75. – 81. den: Souostroví Chiolé 1/2

V Puertu Montt pro nás končí legendární dálnice Carretera Austral. Otáčíme se na jih k souostroví Chiholé, kde chceme tři dny pobýt. Po opuštění trajektu na ostrově Grand Chiolé potkáváme první město Ancud, vyhlášené tržnicí v původních červených rybářských domcích. Ochutnáváme saláty z krabích a rybích vnitřností, kupujeme rybu jménem Cabala; prodavač nám ji před očima zručně vyfiletoval, radost pohledět na jeho práci.

Je krásný den, modré nebe, vyhledáváme pláž v severozápadním cípu ostrova k přenocování. Za poslední vískou Guabún se štěrkový povrch cesty mění v písčitý, na dlouhé pláži jsou jen dvě auta, tak se tam také rozjedu. Na písku ubývá trávy, cesta měkne, jsem ale pěkně rozjetý, zbývá překonat malou terénní vlnu a otevře se nám výhled na Tichý oceán. Jenže nic není tak růžové na první pohled, jak se zdá. V navátém písku udusím motor, auto se zavlní a končíme. Místo podvečerního kafíčka přichází na řadu lopata a dvě silné paže. Arnošt si ustlal až po nápravy, před každým kolem odházím písek a snažím se otočit. Dopředu, dozadu, pokaždé tak max.o jeden metr. Asi na deset pokusů jsem ho otočil, pak se po metru posouvám na pevnější podklad. Spojka je chudák, ale vydržela. Za hodinu jedeme hledat lepší místo.

Vesnička Guabún je vlastně jen několik domů roztroušených nad útesy, mezi kterými jsou hluboká údolíčka. Štěrkové cesty, které je protínají jsou tak strmé, že některé úseky musí být vybetonované, jinak by je ani auty pohonem všech kol nezdolala. Na útesech také nemůžeme zastavit, všechny pozemky jsou oplocené pastviny. Občas tady asi musí dost foukat, podle stromů rostoucích s ohnutými korunami. Jedna pěšina odbočuje k oceánu. Na břehu stojí asi čtyři opuštěné boudy a dvě dřevěné lodě s poměrně novými motory. Ale proč jsou tak daleko od břehu? Nevíme. Místo je to však kouzelné, uprostřed zátoky je ostrov ve tvaru sfingy, která nás ochrání. Za ní zapadá slunce. Snad nás nikdo nevyhodí. Užíváme si krásný večer.

Ráno nás budí podivný hluk. Tři chlapi hlídají čtvrtého, který se s červeným pick-upem s přívěsem snaží protáhnout mezi Arnoštem a boudou, aby nás neodřel. Po chvíli další chlap vede pár volů za ostatními muži. Vybíhám ven, omlouvám se, že jsme chtěli jen přespat. Dostává mě úsměvem a naznačuje, že je vše v pořádku. Po něm se tu zjevila žena, tahá z boudy velké pytle; jsou pěkně těžké a není jich zrovna málo. Evidentně jí musíme překážet. Opět vybíhám a znovu se omlouvám. Zase mě odzbrojí širokým úsměvem, jen mi ukáže místo, kam si mám přeparkovat. Stojíme totiž uprostřed rovného plácku tak nešikovně, že nás stále musí obcházet.

Mezi tím muži zapřáhli pár volů k lodi a táhnou jí na moře. Kýl podkládají silnými kládami, aby těžkou bárku nepoškodili. Voli si museli i břicha namočit ve slané vodě, než dokončili svou práci. Na břehu je vyvázali ke kůlu a chlapi s bárkou zmizeli za útesem. Žena rozvazuje pytle a tahá z nich červené chaluhy, které rozhazuje po pláži. Za půl hodiny je pobřeží pokryto červeným kobercem. Potom přijeli dva kluci na motorkách a ženě pomáhají. Obsypali i naše auto tak, že jsme v pasti, a  odjeli.

Za sfingou je několik skalisek, o které se tříští vlny. Vytahujeme tedy nafukovací kajak a s Eliškou se jímáme prozkoumat pobřeží. Musíme plout na otevřeném moři, vlnobití u břehu by nás pěkně semlelo. Pádlujeme asi kilometr podél skal, mezi kterými se schovávají opuštěné plážičky. Vlny jsou asi dvoumetrové, ale nejsou nebezpečné. Na moři s námi lehce pohupují v delších intervalech, v dolní úvrati nám akorát zmizí pevnina z dohledu, odkud jsme vypluli. Náhle jako bychom slyšeli řev lachtanů , nebo lvounů. Odkud ten zvuk přichází? Jedině snad z ostrůvku, vzdáleného asi dva km v moři. Chvíli se rozhodujeme, jestli to dáme, ale zvědavost vítězí. Usilovně pádlujene. Jak se víc a víc přibližujeme, přilétávají nás okukovat rackové, kormoráni, pelikáni, hnízdící na nevysokém vrcholku. Ostrůvek není delší jak 100m. V klidu můžeme pozorovat ptáky a jejich mláďata. Už si nás postupně přestávají všímat. Lachtany žádné nevidíme ani neslyšíme, pozorování ptáků je i tak pěkný zážitek. Obeplujeme ostrov a pomažeme zpět.

Za ptačím ostrovem jsou schované další dva ostrovy; hned v prvním je jeskyně, kterou chceme prozkoumat. Připlujeme blíž a náhle spatříme lachtany, líně se povalující na balvanech těsně nad hladinou. Je jich asi padesát, prvních deset kousků naskákalo naráz do moře. Hrdlo se mi sevřelo vzrušením. Couváme! Ale proti obratným plavcům nemáme šanci. Co když nás napadnou? Na břehu mají spoustu mladých. Podplouvají a obeplouvají náš kajak kolem dokola a ani ne z deseti metrů vystrkují hlavičky z vody a zvědavě nás okukují. Nehnutě si vyměňujeme pohledy. Pocity, které teď vnímáme se nedají popsat. Dodávám si odvahy a jednou rukou pouštím pádlo a fotím. Po chvíli pro ně přestáváme být zajímaví, kolem nás se totiž míchá hejno malých rybiček – asi sardinek; vítaná lachtaní svačinka. Když máme pocit, že se toho moc neděje, přiblížíme se o pár metrů blíže a situace se opakuje. Dáváme si jen pozor na mnohatunového samce; kolem něj si udržujeme uctivou vzdálenost, aby ho nenapadlo jít si nás také prohlédnout. Je na to však dost líný, dál se povaluje na břehu a hlídá si svůj harém. S lachtany se škádlíme více než hodinu. Ještě bychom je dlouho vydrželi pozorovat z bezprostřední blízkosti. Čeká nás však hodinové usilovné pádlování domů. Úplně jsme zapomněli na oběd, lednové sluníčko nás pěkně spálilo, ale byl to zatím snad ten nejintenzivnější bezprostřední zážitek celé expedice.

Než jsme vysušili a sfoukli kajak, kluci mezitím obrátili sušící se chaluhy naruby, aby dobře vyschly. Eliška ovládá španělštinu natolik, že vyzvídáme, k čemu ty slizké chaluhy jsou dobré. Obsahují prý však hodně kolagenu, využívá je potravinářský, farmaceutický a  chemický průmysl. Pro rybáře je to asi lepší byznys, než rybolov. Ještě se jim vyplatí lovit  slávky a mušle, které jsou tu obzvlášť velké. Chlap v neoprenu se potopí s hadicí v ústech ke dnu, kde je sbírá. Nepoužívá u  toho žádnou složitou potápěčskou techniku. V lodi vrčí kompresor, ženoucí vzduch do hadice. Posléze vytahuje plný pytel měkkýšů v ulitách, přesně takové, jaké na tržnici v Ancudu rozbíjeli kladivem a obsah vytřepali do kelímku, který nám s limetkou tolik chutnal.

V podvečer odjíždíme, ač se nám toto místo vůbec nechce opouštět, k nedalekému majáku faro, který je stále ve správě chilské armády. Je veřejně přístupný, rozhled z něho na Tichý oceán má své kouzlo. Je z něho vidět i krásná pláž s přístupovou cestou. Na té pláži jsme strávili další noc. Jsme tam úplně, ale úplně sami…