Naše další cesta vede na dlouhou dobu do Chile, kde se to přírodními parky jenom hemží. Argentinu opouštíme v Los Antiguos, kde jsme natrefili na právě probíhající festival třešní. Město je chráněno proti větru nebývalým množstvím vysázených topolů a v jejich závětří jsou údajně největší sady v celé Argentině. Objíždíme z jihu, Lago Buenos Aires, rozdělené státní hranicí. Na Chilské straně se jmenuje Lago general Carerra. Po jezeru Titicaca je druhé největší na kontinentu.
Nevím proč, ale první co mě vždy napadlo ve spojení s Chile byl generál Augusto Pinochet. Ten s naší cestou úzce souvisí, tak musím nejdřív trochu zabřednout do nedávné minulosti. Izolovanost Chile za hřebenem And způsobovala v první polovině 20. století ekonomickou nestabilitu a vysokou míru inflace. Socialistický prezident Salvador Allende po roce 1970 znárodnil doly, banky, průmyslové podniky, sjednotil zemědělství – podobně jako komunisti u nás v roce 1948. Vše bylo podřízeno státní kontrole. Jenže znárodněným podnikům chyběl kapitál, za americké inženýry nebyla náhrada a odboráři se věnovali politice. Státní výdaje dramaticky převyšovaly příjmy. Růst inflace se vymkl kontrole. Množili se stávky a nespokojenost s levicovou vládou. Toho využil velitel ozbrojených sil generál Augusto Pinochet, který zorganizoval 11.září 1973 důstojnický puč a svrhl vládu prezidenta Allendeho. Na 16 let zavedl režim, jaký chilané ve svých dějinách ještě nepoznali. Junta rozpustila parlament, zrušila ústavu. Pinochet koncentroval veškerou politickou i vojenskou moc do svých rukou. Zakázal politickou opozici. Režim si počínal s nebývalou brutalitou. Vězněno bylo kolem 80.000 lidí, zabito bylo kolem 30.000 lidí. Nepohodlné politické odpůrce shazovali z letadel do Tichého oceánu. Taková byla cena za obrat ke kapitalismu. V roce 1989 Pinochet prohrál volby, ale než předal moc, zařídil si doživotní politickou imunitu a do roku 1998 byl stále vrchním velitelem ozbrojených sil. Zemřel v roce 2006, teprve tehdy si chilané oddychli. Z vojenského hlediska potřeboval Pinochet chránit Chile na jihu před rozpínavou Argentinou, která si chtěla zajistit přístup k Tichému oceánu. Proto vydal příkaz vystavět jižní dálnici – Carreteru Austral, pro přesun vojenské techniky. To je snad to pozitivní co po něm v Chile zbylo.
Dodnes je to jediná spojnice na jih Chile od 42. rovnoběžky z Puerte Montt až do osady Villa O’Higgins, kde končí po 1200km. Dál se stejně musí přes Argentinu, protože ledovec Campo de Hiello zabírá celou šíři země. Pod pojmem dálnice si ale nepředstavujte čtyřproudou silnici. Mnohdy je široká pouze pro jedno auto a stovkám kilometrů ještě chybí asfalt. Projeli jsme ji téměř celou. Hned za hranicemi se nám do cesty postavili hory, kterými jsme se pomalu prokousávali. Změna pozadí je doslova omračující. Z planiny jako bychom náhle projížděli doliny ve Vysokých Tatrách s bílými a modrajícími čepicemi ledovců, ze kterých stékají vodopády. Prostě nádhera. Za hranicemi v Chille Chico se mi zdá, že máme zase měkkou zadní pneumatiku. Dofukuji jí a modlím se, aby ještě tři dny vydržela, než dojedeme do města Coyhaique.
Jezero General Carrera skrývá jeden přírodní poklad. Najímáme si motorový člun a plujeme do Capily de Mármol – Mramorové kaple. Skály vykukující z jezera jsou bičovány vlnami, které vytvořili v úrovni hladiny jeskyně a proplutelné tunely. Tisíce tun vápence nad námi stojí na pouhých několika pilířích vybroušených do gotického tvaru. Připadáme si šťastně jako myšky v ementálu. Od jezera nahoru ke Carreteře Austral se hrabeme na jedničku s pohonem všech kol. Silnice je tak prudká, že v serpentinách se kola střídavě protáčejí. Máme zkrátka váhu, ale motor má neuvěřitelný výkon.
U další pumpy dofukuji zase poloprázdné kolo. Tentokrát vydrželo jen půl dne. Je to průšvih, další pumpa je až ve městě za 180km. Tam už dneska ale určitě nedojedeme. Večer je skoro prázdné, musím nasadit rezervu. Ale kterou? V Argentině se nám pokusili disky opravit: jeden zavařili, teď je pneumatika prázdná. Druhý disk zalepili epoxidem, koukám, že ten ale také nevydržel. Třetí rezerva na prasklém disku je se zalepenou duší, ale kolo nafoukli jen na poloviční tlak. Nedá se nic dělat, musím zkusit na ní do města dojet. Teď mě strašně mrzí ten ztracený kompresor. Také máme poslední 2kg plynu. Pod Fitz Royem vedle nás stála cisterna s propanem. Šofér nám chtěl 3 lahve doplnit, ale skončilo to na rozdílných závitech. Šetříme plynem jak se dá, už týden v noci netopíme, myjeme se ve studené vodě. Plyn šetříme jen na vaření a pro lednici.
V Coyhaique pětačtyřicetitisícovém městě má Mercedes své zastoupení. Koupím 2 nové disky, když 4 praskly. Ať to stojí co to stojí. Jenže je nemají. Když je objednají, dorazí z Německa za 30 dní. Není jiná cesta. Musíme nechat disky pořádně zavařit: Sháníme půl dne zámečníka, který je ochoten nám dneska disky opravit. Posílá nás do „gomérie“ nafouknout a označit místa úniku vzduchu, zout pneumatiku, přes půl města za zámečníkem, a znovu zpět do gomérie. Disky obout, nafouknout a… Není to. Všechny svary utíkají. Znova musíme disky zout, dojet za zámečníkem, aby disky zavařil i zvenčí, a zpět do gomérie. Nafouknout a nasadit gumy. Jenže sváry nedrží, všechny disky stále utíkají. Přemlouváme pána pneumatikáře, ať ty gumy znova zuje, dáme tam duše, které kupujeme ve vedlejší garáži, tentokrát ve správném rozměru. Sehnali jsme tam i nový kompresor! Čtvrtý prasklý ráfek vlastně prasklý nebyl, opravdu jsme jen píchli. V běhounu byl hřebík jak poleno. Večer za městem úplně fyzicky a psychicky vyčerpaní usínáme u nádherného dvoustupňového vodopádu „Cascada de la Virigen“. Hukot vody nám nevadí. Máme ale zase 3 rezervy. Druhý den celý věnujeme pro změnu shánění plynu. Bez úspěchu. Nikde nejsou schopni naplnit české láhve s levým závitem. Musíme koupit chilskou láhev s bajonetem, k tomu regulátor tlaku plynu. Koupili jsme ten nejlevnější v akci, protože měl, světe div se, levý závit! Jsme zachráněni.
Večer to oslavujeme večeří v restauraci. Dali jsme různé kousky masa a vnitřnosti z místní farmy. Přinesli je grilujíc se na kotlíku s dřevěným uhlím. To byla bašta. Měli tu i „kvalitní“ internet, tak vyřizujeme poštu a posíláme do světa články s našimi příhodami. Slavíme až do půlnoci, pak jedeme za město do stejnojmenného NP. Zastavila nás jeho brána, tak u ní chceme přespat. Za chvíli přijíždějí policajti s blikajícími majáky. Vysvětlujeme co máme za lubem. Popřáli nám hezký pobyt v Chile a zmizeli. Tady musím zdůraznit, že všichni chilané, se kterými jsme se setkali byli velmi milí a vstřícní. Moc se nám snažili ve všem pomoci. NP Coyhaique je snadno přístupná divočina kousek za městem s hustým porostem lesa, několika jezery a vyhlídkami na město. Zvolili jsme okruh 11km/4hod. Po dvou dnech starostí jsme tu nabyli nových sil.
ZaHory.net 
Napsat komentář