Jezerní oblast a Centrální údolí zaujímá asi 800 km dlouhý pás země mez i souostrovím Chiolé po hlavní město Santiago. Většina míst našeho zájmu leží samozřejmě v horském pásu And, na východě Chile. Je to oblast s největším množstvím aktivních sopek na celém kontinentu. Než uhnu z dálnice do hor, nechávám Arnoštovi v Osornu vyměnit olej. Už si to kluk jeden zaslouží po více než 16.000 kilometrech po jihoamerických prašných silnicích. U supermarketu, sotva půl kilometru od servisu koukám, že z motoru teče olej jako z ropovodu Družba. Ještě že jsme potřebovali doplnit potraviny, jinak by to byl asi velký průšvih. Servisman příliš utáhl víko olejového filtru a roztrhl těsnění. Závadu hned odstranili a my uháníme do And. Nalézáme se v nejhustěji obydlené oblasti celé Chile. Všechny pozemky kolem silnic jsou tak obšancované, že není kde zastavit mimo kempy, kam nechceme. Spíme na zahradě hospody, která je opuštěná a na prodej. Ještě tu, podle výzdoby oslavili příchod Nového roku a po Silvestru už neotevřeli. Na stolech mají židle vyrobené České republice – je to po takové době první kontakt s něčím, co nám připomíná domov.
Národní park „Puyehue“ je první z řady na sebe navazujících národních parků. Stejnojmenná osada jsou především termální lázně. Jeden bazén je krytý, tam nechceme, když je tak krásný den, ve druhém bazénku u řeky je hlava na hlavě, přitom vody je tam jen po kolena, a ještě k tomu nad ním vede závěsný most přes řeku. No řeknu vám, pohled na rochňající se vepříky byl skoro odstrašující. Zavrhujeme termály a jdeme na vycházku 3hod/9km s vyhlídkou na vulkán. Po dnech v autě jsme nějak nenasycení pohybem, tak padlo rozhodnutí, že zítra zdoláme vrchol vulkánu Puyehue 2240 m.n.m. Túra celkem 27km/10hodin, s převýšením 1900m. S Eliškou vyrážím časně ráno. Musíme nejprve zaplatit za průchod přes soukromé pozemky v přepočtu 400 Kč za osobu. V ceně je použití jednoduché chaty k přespání. Výstup je obvykle na dva dny, ale tolik času nemáme. Tři hodiny lesem ve stínu s převýšením 1100m máme za sebou, dalších 800m stoupáme na parném slunci, boříme se v lávovém tufu a bílém prachu. Ještě že mám hůlky! Na vrcholu kráteru mám slastný pocit, že jsme to dokázali. Jícen sopky se dá obejít za čtyři hodiny, na to ale nemáme čas. V údolí se zatáhlo, stojíme nad mraky a kolem nás se tyčí další vulkány. Sopečný prach pokrývá hory dobrých 10km kolem dokola. V porézních kamenech tufu hnízdí ovádi, příšerně nás žerou. Na těle jich máme tolik, že ani místy nepoznáš barvu trika, co máme na sobě. Snad hodinu si vychutnáváme rozhledy a pocit vítězství. Ve čtyři běžíme dolů, stíháme to v pohodě za
světla, zmordovaní, ale šťastni. Pája s námi nešla, bylo by to pro ní náročné. O zábavu ale neměla nouzi. Dopoledne přilétá vrtulník a sedá tak 10 metrů vedle Arnošta. Pája vší silou visí na markýze, aby neulétla. S vrtulníkem přijelo i auto záchranářů a dvě policejní auta. Z helikoptéry vystupují tři mladíci, sotva stojí na nohou. Dostali pytlík s energetickou stravou, nemají však ani sílu je roztrhnout. Záchranáři se oblékají do uniforem a se zdrchanými mladíky se fotí u helikoptéry. Vrtulník odlétá a za půl hodiny se vrací zpět. Policie si vyžádala tlumočníka. Sepisují protokoly, pak kluky nacpou do klece na korbě policejního pick-upu a všichni odjedou. Po dvou hodinách je klid, a Pája se může konečně věnovat bohulibé činnosti, pozorování kovbojů a pasoucích se koní.
V N.P. „Huerquehue“ jdeme na výlet údolím s mnoha vodopády. Všechny jsou ale na soukromých pozemcích, tedy placené. Navštívíme jen jeden a ostatním dáváme vale. Objíždíme park. Na jeho severní straně v San Sebastiánu mají termály v přírodě. Bazény s horkou vodou přímo v říčce. V dešti si prohříváme těla v horké vodě, pak přelézáme dva kameny a šup do studené vody. Takto to několikrát zopakujeme a chrochtáme blahem.
N.P. „Conguillío“ tvoří svahy kolem symetrického kuželu třetí nejaktivnější sopky na celém kontinentu. Zde se zblízka seznamujeme s následky sopečných výronů. Poslední byl v r. 2007. Silnice přetíná několik lávových polí. Jsou to kamenné řeky, které si prorazily cestu skrz lesy. Vzniklo zde i několik jezer, když proud lávy přehradil potokům cestu. Laguna Verde leží na okraji nánosů popela a strusky. Za ní se zelená les. Pahýly šedých kmenů vystupují nad hladinu. Pohled na ně jakoby nám připomínal „memento mori“. Atmosféra je tu přímo strašidelná. Nocujeme u krásného jezera Conguillío a následující den nás čeká pětihodinová stezka lesem starých buků a aurakárií, které jsou domovem chráněných červenohlavých datlů Carpentero.
Do sousedního N.P. Malalcahuello přijíždíme v podvečer. Brána parku je již uzavřena, tak nocujeme kousek vedle na posekané louce. Ráno nás vítá modrou oblohou, vítr nefouká. Vytahuji motorový padák a letím se podívat na kráter sopky Lonquimay – 2865 m.n.m. V hlubokém údolí se musím několikrát otočit, abych nabral bezpečnou výšku – co kdyby motor vysadil, hlídám si, abych to měl vždy na dokluz na louky v údolí – a pak stoupám po svahu sopky. Za 40 minut se vyzvedám o dva kilometry výše a kroužím nad jícnem aktivního vulkánu, který po posledním výbuchu v r. 1989 vyrostl o 130 metrů na výšku a kráter zvětšil svůj průměr o 180 metrů! Na sluneční straně začíná fungovat termické proudění, střihy větru jsou tu opravdu výživné, raději se otáčím a oblétám kráter zastíněnou stranou a fotím. Vnitřek kráteru je z velké části zaplněn sněhem. Slet mi trvá stejně dlouho jako výstup, dole už fouká silný údolní vítr, není to jednoduché přistát mezi stromy a dráty vysokého napětí. Za půl hodiny bych na přistání asi couval, jak vítr zesiluje. Odpoledne jdeme parkem na výlet, sic jen 8 km, ale do kopce 4 km s převýšením 500m k vyhlídce na vulkány.
N.P. „Nalcas“ bezprostředně sousedí s N.P. Malalcahuello. Prohlídku parku tvoří jeden stokilometrový okruh údolím uzavřeným šesti aktivními vulkány. Silnice je vlastně jen prohrnutý svah na šířku auta, jezdí se tu jen jedním směrem. Popel střídá sopečný prach, struska hraje všemi barvami a strukturami. Výrony ztuhlé lávy tvoří proudy vzájemně se křižující. Tu a tam zbyly ostrůvky lesa aurakárií. Výjevy dokonale naplňují představy o měsíční krajině. Je to fascinující podívaná, v Evropě nevídaná. Za každou zatáčkou zastavuji a fotím to dílo zkázy. Od r. 1856, co se sleduje aktivita vulkánů, tu sopky soptily 34 krát! Je to neskutečně depresivní nádhera.
Po celodenní autoturistice mezi vulkány si následující den ordinujeme dvě procházky v N.P. „Tolhuaca“. První vede strmým hustým lesem k Laguně Verde – 6km/2hod ke smaragdově zelenému jezeru. Odpoledne pak obcházíme Lagunu Malleco, za kterou odtok z jezera skáče do padesátimetrové hloubky ve skalní podkově ohraničené čedičovými sloupy.
Do N.P. „Nahuelbuta“se jedeme podívat na nejstarší souvislý les aurakárií. Jsou to majestátné stromy s rovnými kmeny. Větve, které postupně od spodu shazuje, vytváří na vrcholu kmene pěknou korunu. Jsou porostlé tučnolistými zelenými jehlicemi. Jak už jsem psal v kapitole o Carreteře Austral, o novodobých osadnících, kteří vykáceli všechny lesy cypřišů za posledních sto let, v Jezerní oblasti a Centrálním údolí dokázali, že jsou větší kabrňáci. Lesy aurakárií zlikvidovali za pouhých 40 let, přitom tyto stromy rostou přes 1000 let. Při hledání příjezdové cesty k národnímu parku dost bloudíme, hory jsou protkané spoustou neoznačených strmých cest; zabralo nám to celé dopoledne a také jsme znovu píchli pneumatiku. V zelených pláních jsou roztroušené osady, lidé si tu přivydělávají pálením dřevěného uhlí v hliněných pecích, zakopaných ve svahu. Odpolední výlet na vyhlídkový vrchol Piedra del Aguila vede nejhezčími partiemi nejstaršího lesa, se stromy vysokými 50m, pamatující počátek našeho letopočtu, kmeny mají průměr dva a půl metru. Jsou to nádherní obři. Z vrcholu skalnaté vyhlídky máme úžasný rozhled přes celu šíři Chile od oceánu až po vulkány na hranicích s Argentinou. Přehlížíme území široké 180km.
Posledním navštíveným parkem Jezerní oblasti a Centrálního údolí je národní přírodní rezervace „Radal Siete Tazas“. Přijíždíme k bráně parku a jdeme do kanceláře zaplatit vstup a pro informace o přístupu k přírodním zajímavostem. Strážci nám sdělují, že park je pro nebezpečí požárů uzavřen. Zklamáni odjíždíme do údolí a náhle spatříme z auta jednu ze dvou atrakcí. Velo de Novia (Nevěstin závoj) – padesátimetrový vodopád je vidět z vyhlídky u silnice. Siete Tazas, nebo-li Sedm šálků, je soustava kaskádových vodopádů . Vede k nim stezka ze soukromého kempu. Je to k nim půl hodiny pěšky, za 40minut je tma. Zaplatíme vstupné, požáry – nepožáry, kapitalistický podnikatelský přístup si přeci nemůže dovolit ztráty z úředního rozhodnutí státních parků, a běžíme na vyhlídku, pod kterou řeka v kaňonu vymlela sedm jezírek propojených malými vodopády. Silně nám ten pohled připomíná kanyoning na Korsice, kaskády potoka Polischelu. Kocháme se výhledem až do tmy. Hlídač – výběrčí nám dává najevo svou nelibost a snaží se nás rychle vypoklonkovat, aby mohl zavřít bránu. Zklamání z uzavřeného parku se rozplynulo, nakonec jsme nepřišli o to, co jsme chtěli zítra vidět. Ušetřený den věnujeme relaxaci na pláži Tichého oceánu, před odjezdem do Santiaga.
ZaHory.net 
Zanechat odpověď na Hujer Miroslav Zrušit odpověď na komentář