Další park Quelat nám připravil hned 3 zajímavosti. Saltos del Condor – 40m vysoký úzký vodopád hned vedle Carretery. Tunelem tvořeným bambusovým porostem prolézáme k jeho patě až nás skrápí vodní mlha. O několik kilometrů dále vbíhá do lesa „Bosque Encantado“ taktéž „Sendero de la Cascada“. Dva a půl kilometru dlouhý výstup k zelenému plesu do kterého letí snad 15 vodopádů z ledovce pokrývající všechny okolní vrcholní vrcholy štítů. Taková nás čekala odměna na konci dvouhodinové cesty nahoru. Ale velkým dobrodružstvím pro nás byla cesta od samého začátku. Vstoupili jsme do lesa. Koruny stromů se nad našimi hlavami uzavřely, drobně poprchávalo. Kmeny byly porostlé lišejníky a kapradím tak hustě, že jsme za každou zatáčkou očekávali babu jagu nebo perníkovou chaloupku. Zkrátka to byl hotový pohádkový les. Za lesem nás čekala soutěž jak přeskákat dravou řeku po kamenech a nenamočit se. Až na jednu nohu jsme všichni vyhráli.
Ventisquero Colgnate – neboli visící ledovec – 3. perla NP Quelat. V témět kolmé stěně nad stejnojmenným jezerem se ledovec městná mezi dva skalní štíty, které mezi sebou tvoří mohutný klín, jenž zaplňuje masa modrobílého ledu. Ten se tlačí do volného prostoru a je zavěšen přes hranu skalního masivu. Vytékají z něj dva bouřlivé vodopády řítící se z výšky 150m do jezera. Mohutné bloky ledu tu a tam odpadnou a s ohlušujícím duněním zmizí v jezeře pod skalní hranou. Šplháme ostře nahoru 3 hodiny k vyhlídce proti ledovci hlubokým bahnem a hustým lesem. Na konci stezky se spustil déšť a mraky zakryly celý ledovec, ale pohled na vodopády byl přesto úchvatný. Nevadí. Nemůže být každý den posvícení.
Půl dne jízdy na sever je odbočka do 85km dlouhého údolí Futaleufú na jehož konci se nachází jezera přetékající rybami. Beru prut a předstírám rybaření. Nic jsme nechytili, ale nás chytil porybný. Povolení samozřejmě nemáme. Vykroutili jsme se z průšvihu tím, že na tabuli vedle je písemně povolené rybaření v celém úseku. Jazyková bariéra pro jednou byla užitečná a pukutu platit nemusíme. Ráno je modré nebe, chceme vyzkoušet rafting. Řeka zde vyhloubila kaňon, jehož atraktivita je přirovnávána k řece Colorado v Grand Canyonu nebo Zambezi v Africe. Nejhezčí úsek je v půlce údolí. Tam nám řekli, že se musíme nejdříve přihlásit v rafting centru ve vesnici o 40km dál na konci údolí. Už ale nechci absolvovat tu hroznou cestu zpátky, taky by nám asi došla nafta. Později toho litujeme, protože se dozvídáme, že zdejší rafting se počítá mezi 10 nejkrásnějších na světě.
V městečku Chaitén čekáme v neděli večer na trajekt na jižní cíp ostrova Chiolé. Ten jezdí jen v úterý a sobotu, na úterý ale už nemají místo pro karavan. Musíme se tedy na ostrov dostat ze severu. To je velká komplikace, protože Caretera Austral je po pevnině přerušena 3 trajekty a zajížďkou dlouhou 300km. Ve finále je ale tento úsek skoro o polovinu levnější. Mezi trajekty odskočíme do NP Alerce. Alerce je název pro chilský druh cypřiše. Zdejší stromy jsou 3 tisíce let staré, vysoké 45 metrů a kmeny mívají v průměru 4 metry. Prvních 100 let rostou velmi rychle, pak přibývají jen milimetr ročně. Jejich dřevo je červené, tvrdé, na řezu má nádhernou strukturu. Za posledních 100 let si chilané zdecimovali téměř všechny lesy cypřišů, teď si z jejich zbytků dělají národní parky a pouští do nich lidi za peníze. A cypřiš si dali do státního znaku. V Amarillo si dopřáváme koupel v termálním bazénu pod širým nebem. Voda měla „pouhých“ 50° Celsia. Bylo to krásné zakončení cestování po Carreteře Austral.
Óda na guláš:
To si v Brazílii v supermarketu, kde nic moc nemají, koupíš nasolené masíčko. Pěkný kousek hovězího, až už nebude co, uvaříš gulášek. Prošlo pečlivě utajeno důkladnou chilskou celní kontrolu třikrát. Projelo se více než 10 tisíc kilometrů. Nadešel den „D“. Pája jde na ryby, já že tu dobrotu uvařím pro případ, že by tu rybu nechytil. Krájím masíčko, které bylo 3 dny pečlivě proplachované a namočené ve vodě, aby se odsolilo. Házím ho na cibulku, přidám koření a při prvním ochutnání zjišťuji, že je trošku slanější, ale dá se. Raději ještě přidám bramboru dle zvyku našich babiček, aby se do ní vstřebala slanost. Odcházím za rybářem, kterému se právě utrhl pěkný pstroužek. Bohužel, ryba nebude. K večeři si nandáme gulášek do misky a při prvním ochutnání zjišťujeme, že se nám trošku rozležel. Po několika soustech dojdeme k názoru, že je nepoživatelný. S chutí se namísto toho pustíme do konzervy rybiček s chlebem. Po této večeři nám moc dobře nebylo. I když jsme toho názoru, že jídlo by se nemělo zbytečně vyhazovat, letí český gulášek z brazilského masíčka v Chile rovnou do koše. Byla to Pinochetova pomsta.
ZaHory.net 
Napsat komentář