Po téměř třech týdnech strávených ve velehorském prostředí sjíždíme k Tichému oceánu, k Panamerické dálnici, po které pokračujeme na sever do tropické oblasti. Za městem Nazca zastavujeme u rozhledny, tyčící se nad světoznámou raritou – Nazskými liniemi, znázorňující kolibříka, opici, pavouka, pumu, člověka, rybu, hada a ještěrku. Obrazce jsou vytvořeny uprostřed pouště relativně jednoduchou technikou. Černé kameny byly odstraněny ze světlého podkladu. Každý obraz je tvořen jedinou nepřerušenou čarou. Nikdo neví, kdy byly vytvořeny. Odhaduje se, že mohou být staré až 3000 let. Každopádně existovaly již před rokem 1400 n.l., kdy Inkové po dobytí tohoto území převzali některé motivy do svých kreseb. Linie byly znovuobjeveny až při stavbě Panamerické dálnice, kdy při kontrole stavby z letadla bylo zjištěno, že silnice přetíná obraz ještěrky dlouhé 200m. Ze země totiž obrazce nejsou zřetelné. Co přesně značí, nikdo doposud nerozluštil. Podle postavení obrazců existují teorie, které mohou mít souvislosti s mimozemskými civilizacemi, stejně tak s postavením hvězd na noční obloze. Původně jsem se chtěl nad geoglyfy proletět motorovým padákem, ale foukal tak silný vítr, že ani malá letadla nelétala.
Z Nazcy míříme na sever Perú. Musíme se probít skrz hlavní město – Limu. Osmimiliónová metropole postrádá dálniční obchvat. Na tříproudé silnici se auta tlačí v pětistupu, na křižovatkách vládne chaos a klaksony nervózních řidičů. V Perú nyní vrcholí období dešťů. Každý den prší. Asi týden před naším příjezdem od Limy na sever propukly silné záplavy, vzniklé od klimatického jevu El Niňo. Teplé proudy oceánu proniknou příliš hluboko od rovníku, kde se střetnou se studeným Huboltovým proudem z Antarktidy. Vzniklé přívalové deště způsobují na pobřeží katastrofální povodně. El Niňo se opakuje přibližně jednou za dvacet let. Panamerikana je místy zaplavená pískem a bahnem. Projíždíme úseky, kde policie zastavuje osobní auta s nízkou světlou výškou a dál je nepustí. Projedou pouze nákladní auta, autobusy a auta s pohonem všech kol. Vyschlá koryta řek se proměnila v dravé veletoky šíře Dunaje. Projíždíme pouštní údolí, kde žádné řeky normálně netečou a teď jsou zde stovky metrů široká, vymletá koryta. Zkrátka zažili jsme povodně v poušti. Mnoho mostů a silnic zmizelo z povrchu. Zničené úseky objíždíme mnoho hodin. Čtyřproudá dálnice je svedena přes chatrné mosty na objížďkách. Policie na ně pouští vždy jen jeden kamion v jednom směru, více by mosty neunesly.
Asi 180 km nad Limou zařazujeme mimo plán návštěvu „tajného města“ Caral Supe. Nic o něm nevíme, jen to, že je zapsáno na seznamu kulturního dědictví – Unesco. Navigace nás posílá do pouště o odbočku dříve, než jsme chtěli. Zkratka je to sice delší, za to horší cesta J. Z prašné úzké cesty trčí špičaté ostré kameny, bojím se o pneumatiky. Už je tma, nechci se vracet. V polovině náhle přijíždíme k závoře. Vrátný vybíhá z boudy se dvěma psy a vysvětluje nám, že závoru otevře až ve čtyři hodiny ráno. Je nám to divné, ale co, zaparkujeme a jdeme spát. V pět ráno nám ten blb buší na karavan, že závora už je otevřená. Naznačuji mu, že ještě budeme chvíli spát. V osm se stavíme do fronty cisteren. Každé auto je umýváno tlakovou myčkou, než je pustí za závoru. Je nám to divné, ale Arnošt potřebuje umýt jako sůl, tak se nebráníme. V poušti míjíme dlouhé, oplachtované haly. Po několika kilometrech další závora a další mytí. Tentokrát se dozvídáme důvod. Haly slouží jako pěstírny malých kuřat, v cisternách jim vozí do pouště vodu. Auta se musí před vjezdem vydezinfikovat. Tajné město Caral, v údolí řeky Supe, tvoří 11 pyramid, postavených před 5000 lety, tedy ve stejné době, jako byly postaveny egyptské pyramidy. Perú si každý spojuje s Inky, ale ti byli až do 30.let 15.stol. pouhým kmenem, obývajícím Posvátné údolí kolem Cusca. Dříve, než si Inkové podmanily polovinu západního pobřeží jihoamerického kontinentu, zde žily desítky rozličných kultur. Ty jsou právě středem našeho zájmu. Kmen Caral žil v poušti naprosto izolovaně, daleko od ostatních kmenů. Je proto s podivem, že stavěli také kamenné pyramidy, byť ne tak vysoké, sloužící výhradně k posvátným obřadům. Kolem r. 500 n.l. tato kultura, jako mnohé jiné zmizela a stavby zavál písek. Pokladny jsou zavřené, areál je volně přístupný, tak jdeme. Zblízka si prohlížíme zastřešený prostor, kde zrovna probíhá archeologický průzkum. Pod odstraněnými nánosy písku jsou odkryty základy domu, čítajícího mnoho místností. Zdi jsou tvořeny valouny, svázaných v rákosových sítích. Pak přicházíme na náměstí uprostřed pyramid. Před tou největší je kruhová aréna, ve které byly prováděny rituální obřady. Vylézám na vrchol pyramidy a vše kolem fotím. Náhle kde se vzal – tu se vzal, přibíhá chlapík, asi hlídač, a už nás vyprovází ven. Areál je kvůli povodním uzavřen, silnice, po které jsme původně chtěli přijet je stržená povodní. Musíme se vrátit zpět přes slepičárny.
Z Panamericany odbočujeme do vnitrozemí a stoupáme k nejvyššímu pohoří země Perú – Bílých Kordilier. Chceme vidět další perličku předincké kultury – Chavín de Huantar. Čavínská kultura představuje náboženský kult uctívajícího kočičího boha s děsivými rysy. Vznikl kolem r. 1000 př.n. l. a trval až do příchodu španělských dobyvatelů. Během náboženských rituálů používali čavínští kněží halucinogeny z kaktusu jménem San Pedro, pro navození nadpřirozeného, hypnotického stavu. Po Čavínech zůstal na východní straně hor, na hranici amazonského pralesa, chrámový komplex, jehož stavebně – architektonické prvky převzali do svých kultur pozdější civilizace, obývající dnešní Perú. Bohužel, není nám přáno vidět tento chrám, silnice je po 30.km uzavřena po povodních. Přichází člověk v montérkách a vysvětluje, že minimálně do zítřejšího dne bude úsek neprůjezdný. Otáčíme se a pokračujeme dál k severu po Panamerické dálnici, podél oceánu. Co ti chudáci, čekající v koloně v autobusech budou do zítra dělat, si jen těžko představujeme.
Do Bílých Kordilier, pod nejvyšší horu Perú – Huascarán 6395 m.n.m. se toužíme podívat za každou cenu. Chceme se dostat k jezeru Llanganuco, kde 31.5.1970 zasypala kamenná lavina, při zemětřesení 14 československých horolezců. Zajeli jsme si 170 km k další silnici, která se do hor vrací. Musíme se přehoupnout přes hřeben Černých Kordilier ve výšce 4300 m.n.m. Na nesčetných místech je silnice přerušena sesuvy půdy, nebo je zkrátka odplavená a provizorně zprůjezdněná. Ztratili jsme tím celý den, ale probili jsme se. Z vesnice Yungay, která je po zemětřesení nově postavená o několik km níže v údolí, stoupáme do sedla mezi štíty Huascaránu a Huandoye. Tehdy zde zmizelo několik vesnic a celkem zahynulo na 70 000 lidí. Máme zvláštní pocit. Nezachvěje se země znovu? Jezero Llanganuco leží ve výšce 3850 m.n.m. Na levé straně svahu hory Huandoy konečně nalézáme pěšinu k památníku našich kamarádů. Moc jsem si přál se sem podívat, když jsem doma plánoval cestu po Jižní Americe. Teď tu stojím a přemýšlím o životě a smrti, jak je někdy křehká ta rovnováha mezi bytím a nebytím. Otáčím se k památníku zády a vidím ten obrovský suťový kužel, jehož pata hluboko zasahuje do jezera. V místě, kde leží ten největší balvan, je pohřben celý základní tábor, pod několika metry sutin. Nad suťoviskem máme jako na dlani skalní plotny, odkud spadl Ivan Bortel při aklimatizačním výstupu, asi 14 dnů před osudným zemětřesením. Nebyla jeho smrt snad neuposlechnutým varováním? O něco výše se nám mezi mraky ukáže spodní hrana ledovce, ale samotný vrchol Huascaránu se nám nepodařilo spatřit. Nevadí. Pro mě to bylo moc důležité, že jsem tu s Vámi mohl chvíli být. Pro nás cesta pod Huascaránem ještě nekončí.
ZaHory.net 
Zanechat odpověď na táta Zrušit odpověď na komentář