Jestli někdo propadl kouzlu cestování, poznávání nových krajin a kultur, pak sen každého cestovatele je podívat se na Nový Zéland. Souostroví na druhém konci světa je těžký kalibr pro všechny snílky, ale kde je vůle, tam je i cesta. Inspirací mi byl velký český cestovatel Leoš Šimánek, který procestoval celý svět, a já hltal kdysi všechny jeho přednášky. Jedna z jeho výprav byl Nový Zéland na tříměsíční cestě v obytném autě. Tehdy, před více než 20 lety, jsem se ho bez skrupulí zeptal, kolik ho taková cesta stála, z jeho odpovědi se mi zatočila hlava, ale touha se sem podívat byla neutuchající.
Myšlenku připustit si, že by to šlo, jsem začal intenzivně naplňovat před necelým rokem, v době již několikáté vlny covidové, kdy jsem byl přesvědčen, že cestovatelská omezení musí jednou skončit. Smůla byla, že půjčovny aut, aby přežily dva roky restrikcí, rozprodaly třetinu flotily obytných vozů, a po obnově cestování zdražily pronájmy aut o třetinu, letenky kvůli nedostatku ropy také zdražily, ale uvědomil jsem si, že je to jen otázka priorit, za co své vydělané peníze utratím.
Jsem zastáncem poctivé přípravy. Jen tak se dá vytěžit maximum zážitků z poznávání, s minimem času. Jenže Nový Zéland oplývá tolika krásami, že po sečtení míst, které chci vidět, jsem cestu naplánoval na 5 týdnů…jenom. Tady si každý najde to své, co hledá. Proto sem každý chce, do země až neuvěřitelných kontrastů. Jsou tu krásné hory i oceán, sopky i ledovce, vodopády a horké prameny, pralesy i pouště, města i opuštěná místa, kultura a historie, endemické druhy zvířat a rostlin, a to vše na dosah.
Abychom mohli vůbec nastoupit do letadla, předkládáme ke kontrole všechny možné potvrzení o očkování a prodělaných nemocech, PCR test máme i v Japonštině. Letíme 14 hodin z Frankfurtu přes Tokio, kde máme 8 hodin na přestup. Kvůli Putinově válce na Ukrajině musíme podletět celé Rusko.
Pilot se na poprvé netrefil na přistávací plochu, vzlétáme a provádíme vyhlídkové kolečko nad Tokiem s výhledem na posvátnou národní horu Fuji-san.
Po příletu se musíme přepravit z letiště Haneda do Narity, tím pádem absolvovat všechny vstupní procedury do Japonska. Tady se prvně setkáváme s precizností, kterou jsme nikde nezažili, až to vyvolalo úsměvy na naších tvářích. Naběhali jsme po letišti dva kilometry, v přesně vymezených koridorech, všude plno personálu, který nás směřuje tam kam se máme dostat, a nezapomenou nikdy na úsměv a úklon. Mírné zděšení nás přepadává v oddělení cizinecké policie. Ve sto metrů dlouhé hale kráčíme turnikety sem a tam, každých pět minut se sem nahrne 500 lidí z dalšího letadla. V Čechách fronta na tři dny, tady se to zvládlo za půl hodiny. Když už konečně máme i kufry, sháníme spojení na druhé letiště. Koupit docela drahé jízdenky na nejlevnější vlak je problém stojí 3800 Yenů (ca 650 Kč), jenže nelze platit kartou, tak jdu do bankomatu a ten nám dal možnost 1000 nebo 10 000 Yenů ☹ Nástupiště bylo strašně daleko – 2 zastávky výtahem -😊. Vlak jede ve 12:27, tak se podle jízdního řádu bez problému orientujeme. Jezdí totiž na minutu přesně.
Se vstupní procedúrou nám to celé trvalo 6,5 hodiny. Příměstský vlak peláší odhaduji tak 160km/h, chvíli pod zemí, centrem Tokia nad střechami domů, které jsou na sobě přilepené s rozestupy do jednoho metru, místy se snad dotýkají. Na dvorcích sem tam mají miniaturní hřbitovy, ale všude je pořádek a řád. Každý kousek pozemku je nějak využitý, v příkopech podél trati jsou postaveny solární panely. Nás čeká druhá noční šichta, 10,5 hodiny letu do Aucklandu.
ZaHory.net 
Napsat komentář