Údolím, mezi hřebeny Bílých a Černých Kordiliér klesáme podél divoké řeky, která si proklestila cestu k oceánu hlubokou soutěskou – Kachním kaňonem – (Caňon del Pato). Stěny tam jsou téměř kolmé, vysoké přes jeden kilometr. Stará silnice, postavená za dávných časů, se probíjí skrze skály 39.úzkými tunely bez osvětlení, a často bývá uzavřena pro padající kamení a sesuvy. V minulosti se zde také často přepadávalo. Nás to však neodradí tak proč to nezkusit projet? Za prvním tunelem si rozvodněná řeka vzala půl šíře silnice, za druhým leží na asfaltu již taková vrstva spadaného štěrku, že jsou v něm vyjety hluboké koleje. Za třetím tunelem je konečná. Mohutný sesuv zasypal silnici, která leží pod kuželem sutin. Stojíme třetí ve frontě, za námi se to začíná štosovat. Uvědomil jsem si že jsme dnes nepotkali žádné auto v protisměru. Nocovali jsme asi 30 km před kaňonem, to byl na silnici ještě normální provoz. Řidič náklaďáku, stojícího před námi nás uklidňuje, že to snad zprůjezdní během zítřka. To nás opravdu nepřesvědčilo a mizíme. Objížďka byla dlouhá přes 300 km a ztratili jsme tím celý den. Máme však asi deset dní k dobru, tak můžeme prozkoumat památky dávných, předinckých civilizací na severu Perú.
Kultura národa Mochiků zanechala pro nás, nedaleko města Trujillo, dvě obrovské hliněné pyramidy. Huaca del Sol – Chrám slunce – je nejvyšší zachovalá stavba pyramidového tvaru v celém Perú. Na její stavbu se spotřebovalo až 140 miliónů cihel a tři roky jí stavělo na 200 000 lidí. Na vrcholové plošině tohoto drobečka, vysokého padesát metrů, náčelníci a kněží rozhodovali o politice města, ležícího mezi pyramidami. Nesloužila jako hrobka, i když dodnes není prozkoumána, nejsou na to peníze. Prozkoumat se jí však snažili španělští dobyvatelé v 16.století. Domnívali se, že zde najdou plno zlata, proto změnili koryto řeky Moche a celou třetinu stavby odplavila voda. Nic však nenašli. Huaca de la Luna – Chrám měsíce – tvořila náboženské centrum. Uvnitř bylo vybudováno pět, postupně obestavěných pyramidových staveb, tvořící labyrinty chodeb a místností. Na stěnách jsou zobrazeny bohové a rituální obřady, pro které byli vybráni dva mži ve věku 18 – 35 let, kteří mezi sebou svedli souboj. Ten, který prohrál, byl obětován bohům, zajišťující dobrou úrodu a dostatek vody. Nejvyšší kněží odřízli oběti hlavu a její krev předložili v míse davu lidí, čekajících pod pyramidou. Tělo bylo ponecháno na obětní skále kondorům. V písku bylo objeveno na 70 bezhlavých koster. Tady si však španělská banda, vedená krutým Pizarrem, přišla na své. Celé stěny byly obloženy plátkovým zlatem, kolonizátoři brutálně prorazili stěny pyramidy a zničili tak nenávratně dávno zaniklé svědectví doby.
Dále na sever opět stoupáme od pobřeží do vnitrozemí, kolem města Cajamarca, kde Španělé v r. 1532 definitivně porazili Inky, a už jim nic nestálo v cestě, v pozdějším dokončení kolonizace Jižní Ameriky. 150 Pizarrových mužů tehdy lstí překvapilo na 30 000 inckých bojovníků. Na jednoho Španěla tehdy spočívala přesila 200 Inků. (Některé prameny uvádí, že Inků mohlo být až 80 000). Jízda na podivuhodných zvířatech (koních), výstřely z děl a karabin Inky natolik vyděsily, že náčelníka Inků Atahualpu, kterého neslo na nosítkách 80 mužů, zanechali na náměstí, a 5000 mužů (více se jich tehdy na náměstí nevešlo), prorazilo brány a s ostatními bojovníky, čekajícími za branami se rozprchli do hor. Aby se Atahualpa vykoupil ze zajetí, nechal naplnit místnost 7×4 metry zlatem do výše, kam až dosáhl. Pizarro však svůj slib nesplnil a náčelníka Inků nechal popravit. Protože Atahualpa nepřijal před svou smrtí křesťanství, měl být jako kacíř upálen. Inkové však věřili v posmrtný život, který bez těla nebyl možný, dohodl se proto s Pizarem na smrti uškrcením.
Prohlédli jsme si dům, který Atahualpa nechal naplnit zlatem a kde byl později popraven. Je to jediná incká stavební památka ve městě. Vysoko nad městem obcházíme incký akvadukt Cumbe Mayo, vytesaný ve skalách. Tento vodní kanál se ještě dnes částečně využívá a celý, ve své době, překonával Atlanticko – Pacifické rozvodí.
Co nás však stále více žene na sever Perú je neznámá kultura národa Chacapoyas, žijícího naprosto izolovaně ve stejnojmenném údolí, dlouhém 100 km, v mlžném lese, za jehož posledním andským hřebenem začíná nekonečný amazonský prales. Památky, které jsme tu objevili nás fascinovaly úplně stejně, jako v Posvátném údolí. Už jen samotná cesta z Cajamarcy přes dva hřebeny ve výšce 3600 m a údolí hluboké jen 800 m.n.m., po silnici široké jen pro jedno auto, dlouhé přes 300 km, vedoucí nad propastmi bez vyhýbacích míst. Cesta smrti v Bolívii byla čtyřikrát kratší, jen s tím rozdílem, že
neměla asfalt. Na vrcholu 3000 m vysokého hřebenu, za hradbami vysokými přes 20 m, stojí na 420 kulatých kamenných domů, s původně kuželovou slámovou střechou. Domy pomalu pohltil mlžný les, stromy porostlé orchidejemi a epifyty vytváří malebnější kulisu, než na Machu Picchu. Na vrchol dnes vede moderní kabinová lanovka, za pár roků bude toto místo vyhlášenou turistickou destinací. Vesnice, ač hradby dělají takový dojem, neplnila nikdy funkci vojenské pevnosti. Uvnitř nás zaujala masivní kamenná pohřební mohyla, kruhová stavba s průměrem 13,5 m, stěnami 5 m silnými a stejně tak vysokými. Uprostřed byla dutina ve tvaru lahve. Mrtvého, po pohřebním rituálu na vrcholu mohyly prostě vhodili do lahve. Na stěnách domů jsou ještě dnes dochovány reliéfy kosočtverců ve vodorovné linii – typického znaku národa Cacapoyas. Z vesnice je úžasný kruhový rozhled na okolní vesničky horské hřebeny pokryté hustou vegetací mlžného lesa. Cestou dolů bereme stopařku Izabel. Vyšla pěšky z údolí a trochu přecenila síly, převýšení 1500 m není jednoduchá záležitost, jenže má panickou hrůzu z lanovky. Tak jí svážíme nad srázy hodinu a půl dolů. Původem je ze španělské Valencie, ale roky sama cestuje po světě a příležitostně pracuje. Momentálně v laboratoři na kakaové plantáži v amazonském pralese, kde se odjakživa pěstovala koka. Oceňujeme tak peruánskou vládu, že prosazuje pěstování kakaa jako alternativní obživu domorodého obyvatelstva. Zvýšila se tím také bezpečnost v regionu a zmizely ozbrojené bandy.
Národ Chacapoyas obýval údolí v období 500 let př.n.l. až do roku 1570 n.l., kdy byla vesnice Kuélap opuštěna. Některé vesnice v údolí pohřbívaly své mrtvé zvláštním způsobem, který nás velmi překvapil a obohatil naše poznání. Na skalních římsách pod převisy, vysoko ve skalních stěnách dodnes stojí hliněné sarkofágy velikosti lidské postavy, ve kterých odpočívají do kozelce svázané, plátnem obalené mumie. Pohled na 1500 let staré, pomalované sarkofágy je vyjímečný a dech beroucí, jedním slovem úžasný. Některé se již rozpadají a pod skalami nacházíme ostatky kostí mumií. Ten, kdo nemá možnost se na ta místa podívat, může navštívit regionální muzeum v Leylebambě, kde mají uloženo 219 mumií z údolí od jezera Kondorů, a samozřejmě keramiku a nástroje původních obyvatel. Bylo to nejhezčí a nejzajímavější muzeum navštívené během naší expedice. Dvě místa se zachovalými sarkofágy se snažíme navštívit. Na apríla ujíždíme do Vesnice mrtvých – Pueblo de los Muertos. Podařilo se nám parádně, ve zlomu cesty kompletně utrhnout zadní nárazník. Oprava ve slejváku nás zdržela, na místo přijíždíme až za tmy. Posledních deset kilometrů vede bahnem do kopce, kde jsme v půli cesty zůstali viset silně nakloněni nad příkopem. „Konečně“ můžeme vyzkoušet naviják, i když stromeček s průměrem kmene slabším než mé zápěstí jistě vytrhneme. Nejdříve však musíme mačetou odstranit všechny kaktusy, které kolem kmínku rostou. Bahna je nad kotníky, sandály se mi rozpadly, tak se v tom plácám bos. Naviják kňučí, ale táhne neskutečnou silou. Stromeček si úplně lehnul na zem, ale kořeny ho podržely. Není ještě vyhráno. Musíme se na místě otočit a sjet po té klouzačce pět kilometrů dolů. Celá naše samozáchrana trvala skoro do půlnoci, v kabině je plno bahna, ale jsme z toho venku. Nevzdáváme se myšlenky spatřit hliněné sarkofágy na vlastní oči a přesouváme se do osady Karajía, kde po kilometrovém sestupu jak jinak než bahnitou cestou vstupujeme pod kolmé stěny kaňonu. Z dvacetimetrové výše na nás shlíží hliněné postavy skrývající ostatky dávno zaniklé civilizace. Jejich duch však jakoby tu byl s námi.
A ještě jedna přírodní zajímavost na nás čeká v Chacapoyaském údolí. Tou je třetí nejvyšší vodopád světa, 771 m vysoký, jménem Gocta. Dvouhodinová procházka k němu mlžným lesem byla příjemným zakončením našeho, téměř pětiměsíčního putování po Jižní Americe. Z té neskonalé výšky padá voda stovky metrů kolmou, mechem a kapradinami porostlou stěnou do jezírka pod ním. Jednotlivé proudy se za letu rozplývají jako bílé závoje, posléze se zase slévají v proudy vzájemně se předbíhající, aby se níže opět rozplynuly. Nostalgicky rozjímáme nad vším, co jsme v Americe viděli a zažili. Byl to ten nejúžasnější úlet našeho života. Celkem na 82 navštívených míst, z toho 22 zapsaných na seznamu kulturních a přírodních památek Unesco. Ujeli jsme celkem 30 350 km, 11 krát vyměnili pneumatiku, 4 krát totálně zapadli a vlastními silami se zase vyhrabali, prožili několik vážných ponorkových nemocí, ve třech lidech zavřených na deseti metrech čtverečných. Bylo to poprvé na tak dlouho a tak daleko. Viděli jsme tolik chudoby a zároveň tolik štěstí, zářícího z tváří a úsměvů potomků indiánů. Odjíždíme nesmírně obohaceni. Ač ateisti – díky bože, že nám to poznání bylo dopřáno.
Musíme se však ještě nějak dostat do Limy, 1200 km vzdálené metropole Perú. Novou silnici přes Chiclayo vzala voda. Vracíme se tedy po stejné silnici „smrti“ přes Cayamarcu, po které jsme sem přijeli. V 9 hodin večer si kupujeme ovoce u stánku od osmileté holčičky. Nebyla to ojedinělá situace. Takových dětí, prodávajících celý den, jsme viděli mnoho, nebo vodily a pásly podél silnic domácí zvířata. Sic mají v Perú povinnou školní docházku, ne všude je litera zákona dodržována. Až tady jsme si uvědomili, jak přes všechno remcání si tam za mořem, v daleké Evropě dobře žijeme.
Za soumraku se na předměstí Limy loučíme s Tichým oceánem. Parkujeme na útesu, ve kterém pramení teplá voda. Chtěli jsme tu přespat, ale domorodci nás varovali, že za útesy bydlí bezdomovci, kteří tu často okrádají lidi se zbraní v ruce. Tak raději noc přetrpíme na hlučné pumpě v centru města. Lima čítá přes osm milionů obyvatel, z nichž více jak polovina žije na předměstích ve slumech.
Šok zažíváme v přístavu. Ač ujištěni, že všechny doklady jsou vyřízené, loď zaplacená, celníci nás tam nechtějí vpustit. Mezinárodně platný karnet neuznávají a chtějí peruánské celní dokumenty k Arnoštovi. Loď odplouvá za tři dny, ale nám letí letadlo do Evropy ráno. Sehnali jsme narychlo agenturu, která nám to vyřeší, bude to však stát dalších 1800 amerických dolarů. Arnoštek popluje tři měsíce přes Tichý oceán, kolem Asie a Afriky do Německa. To on bude první, kdo z nás objede celý svět dokola.
Odletěli jsme domů podle plánu, ale Arnošt neodplul. Chyběl mu právě ten Peruánci neuznaný Karnet, který jsme si odvezli domů, nestačila jim notářsky ověřená kopie. Posíláme jej tedy zpět tou nejrychlejší poštou a doufáme, že karavan odpluje 24. dubna.
ZaHory.net 
Zanechat odpověď na Táńa Kohoutová Zrušit odpověď na komentář