se, že nám praskají disky ve svárech. Kde asi udělali soudruzi v Mercedesu chybu? Koupili jsme dvě nové pneumatiky, každou za skoro 10.000,- Kč!!! , a v servisu Mercedes nový disk, také za 10.000,-Kč. Do dvou prasklých disků nám dali klasickou duši a tak máme tři rezervní kola. Šéf servisu mi dal argentinskou bankovku – pět pesos. Musím ji přijmout pro štěstí a zvlášť si ji ukládám. Snad jsou závady na kolech definitivně za námi. To ještě netuším, jak hluboce jsem se zmýlil…