Ačkoli jsme na souostroví Chiolé přijeli za památkami, první tři dny utekly jako voda a my jsme stále na začátku poznávání tohoto malebného kousku Chile. Odsud na jih se pobřeží tříští na nekonečné množství ostrovů a zátok až k samému Hornovu mysu. Isla Grande – druhý největší ostrov jihoamerického kontinentu po Ohňové zemi – je půvabný svou mírně zvlněnou zemědělskou krajinou, kde jádra vesniček tvoří malé dřevěné kostelíky; postaveny byly novodobými osadníky teprve až na začátku 19. století; jsou tak typické pro tento kraj, že Unesco 16 z nich zapsalo na seznam světového kulturního dědictví.
První kostelík navštěvujeme ve vesničce Quemchi. Z infocentra se line lidová hudba, písničky podtrhují vesnickou klidnou atmosféru. Nejen kostelík, ale celá osada jedené přímořské ulice je dřevěná, s vyřezávanými štíty, střechy mají načervenalé dřevěné tašky z cypřišů Alerce, které kdysi zdobily místní lesy. A ještě jedna příjemná věc je pro zdejší ostrovy typická – Curanto. Je to národní jídlo, chutná směs masa, plodů moře a brambor, připravovaná ve velkém kotli. Ve zdejší restauraci jsme si ho nemohli nechat ujít. V hliněném hrnci bylo asi 10 slávek a mušlí tak velkých, že obsah každé z nich byl na dvě sousta; k tomu kousek klobásky, uzeného masa, brambora a dvě placky z bramborového těsta plněné skopovým masem.
K tomu lahvička chilského bílého vína. Oběd to byl vynikající, natolik vydatný, že jsme si na večeři ani nevzpomněli. Majitel restaurace, hodný usměvavý děda, když zjistil, že jsme z České republiky, měl takovou radost, že vytáhl pamětní knihu hostů a museli jsme mu napsat věnování. Rádi jsme to udělali a on obcházel všechny místní hosty a ukazoval zápis v kronice. Každému povídal, že jsme přijeli k němu až z Československa; vůbec nevěděl a nebyl sám, že se Slováky tvoříme dva samostatné státy. Samozřejmě nemohlo chybět společné foto. Trochu mu závidím tu radost a nadšení z takové maličkosti, a to nám dokazuje, že místní jsou opravdoví pohodáři. Do večera stihneme navštívit ještě kostelík na ostrůvku Isla Aucar, spojený s pevninou dřevěnou lávkou dlouhou 500 metrů a kostelíky v Colo, Quicaví a Tenaúnu, u kterého nocujeme na parkovišti.
Dřevěné kostely v Tenaúnu a v Dalcauhé.
K posledně jmenovanému jezdí zájezdové autobusy a chilané více než o kostelík se zajímají o náš obytný karavan. Mnozí z nich nic takového nikdy neviděli. Potkáváme tu totiž karavany z přestavěných starých autobusů. Následující den objíždíme vesničky na kolech. Moc jsme toho neujeli, kopce jsou zde opravdu výživné. Relax u odpolední kávy předčasně ukončujeme, když přišel asi dvacátý člověk okouknout našeho bydlíka.
Dlouho hledáme místo, kde se na noc utáboříme. Odbočíme na cestu vedoucí kolem statku; u stodoly je hezký plácek na trávě, ale netroufáme se tam postavit. Je to jistě kus soukromého pozemku. Jedeme po silnici dál asi půl kilometru a na zastavuji na neoplocené louce, nemohu se tam srovnat do roviny a zároveň mít hezký výhled. V tom přibíhá paní. Čekám, že nás vyhodí z její latifundie. Opak je pravdou. Chuděra běžela za námi celý ten půlkilometr ze statku, aby nám nabídla, abychom se postavili k nim na dvůr! Naložili jsme jí a dovezli domů, k té stodole. Zve nás na veřeři, to jsme pochopili, ale jinak jí nic nerozumíme a ona nám také ne. Pozvání s díky odmítáme, je 10 hodin večer, jsme unavení. Snad jsme ji neurazili. Ti místní lidé jsou prostě úžasní…
Další den jedeme na ostrůvek Quinchao. Hlavní víska uprostřed – Achao má kostel zavřený, čeká ho oprava. Na náměstí se koná festival ilustrátorů z celé Chile. Je to krása pozorovat s jakou lehkostí malují obrázky. Někteří tu učí děti malovat. Odpoledne nasedáme na kola a objíždíme půl ostrova. V kostelících nám dovolí vylézt až do věží ke zvonům. Obdivuji se ručně tesaným trámům, které tvoří konstrukci zvonice. Nádherná práce. Složitost spojení trámů bez jediného hřebíku mě dostává.
O víkendu se konala v městském parku Dalcahue lidová fiesta. Byl to krásný den lidové hudby, tance, řemesel a hlavně jídla. Samozřejmě tu„vařili“ Curanto, připravované tradičním způsobem – na ohni. Chlapi vykopali díru v zemi, založili oheň a pak na dřevěné žhavé uhlíky navršili pytlíky s mušlemi a masem, navrch dali další pytlíky s bramborami a bramborovými šiškami, celé to zakryli obrovskými zelenými listy rostliny Nalca, (podobným naší rebarboře) plachtou, a tu obložili drny trávy. Takto to dusili 2 hodiny. Byla to ještě větší pochoutka než v restauraci, spojená se zážitkem z autentické přípravy. Z celé té hromady se nasytila celá vesnice, všichni sousedé se u toho dobře bavili.
A ještě jeden den věnujeme prohlídce hlavnímu městu souostroví – Castru. Na pobřeží stojí barevné domy na kůlech, zvané Palafitos, aspirující také na zápis od Unesca. Opouštíme souostroví Chiloé až sedmý den, plni pozitivních dojmů, nadšeni s pocitem, že dobří lidé ještě nevymřeli.
Tradiční příprava národního pokrmu Curanta, dušeného pod širým nebem.
ZaHory.net 
Napsat komentář