94. – 101. den: Velikonoční ostrov

Po čtvrt roce toulání po Jižní Americe jsme navlékli další perlu do náhrdelníku poznaných míst a báječných zážitků, a odskočili jsme se podívat na legendami opředený, nerozluštěnými záhadami tajuplný Velikonoční ostrov – malý trojúhelníček pevniny ztracený kdesi uprostřed Tichého oceánu. Je znám především kamennými sochami moai v nadživotní velikosti – z lávového kamene vytesanými postavami stojícími na pobřeží, hledícími upřeně do dáli. Nejizolovanější obydlený ostrov světa, v jazyce místních ostrov Rapa Nui, je tak vzdálený od nejbližší civilizace, že byl Evropany objeven teprve až v 18. století. Jeho nejbližší obydlený soused je malý ostrov Pitcarin, ležící 2550km severozápadně v Tichém oceánu. Na východě pak až jihoamerický kontinent vzdálený 3880km.

Vznik, úpadek a vzkříšení kamenných svědků minulosti je tak fascinující, až se nám tajil dech: Na Velikonoční neděli roku 1722 k ostrovu poprvé připlul holandský kapitán Jacob Roggeween, a dle data objevení ostrov vděčí svému jménu. Protože místní obyvatelé neznali písmo, historicky první písemně doložená zpráva je Roggeweerův lodní deník, ve kterém popisuje: „ Zvláštní, neobyčejně vysoké rovně stojící sochy, které celou posádku lodi naprosto šokovali, neboť jsme si nedokázali představit, jak tito lidé, kteří nemají k dispozici žádné tvrdé dřevo ani dostatečně silná lana, mohli vztyčit tak velkolepé postavy, které mají na výšku 30 stop a působí velmi masivně.“

Roku 1774 k břehům Velikonočního ostrova dorazil James Cook, jenž rovněž nevěřícně pozoroval: „Úchvatně stojící kamenné postavy,“ i když si povšiml, „ že některé leží v trávě, jakoby shozené z jejich podstavce.“ Pozdější návštěvníci popisují stále větší počet padlých soch a v roce 1868 již na celém ostrově nestála jediná socha. Hromadné ničení soch jasně ukazuje na nějaký velmi vleklý urputný konflikt osadníků. Podle výsledků bádání archeologů, antropologů, geologů a složitých vědeckých metod byly postupně skládány střípky historie ostrova: V 9. století našeho letopočtu dávní obyvatelé ostrova začali stavět vyvýšené plošiny z opracovaného kamene zvané Ahu, které sloužili k rituálním účelům. Později kolem roku 1200 začali na tyto plošiny vztyčovat kamenné sochy, na hrubo tesané polopostavy – hlavy a těla, s rukama sepjatýma pod břichem. Byly zhotovovány v lomu ve svahu sopky Rano Raraku. Dávní sochaři je vytesávali pouze kamennými nástroji – železo tehdy ještě neznali.

To co nás všechny tak přitahuje, vzrušuje, stojíš-li před řadou monumentálních soch, jsou nezodpovězené otázky: Proč ti lidé vynakládali tolik úsilí na vytesání tak úžasných soch? Jak je z lomu dopravovali? Jakým způsobem je dokázali vztyčit? A proč? Přesnou odpověď se již nikdy nedozvíme. Sochy jistě představovali kult osobnosti. Na tak malém a izolovaném ostrově žili vedle sebe rodinné klany v čele s náčelníkem, šamanem a tzv. vykladačem minulosti (pamětníkem). Tyto velmi uctívané osobnosti byly po své smrti rituálně vysušeny zavěšením na dřevěném rámu na ahu.

V pozdějších letech bylo tradicí, aby odešel jeden člen rodiny do lomu, kde vytesal sochu váženého příslušníka rodu. Ta byla za ceremoniálních obřadů vztyčena. Doprava a vztyčení sochy musela být spoluprací mnoha lidí, proto si klany museli vzájemně vypomáhat. Vzhledem k množství vytesaných soch, za 6 století jich bylo vyrobeno na 800, muselo jít o velmi vyspělou populaci a ekonomicky dobře fungující společnost.

Část populace se musela zabývat výrobou, dopravou a vztyčením soch, druhá část zase rybolovem a zemědělstvím. 600 let vše dobře fungovalo. Vědci se domnívají, že oslava kultu osobnosti se zvrátila v závod na výrobu soch, což zaměstnávalo stále více lidí. Zemědělci nestačili uživit celou populaci, také na ostrově došlo dřevo, nebylo z čeho vyrábět kánoe pro rybolov. Počátkem 19. století se ostrov stal terčem amerických a peruánských otrokářů, mnoho osadníků bylo odvlečeno. Ti, co se dokázali vrátit, zavlekli na ostrov neštovice a černý kašel. Nepokoje z toho vyplývající přerostly v kmenové války a krom vzájemného zabíjení byli moai shazovány z ahu, potupně tváří k zemi.

Z původní několika tisícové populace Rapa Nui jich přežila útrapy necelá stovka. Dnes žije v jediné vesnici na ostrově, Hanga Roa, kolem 4000 obyvatel, z toho 2000 rapanuičanů. Ostatní jsou přistěhovalci z Chile, kterou je Velikonoční ostrov  dnes součástí. Lze na něj doletět jen ze Santiaga. Létají sem  jen 2 linky denně, čímž je velmi efektivně regulován počet návštěvníků ostrova. Letenky jsou drahé a čtvrt roku dopředu vyprodané. Později jsme uznali, že je to rozumné řešení, protože s davem turistů by před moai vyprchal ten ohromující pocit genius loci, který tu na každého příjemně doléhá. Během pětihodinového letu pod námi míjíme maličkaté souostroví Juana Fernandéze, nám tak známé ze školních let, kdy jsme hltali příběh Robinsona Crusoa, který tu strávil přes 4 léta.

Při výběru ubytování jsem měl zase šťastnou ruku. Bydlíme u potomků rapanuičanů, v domku na dvorku uzavřeném čtyřmi papundeklovými chaloupkami. Lidé se tu živí až na hrstku zemědělců a pastevců z turismu. Při snídani a večeři sedáváme na terase a pozorujeme cvrkot. Kolem nás pobíhají děti, smečka psů, dospělí posedávají ve stínu banánovníku a celý den klábosí. Občas přijde paní domácí, přinese nám banány a povídáme si s veselou o životě.  Domorodci vůbec nechápou, proč k nim vlastně jezdíme. Jsou za to sice rádi, mají z nás peníze, ale paní povídá: „My máme svou kulturu, vy máte svou kulturu, tak proč k nám jezdíte, když my k vám ne?“ Úsměvná debata proběhla i o počasí. Teploty jsou na Rapa Nui víceméně stabilní. Průměrná teplota v létě je 23°C a v zimě 18°. Celý prosinec a leden jim propršel. My tu měli 30° přes den. Povídám, že u nás je v zimě i 10° pod nulou. Chvíli přemýšlí a říká: „Jak -10°? Snad +10?“ Vůbec nemohla pochopit, že někde může i mrznout.

Za celý týden jsme ostrov prochodili a projezdili křížem krážem. Navštívili jsme všechny významné lokality. První 4 dny chodíme pěšky. Na západní straně stojí 2 mohutné Ahu zvané Tahai, s pěti a jednou sochou moai. Mezi podstavci je skryté mořské jezero, kam běsnící oceán jen tu a tam šplouchne vlnou. Je to báječné místo na koupání. Přitom pozorujeme sochy moai, majestátně se nad námi tyčící. Jedna z nich má na hlavě kamenný klobouk, ale může to představovat také dlouhé vlasy sepjaté do drdolu – nikdo neví. Zvláštní na tom je, že byl vytesán v jiném lomu na druhém konci ostrova z červené lávy.

Po obědě se tak trochu začínáme nudit. Nad městem je přes 300m vysoká sopka, Rano Kau, s propadlým kráterem. V podzimním odpoledni vyrážíme – cesta vede voňavým eukalyptovým lesem, poskytujícím dostatek stínu. Vystoupáme na vrchol a jsme úžasem ohromeni. Shlížíme do kráteru o průměru jednoho kilometru s téměř kolmými černými stěnami, uzavírajícími jícen. Dno je zaplaveno jezerem naplněným dešťovou vodou s plovoucími ostrovy zeleného rákosí. Jižní stěna kráteru je částečně zřícená a skrz ní se otevírá výhled na modrý oceán. Obcházíme tu nádheru po vrcholu. Na západní hraně stojí částečně zrekonstruovaná vesnice Orongo s 54 oválnými chatrčemi postavenými z tenkých kamenných desek. Vesnice nikdy nesoužila k trvalému bydlení. Odbývaly se tu ceremoniální obřady až do roku 1878. Nejvýznamnější byla oslava kultu ptačího muže – jehož postavy jsou vytesány v petroglyfech okolních skal. Tančící muž s ptačí hlavou, s podivně dlouhým zatočeným zobákem.

Areál vesnice je již uzavřen. Nám to však nedá, přelézáme plot a jdeme na obhlídku. Úhledně seřazené domy uzavírá vzadu kráter, z druhé strany úzká pěšina, terasa, pokrytá trávou a 300m kolmý sráz do oceánu. Pouze z vesnice jsou vidět dvě skály v moři – dva špičaté ostrůvky podtrhují překrásný výhled. Na konci vesnice jsou ozdobeny červené kameny rytinami. Od nich se znovu rozhlížíme do kráteru, pak se otočíme a přehlížíme nekonečný širý modrý oceán. Zapadající slunce barví chýše do ruda. Jsme tu nerušeni úplně sami, nasáváme překrásnou atmosféru. Za soumraku sbíháme lesem eukalyptů. Domů se doploužíme až kolem jedenácté. Následující odpoledne skutečně odpočíváme – neberu si k moři foťáky. Dáme si zmrzlinu, vykoupeme se, zalenošíme si. Na pláži surfařů stojím po pás ve vodě a najednou mi něco podrazilo nohy. V ustupující vlně se valí podivný kámen. A s příbojem se valí zpět. Je to želva! Obrovská, Kareta obrovská. Snaží se dostat ke kamenům zpola vyčnívajícím z vody. Roste na nich zelená řasa. Trochu té řasy otrhám a šplouchám s ní pod hladinou – a hned je tu. Sotva stíhám ucuknout rukou. Trochu mi cvakla prsty, naštěstí nemá zuby. Na chvíli ji chytnu za metr dlouhý krunýř, abych si ji lépe prohlédl. S hlavou a ocasem má dobře přes půl druhého metru. Zabere ploutvemi a je pryč. Zkouším znovu fintu se žabincem a ani ne za minutu je zpět i s dalšími třemi menšími želvami. To už je krmíme všichni. Běžím pro mobil na břeh. Je mi jedno, jestli ho utopím. Chci mít fotku za každou cenu! Želvy vystrkují hlavičky z vody aby se při krmení nadechly. Za tu trochu zeleniny se nechají i pohladit po hlavě, než ji přežvýkají. Vydrží to tak asi hodinu a jsou fuč.

Na další dva dny si půjčujeme kola. Musíme prozkoumat moai i na druhém konci ostrova. Šedesátikilometrový okruh začínáme v oblasti „Vinapu“. Na dvou plošinách stávaly moai. Ty jsou stejně jako na jiných místech roztříštěny pod nimi. Plošina z hrubě tesaných balvanů je jedna z nejstarších na ostrově. Radiokarbonovou metodou byla určena doba stavby kolem r. 857. Právě na této plošině byli stařešinové mumifikováni a vysušováni větrem. Druhá je zase téměř nejmladší, z r. 1516. Přesnost opracování a sestavení kamenů je obdivuhodná, uvědomíme-li si, s jakými primitivními nástroji byl kámen opracován. Přitom je postavena z nejtvrdší horniny, kterou měli na ostrově k dispozici. Mezi spáry kamenů by se nevešel list papíru. Architektonický styl je velmi podobný stavbám Machu-Picchu v Peru, což vedlo norského průzkumníka a archeologa Thora Heyerdahla k názoru, že první osadníci přišli na ostrov z Peru. Svůj názor podpořil i plavbou na primitivním balsovém voru z Peru na Velikonoční ostrov r. 1955. Dlouho se tomu věřilo, jenže výzkumy později jeho teorie vyvrátily.

Podél dlouhého jižního pobřeží míjíme několik významných plošin, jejichž sochy jsou povaleny potupně tváří k zemi a jejich vlasy z červeného kamene jsou roztroušeny až u břehu oceánu. U plošiny „Ahu Hnaga Tetenga“ leží největší socha moai, kterou se podařilo dopravit z lomu na pobřeží. Měří téměř 10m s hmotností přes 90 tun. Pravděpodobně se ji nikdy nepodařilo vztyčit – nemá totiž dokončené oči. Kameníci je upravovali vždy až na stojících postavách. Odbočujeme na starou polní cestu vedoucí do lomu, kde byly moai tesány. Přesně tudy byly sochy dopravovány k pobřeží. Míjíme několik roztroušených ležících soch. Jsou to dokončené moai, čekající na transport zasázené do vykopaných jam. Je jich snad sto, další jsou v různém stadiu opracovanosti, připoutané zády k místu svého vzniku. Oněmělí úžasem stojíme mezi nimi a přemýšlíme, kolik energie a umu zde bylo vynaloženo. Jsou to exempláře vytesané na ostrově před rozhořením konfliktu. Jedna moai má na prsou jemný reliéf lodi se třemi stěžni a plachtami – neklamný důkaz, že byla vytvořena až po prvním setkání s Evropany. Podle množství moai si uvědomujeme, jak se povznesený kult osobnosti proměnil v závod na výrobu soch, který zdevastoval zdejší populaci napříč všemi klany. Trochu nás mrazí pomyšlení, zda-li my Evropané a jiné vyspělé země nestojíme také na hraně konfliktu v závodě na výrobu čehokoliv. V lomu je rozpracována největší socha ostrova „El Gigante“. Měří 20m na délku a vědci se nemohou shodnout, zda měla či neměla opustit místo svého vzniku – po dokončení by vážila hodně přes 200 tun.

„Ahu Tongariki“ je rovněž fascinující místo na východě ostrova. Pyšní se největším podstavcem  dlouhým 200m. Sochy na něm byly vztyčeny nejméně třikrát. V. r. 1868 jistě už nestály na svém místě. Nedopátrali jsme se, kdo je znovu postavil. V r . 1960  po devastujícím zemětřesení u pobřeží Chile, přišla mohutná tsunami a odnesla je 90m hluboko do vnitrozemí! V r. 1988 poskytl Guvernér Velikonočního ostrova rozhovor pro japonskou televizi natáčející pořad o zdejších památkách. Toho se chytil jeden japonský milionář, založil nadaci a o 7 let později bylo 15 moai vráceno na své místo. Nikde jinde na ostrově nebylo nikdy postaveno tolik soch v řadě. Na severní pláži stíháme do večera navštívit poslední posvátná místa. U plošiny „Ahu Te Pito Kura“ leží největší moai „Paro“, měřící 9,8 metru, vážící 90 tun. Jen samotný červený drdol má hmotnost 12 tun. Je to jedna z posledních moai, kterou sem zdejší obyvatelé dopravili a podařilo se jim jí vztyčit do správné polohy. Nikdo se ještě nepokusil tohoto obra opravit a zvednout.

Při západu slunce sedáme na kola a spěcháme domů, napříč ostrovem přes kopec to máme 25km. Přijíždíme za tmy, vyčerpaní, ale nesmírně nadšení. Dopoledne se vracíme na místo činu. Chceme si sebrat poslední střípek do mozaiky pamětihodností ostrova Rapa Nui. Na běloskvoucí písečné pláži „Anakena“ stojí ve stínu palem dvě ahu. Osamocená menší, korpulentní ženská postava „Ahu Ature Huki“ je to jedna ze tří ženských postav, které byly vytesány, a vůbec první, kterou v r. 1955 vrátil do původní polohy Thor Heyerdahl. Spolu s dvanácti silnými ostrovany za osmnáct dnů dokázal, že je možné 25 tun vážící sochu postavit tak, jak to kdysi dělali původní obyvatelé. Jen o několik desítek metrů dále byly teprve v r. 1978 objeveny u plošiny „Ahu Nau Nau“ a posléze vztyčeny 4 moai. Byly hluboko ukryty v navátém písku. Na hlavách mají červené drdoly. Po stejné silnici se vracíme zpět do vesnice Hanga Roa. Máme dostatek času, tak si přidáváme výstup na nejvyšší vrchol ostrova, sopku Terevaka – 510m. Máme z ní překrásný kruhový výhled na celý oceán.

Nadešel den, kdy musíme opustit ráj Velikonočního ostrova. Zaplatili jsme si taxík našeho ubytovatele a v 6 hodin ráno se jedeme podívat na východ slunce na „Tongariki“. Sešlo se tam asi 100 turistů, protože je to vyhlášená podívaná. Čekali jsme až paprsky slunce osvítí těch 15 velikánů, kteří jako všechny moai stojí k moři zády a dívají se na pevninu. Byl to úžasný pocit. V 9 hodin stíháme mši v kostele. Pan farář káže v jazyce Rapa Nui. Na hlavě má čelenku s bílými pery jako náčelník apačů. Lidé zpívají za doprovodu kytar. Na konci bohoslužby si vzájemně podáváme ruce. Ve svých duších si odvážíme kus nového poznání, pokory a štěstí.