117. – 121. den: Bolívie – na kole po silnici smrti

Překročením chilsko – bolivijské hranice si prožíváme hned několik šoků. Po třech dnech strávených v oblastech kolem oceánu vyjíždíme do výšek kolem 4000 mertů a zůstaneme tu po celou dobu pobytu nejen v Bolívii, ale potom i v Peru. Při jakékoli činnosti se hned zadýcháváme, hlavy bolí, fungujeme jak ve zpomaleném filmu. Na hranicích procházíme nejtěžší byrokratickou zkouškou, co jsme v Jižní Americe. Musíme projít šesti kontrolami. Po každé úspěšně zvládnuté přepážce dostáváme do papíru se šesti chlívky razítko. S orazítkovanými chlívky můžeme k závoře. Z nejbohatší (a také nejdražší) země vjíždíme do nejchudší jihoamerické oblasti. Domky jsou až na vyjímky postaveny z nepálených cihel – vepřovic, střechy mají slaměné, nebo z vlnitého plechu. Příroda se však proměnila z pouště na malebnou zelenou krajinu. Protože nám došla voda, (v chilském pouštním měste Arica jsme žádnou nesehnali), zcela náhodně odbočujeme v podvečer do vesnice Calama zkusit štěstí a najít vodovod, (který tu samozřejmě nemají). Na kopečku u starého kostela, postaveného z vepřovic, ze kterého stojí už jen zvonice, (kostel už dávno spadl), je u hřbitovní zdi nějaká slavnost. Lidé v krojích tančí, živá hudba vyhrává. Na pohřeb nám to přijde příliš veselé. Jdeme se podívat blíže, to už na nás mávají, ať jdeme k nim.  Jakmile zjistili, že jsme z České republiky, strhla se vlna nesmírného nadšení, že jsme se přijeli podívat na fiestu zrovna do jejich vesnice, až z daleké Evropy. Dostali jsme pivo a s každým si musíme připít na zdraví a musíme se s místními vyfotit . To už hraje hudba, berou nás za ruce a všichni tančíme v kroužku „dupáka“. Každý si chce s námi zatančit. Hudba hraje pořád jednu a tu samou písničku dokola. Dostávám na krk bohatě vyšívanou taštičku – je to dar, musím ji přijmout.  Mnozí vesničané jsou už pěkně „po parou“, mají naducané tváře, jak přežvykují lístky koky. Hudba dohrála a průvod se ubírá k vesnici. Jdeme s nimi, a zábava pokračuje mezi hliněnými domky další dvě hodiny, pak se průvod odebírá na náměstí k novému kostelu. Rozloučili jsme se, nadmořská výška a tanec nás zmohl. Jsme nadšeni, takového přijetí od cizích lidí se nám nikdy nedostalo.

Bolívie má dvě hlavní města: Sucre – na jihu, zde byla vyhlášená nezávislost a je zde sídlo nejvyššího soudu.  My jsme navštívili La Paz – kde sídlí prezident a vláda. Na předměstí je obrovská tržnice. Vše, na co si vzpomeneš, se prodává na zemi, v blátě, protože nám zrovna hustě pršelo. Velmi levně nakupujeme zeleninu a také jsme se tu dobře najedli: Rybí polévka ve velké ¾ l misce obsahovala dva druhy brambor. Jedny byly žluté,(ty co známe), a druhé malé, černé, sušené, zvané čuňo, dvě celé (12-15 cm) uvařené ryby, s hlavou a ploutvemi, vše zalité výborným rybím vývarem. Druhý chod byla smažená ryba, čuňo, a pikantní omáčky.  Musíme jet k pumpě natankovat. Nafta je v Bolívii velmi levná, 3,70 Bolívaru – BoB (11 – 12 Kč). Jenže je jen pro domácí. Cizinci platí za litr skoro 9 BoBů. Až na třetí pumpě jsme se dohodli na ceně 5 BoBů bez účtenky. Palivo je však zřejmě nekvalitní a náš Arnoštek ztratil výkon, bliká na mě kontrolkou špatného spalování, což je zejména v kopcích problém. Projíždíme celým La Pazem – 45 km tři hodiny. Město je ucpané auty, koncentrace výfukových plynů (spíš černých kouřů), je děsivá. Semafory se moc nerespektují, auta na křižovatkách hrají přetlačovanou. Město leží ve výšce 3600 – 4100 m.n.m.,  v obrovském kotli,  mezi horami. Domy nemají omítky, prodejny v přízemí připomínají špinavé garáže, kde se bydlí i prodává na jedné hromadě. Horní patra zejí prázdnotou. Množství odpadků na ulicích je ještě větší, než jaké jsme poznali v Albánii.

Přespáváme v sedle La Cumbre nad městem ve výšce 4700 m.n.m. Ráno pojedeme na kolech dolů do města Coroico po nejnebezpečnější silnici světa. Jenže do rána napadlo 10 cm mokrého sněhu a stále sněží, není vidět skoro na krok. S těžkým srdcem musíme adrenalinovou zábavu zrušit a odjíždíme k jezeru Titicaca, největšímu jezeru na kontinentu. Z vyhlídky plné odpadků máme ostrovy na jezeře jako na dlani. Procházíme se po opuštěných terasových políčkách, kde rostou ještě tu a tam keříky oregána. Indiáni zjistili, že převoznictví na loďkách mezi ostrovy je lepší živobytí, a terasy nechali ležet ladem. Objíždíme jezero z jihu po polních cestách a pěšinách, abychom poznali pravý vesnický život lidí v nuzných chaloupkách. Uvědomujeme si, jaký blahobyt a přepych si dopřáváme v Evropě. Ti lidé ale nejsou nešťastní, mávají na nás s úsměvem a my na ně. Veškerá denní činnost se odehrává venku, na dvorcích, v chaloupkách se jen přespává. Ze suchých kravinců mají postavené ohrady pro zvířata a dobytek. Babičky v buřinkách, zahalené vrstvami dek, v širokých sukních okopávají motykami políčka. Musíme překonat také několik bahnitých brodů, Arnošt si však vede bravurně.

Přijeli jsme do vesnice Tiwanaku, kde neznámápředincká civilizace postavila několik obřadních pyramid. Vrcholy několikapatrových pyramid tvoří široké plošiny s branami obrácenými k východu. Během jarního a podzimního slunovratu paprsky prochází branami, aby osvítily sochy uvnitř na plošině. Ceremoniální vesnice byla postavena po r. 1560 před Kristem a po roce 1200 n.l. neznámá civilizacce beze stopy zmizela. Od 16.stol. byly ruiny postupně rozebírány na stavbu okolních vesnic. Co zbylo, bylo zrekonstruováno do současné podoby. Záhadou je doprava rozměrných kamenných bloků, vážících až 132 tun, z lomu vzdáleného 50 km. Areál je velmi rozsáhlý, navíc se dvěma muzei. Nestihli jsme to celé projít, vrátili jsme se sem za dva dny při cestě do Peru.

Mezitím se počasí zlepšilo, v noci se vracíme přes La Paz na sedlo La Cumbre, abychom se znovu pokusili splnit si velký sen, a sjet si na kolech po jedné z nejnebezpečnějších silnic světa, z hor dolů do pralesní oblasti Amazonie. Cesta je široká jen pro jedno auto, vede nad srázy 600m hlubokými po úbočí kopců. Po necelých 70 km jízdy jsme sklesali ze 4700 m do nadmořské výšky jen 1200m, tedy o tři a půl kilometru níže. Ročně zde spadlo do propastí v průměru 26 aut. Dnes již auta jezdí po nové, bezpečné asfaltové silnici, starou kamenitou cestu využívají jen cyklisté a turisté, když několik aut a motorek tu během našeho sjezdu také projelo. Po otevření nové silnice se tu již zabilo na 20 cyklistů. Ráno bylo jasno, teplota kolem nuly, máme na sobě tři vrstvy oblečení. Prvních 12 km vede serpentýnami kolem kamenných vesniček nádhernou krajinou, s pozadím vrcholů zasněžených štítů vysokých 5,5 km. Fotíme snad v každé zatáčce. Dalších 20 km jedeme po nové silnici, chvílemi musíme jet do kopce, stále máme výšku 3,5 km, je to fuška pro plíce. Musíme také projet dešťovým mrakem, pod ním už je teplo, tak stíháme za chvíli uschnout. Posledních 30 km jedeme tím nejnebezpečnějším úsekem. I když je kam spadnout, tak cesta je pro kola dost široká, při troše opatrnosti relativně bezpečná. Musíme přímo projet skrz několika vodopády a brody, to už je ale kolem 30°C a strašné vlhko, vystačíme si s tričkem a kraťasy. Na posledním kilometru Eliška prorazila duši, tak rychle opravujeme. Z kamenité cesty máme trochu vyklepané ruce, ale byl to super zážitek. Dole hned nasedáme do taxíku „Colektivos“ – dodávky, která cestou sbírá lidi jedoucí stejným směrem. Kola máme přivázané na střeše.

Bolívii opouštíme u jezera Titicaca, v městečku Desaguadero. Hraniční přechod na obchvatu města je jen pro kamiony. Posílají nás skrz město. Tam jsme si užili opravdový adrenalin. Celé město je jedna obrovská tržnice, naskládaná na silnici. Mnozí stánkaři musí posouvat svá paraplata a stoly se zbožím, jinak bychom s Arnoštem neprojeli. Do toho nás křižují rikši – tříkolky nacpané věcmi do třímetrové výše. S některými se musíme přetlačovat, nepředstavitelný mumraj lidí musíme doslova rozhrnovat nárazníkem. Nic strašnějšího jsem za 24 000 km v Americe nezažil. Nikoho jsme nepřejeli, jednu prázdnou rikšu jsme převrátili, odnesly to odřené pravé dveře. Ale vyhráli jsme a překročili hranici do Peru.