ZaHory.net

62.-63. den: Cueva de las Manos

V ploché nehostinné i v létě studené patagonské pampě, bez jediného stromu, kde půda je tak suchá a slaná, kde vanou neutuchající větry silou, které se jen těžko odolává, si lze jen obtížně představit život lidské populace. Za 500km, které jsme ujeli po nejopuštěnější silnici světa, jak ji argentinci sami nazývají, číslo 40, potkali jsme dvě osady dohromady čítající jen asi 10 domů. Rozlehlost a nedohlednost krajiny je přitom tak fascinující. Jediným rozptýlením nám jsou stáda lam Guanaco, pasoucí se podél silnice.

V této krajině si řeka Río Pinturas vyřezala na své pouti k oceánu 250m hluboký kaňon dlouhý 150km. Letmo jsme si podali ruku s neznámým člověkem, který tu už 9000 let není. V kolmých žulových stěnách je několik jeskynní, ve kterých od pradávna žili lidé, kteří nám zanechali stopu v podobě otisku rukou a kreseb na stěnách v okolí nejznámější jeskyně Cueva de las Manos. Červenou a žlutou hlinku rozmělnili v ústech se slinami a plivali ji kolem svých, na stěnu přiložených rukou. Celé generace rodinných klanů se tu podepsaly, včetně lamích a pštrosích pařátů, které dole v kaňonu ulovily. Pokud zvířata zabloudila k zelené trávě rostoucí podél říčky, lidé je obklíčili a chytili do lasa zvané Boleadoras, na jehož konci byl uvázaný kámen, který ve spirále omotal laso pštrosu nebo lamě kolem krku.

Do kaňonu přijíždíme navečer 62. den naší cesty. Strážce parku nás vykázal z parkoviště. Musíme nahoru na planinu, kde vítr cloumá naším domem na kolečkách. To bude noc! Jdu se podívat na západ slunce nad kaňonem. Netroufnu si k okraji blíž než na 10m, ve vichru sotva stojím na nohou, vzduchem létají drobné kameny. Udržet v ruce foťák je skoro nemožné. Ráno sčítáme škody. Vítr nám roztrhal krycí plachtu na bicyklech. V 9 hodin jsme první a jediní zájemci o prohlídku. Průvodkyně se nám nad míru věnuje. Vše vysvětluje a odpovídá na naše otázky. O hodinu později se k jeskyni valí davy turistů z několika autobusů. Na dno kaňonu vede malá pěšinka. Chceme se tam podívat, ale je to přísně chráněná rezervace. Máme z pekla štěstí – dolů půjde jedno děvče z dobrovolnické organizace zkoumat kytičky, tak nás tam vzala. Svatosvatě jsme jí slíbili, že tam nebudeme kouřit :-). Kaňon se klikatí a za každou zatáčkou nás překvapují zajímavé skalní formace. Za dvě hodiny jsme stihli projít asi 4 km. Nevím přesně, co tu vlastně chrání za květinky, ale dole se pohybuje stádo krav, spásající vše co bylo zelené. Sbíráme tu zdejší borůvky z pichlavých keřů, jmenují se Calafate. Výstup v poledním vedru prověřil naší kondici.

zahory.net

V ploché nehostinné i v létě studené patagonské pampě, bez jediného stromu, kde půda je tak suchá a slaná, kde vanou neutuchající větry silou, které se jen těžko odolává, si lze jen obtížně představit život lidské populace. Za 500km, které jsme ujeli po nejopuštěnější silnici světa, jak ji argentinci sami nazývají, číslo 40, potkali jsme dvě osady dohromady čítající jen asi 10 domů. Rozlehlost a nedohlednost krajiny je přitom tak fascinující. Jediným rozptýlením nám jsou stáda lam Guanaco, pasoucí se podél silnice.

V této krajině si řeka Río Pinturas vyřezala na své pouti k oceánu 250m hluboký kaňon dlouhý 150km. Letmo jsme si podali ruku s neznámým člověkem, který tu už 9000 let není. V kolmých žulových stěnách je několik jeskynní, ve kterých od pradávna žili lidé, kteří nám zanechali stopu v podobě otisku rukou a kreseb na stěnách v okolí nejznámější jeskyně Cueva de las Manos. Červenou a žlutou hlinku rozmělnili v ústech se slinami a plivali ji kolem svých, na stěnu přiložených rukou. Celé generace rodinných klanů se tu podepsaly, včetně lamích a pštrosích pařátů, které dole v kaňonu ulovily. Pokud zvířata zabloudila k zelené trávě rostoucí podél říčky, lidé je obklíčili a chytili do lasa zvané Boleadoras, na jehož konci byl uvázaný kámen, který ve spirále omotal laso pštrosu nebo lamě kolem krku.

Do kaňonu přijíždíme navečer 62. den naší cesty. Strážce parku nás vykázal z parkoviště. Musíme nahoru na planinu, kde vítr cloumá naším domem na kolečkách. To bude noc! Jdu se podívat na západ slunce nad kaňonem. Netroufnu si k okraji blíž než na 10m, ve vichru sotva stojím na nohou, vzduchem létají drobné kameny. Udržet v ruce foťák je skoro nemožné. Ráno sčítáme škody. Vítr nám roztrhal krycí plachtu na bicyklech. V 9 hodin jsme první a jediní zájemci o prohlídku. Průvodkyně se nám nad míru věnuje. Vše vysvětluje a odpovídá na naše otázky. O hodinu později se k jeskyni valí davy turistů z několika autobusů. Na dno kaňonu vede malá pěšinka. Chceme se tam podívat, ale je to přísně chráněná rezervace. Máme z pekla štěstí – dolů půjde jedno děvče z dobrovolnické organizace zkoumat kytičky, tak nás tam vzala. Svatosvatě jsme jí slíbili, že tam nebudeme kouřit :-). Kaňon se klikatí a za každou zatáčkou nás překvapují zajímavé skalní formace. Za dvě hodiny jsme stihli projít asi 4 km. Nevím přesně, co tu vlastně chrání za květinky, ale dole se pohybuje stádo krav, spásající vše co bylo zelené. Sbíráme tu zdejší borůvky z pichlavých keřů, jmenují se Calafate. Výstup v poledním vedru prověřil naší kondici.

Napsat komentář