53. – 56 den: Torres del Paine

Z konce světa se vracíme zpět do Chile. Máme zamířeno do Punta Arenas, nejjižněji položeného, tentokrát chilského města. Magellanesův průliv překonáváme města Porvenir trajektem, který jezdí jen dvakrát denně. Se zapadajícím sluncem jedeme na západ ostrova Ohňové země , 90 km podél zálivu. Je to zapomenutý kus země. Nikoho jsme cestou nepotkali. Chvílemi se vlny moře zakusují až do silnice. Nebude trvat dlouho, a už tu nikdo neprojede.

Na hranicích jsme tentokrát mazaní: Kotec na čmuchajícího psa je prázdný, nemáme problém maso a zeleninu poskovávat do různých skrýší. Celník otevřel prázdnou lednici. Trochu mu vrtalo hlavou, že tam nic není, jen pivo a víno. Vysvětlili jsme mu, že jeho kolega na minulých hranicích nám všechnu zeleninu a ovoce vyhodil. Pak se ptá na maso. „Jsme vegetariáni“, odpovídáme. Oči se mu rozsvítily, když objevil půl dýně. Dal nám na vybranou – Buď ji zabaví nebo ji máme stranou uvařit a sníst. Volíme druhou variantu a za půl hodiny se vracíme s hrncem ještě neumytým, abychom demonstrovali, že jsme poslušní návštěvníci jejich země. Jenže našemu celníkovi mezitím skončila šichta  a byl tam jiný, zjevně odpočatý úředník. Zase nám prohrabal celé auto, ale tentokrát nic nenašel, tak vítej, Chile.

Kousek na sever od Punta Arenas míjíme geografický střed Chile. Osobně bych takové místo očekával někde u hlavního města – Santiaga a ne tady, téměř na samém jihu. Jak jsme později zjistili, střed Chile se měří i s celou Antarktidou, od jejího jižního pólu. Chile s Argentinou a dokonce s Velkou Británií nikdy neuznaly dohodu světových mocností, že Antarktida je mezinárodní území a stále si na ní dělají nárok.

Navečer dojíždíme k jeskyni Cueva de Milodón. Je to vlastně jen obrovský skalní převis 80m široký, 30m vysoký a 200m hluboký, ve kterém se našla kostra prehistorického, téměř čtyři metry vysokého milodóna, příbuzného dnešního lenochoda.

Ráno zjišťujeme, že fungl nová pneumatika je poloprázdná, vydržela přesně pět dní. Kompresor nemám, benzínku nepotkáme, tak dávám rezervu. Máme přeci tři plnohodnotná rezervní kola a odjíždíme do N.P.Torres del Paine. Vstupné je čtyřikrát dražší pro cizince, platíme 100 amerických dolarů za tři lidi. V prvním kopci za branou nám bouchla pneumatika, kterou jsme před dvěma hodinami vyměnili. Byla na tom prasklém ráfku, s duší. Asi se nám ustřihnul ventilek. Další rezerva je nemlich totéž – pneumatika na druhém prasklém ráfku. Jedu opatrněji s náhonem na všechna kola. Večer v kempu přišla Eliška, že nám syčí kolo! Ventilek je nějak nakřivo prolézá ráfkem. Vezmu za něj a zůstal mi v ruce, karavan si sedá na zem. Na řadu přichází třetí rezerva. Fungl nová rezerva na novém disku.

Parkem jsme projeli asi 80km kolem jezer a vodopádů, mezi zelenými loukami, kterým tvoří kulisu rozeklané zuby štítů Torres del Paine. Je to jako zázrak. Z ploché nehostinné pampy se najednou zvedají žulové skalní jehly do tříkilometrové výše. Následující den jdeme devítihodinovou tůru přímo pod věže. Vystoupali jsme do nádherného údolí. Jdeme dlouho lesem po jeho úbočí, před námi se otevírá pohled na černé skály s vodopády, bílý ledovec, zelené lesy, modré nebe. Pod námi kaňon s burácející řekou. Rohy Torres se nám však schovávají za obrovským suťovým polem, které obcházíme a nakonec se jím škrábeme nahoru. Vystoupali jsme na vrchol suťovitě, a otevřel se nám pohled na tři dvoukilometrové zuby, vystupující nad jezerem. Vítr nám odpoledne rozfoukal mračna, tak je vidíme v celé své kráse. Ty rozměry a blízkost působí omračujícím dojmem. Hodinu sedíme na kameni a vzhlížíme k té kráse. V pět odpoledne jdeme dolů, sestup trvá čtyři hodiny, do jedenácti do noci je světlo, tak máme dost času.

V nových pohorkách jsem se doploužil ke karavanu. Jak mě mohlo napadnout vzít si nové, neprošlápnuté boty na tak dlouhou tůru! Levou nohu jsem si pěkně zmasakroval. Na patě puchýř jak dvacetikoruna, a sleze mi nehet z palce…