Po příletu do hlavního města severního ostrova vyřizujeme formality v půjčovně karavanů. Vyfasovali jsme šestnáctiletou Emu s panoramatickými okny a podle značky jsme asi i počtem stejní nájemci. 😊. Má najeto skoro 400 000 km, nábytek se za jízdy trochu rozpadá, ale máme střechu nad hlavou.
Únava po dvou nočních letech a dvanácti-hodinovém časovém posunu na nás doléhá, z posledních sil nakupujeme potraviny a stavíme v prvním kempu na kraji města. Musíme se zaregistrovat on-line a po zaplacení poplatku nám pošlou kód k otevření brány do kempu. Těžký oříšek pro mě, který jsem se učil angličtině v 50-ti letech…Nemohu na jejich stránkách potvrdit poslední krok. Zrovna přijíždí ranger tak se mu snažím vysvětlit problém. Ujišťuje mě, že je chyba na jejich serveru, dává mi bezplatně kód a cesta k odpočinku je nám otevřená.
Z Aucklandu míříme po západním pobřeží k pralesní rezervaci „Waipoua Forest“,kde se podařilo zachránit před pilami dřevorubců poslední exempláře mohutných stromů „Kauri“. Pod šedesát metrů vysokými velikány s průměrem kmenů 2-3 metry máme pocit niternosti. To ale není nic proti tomu, co jsme spatřili na konci stezky s vyhlídkou na „Otce pralesa“. Jeho kmen s průměrem skoro 6 metrů nás přivádí k němému úžasu. Ostatní stromy v jeho blízkosti vypadají jako vychrtlé sirky. Objem dřeva kmene je odhadován na 208 m3. Jeho tvrdé, načervenalé dřevo má v řezu krásnou strukturu a je velice pevné, což se jeho druhu stalo málem osudným.
Lesy a pralesy jsou tady na Zélandu nesmírně druhově pestré. Na jednom místě tu rostou borovice, eukalypty, bambusy, aurakárie, dracény, palmy. Nás fascinují stromové kapradiny s výškou i přes 10 metrů, s mohutnými korunami. Před vstupem do pralesa musíme projít turniketem, kde si musíme vyčistit a vydesinfikovat podrážky bot, abychom do pralesa nezanesli cizorodá semena.
Noc trávíme v kempu „Mangeroa“ s vyhlídkou do fjordu „Hokianga Harbour“. Moc krásné místo a klid. Poplatek 20 novozélandských dolarů vhazujeme proříznutou dírou ve stěně námořního kontejneru 😊.
Ráno objevujeme pláž „Kouto Boulders“, s neuvěřitelně pravidelně kulatými balvany v průměru asi jeden metr. Vznikly v minulosti obalením zrnka písku jílovitým podložím, kterého je tady všude kolem dost. Vlnobitím se koule zvětšovaly a dostávaly svůj tvar. Časem zkameněly. Bohužel je příliv takže z moře koukají jen horní polokoule.
Dále na sever se táhne písečná pláž „Ninety Miles Beach“. Je 90 km dlouhá, nikoli 90 mil, ale přesto je to fascinující rozměr, kam oko dohlédne, od obzoru k obzoru. Za odlivu se po ní prohání mladí kluci s terénními auty, jinak je to celkem nezajímavá placka. Moře je docela studené, tak se alespoň pobrouzdáme ve vlnách.
Stojíme na nejsevernějším bodě Nového Zélandu. „Cap Reinga“ s bílým majákem a rozcestníkem. Tady si uvědomujeme, jak šíleně daleko jsme od domova. Mísí se tu vody Tasmanova moře a Pacifiku. Tichý oceán je teplejší, vzniká tu odlišné mikroklima: Na dvouhodinové procházce jsme několikrát zmokli i užili si sluníčka, větru a mlhy.
Přejíždíme k „Whaitangi“, kde navečer stíháme procházku pěšinou skrz prales podél řeky k vodopádu „Haruru“
V národní rezervaci „Whaitangi“ se dozvídáme zajímavosti o původní domorodé kultuře Maorů. Ve společenském kmenovém domě „Wharere Runanga“, zdobeného úžasnými dřevořezbami, sledujeme vystoupení válečného tance mužů a žen, které je velmi působivé. Kdyby tento tanec na nás vybalili někde v pralese, tak se asi budeme bát.
Poblíž společenského domu stojí dům v koloniálním stylu „Treate House“, s krásným výhledem na zátouku, kde byla v r. 1840 podepsána smlouva o nezávislosti Nového Zélandu na Austrálii a Nový Zéland se stal britskou kolonií. U zátoky je vystavena maorská válečná a ceremoniální kanoe „Ngatokimatawhaorua“, dlouhá 35 m, vytesaná z jednoho kusu kmene stromu Kauri. Je rovněž zdobená krásnými dřevořezbami.
Zatím nejkrásnější kemp jsme objevili u „Whananaki“, na pláži Pacifiku. Od oceánu nás dělí pás větrolamů vysokých stromů aurakárií. Jsme tu úplně sami, boží plácek. Tento kemp je free, tedy zdarma, ale mohou sem jen auta s vlastním WC. Ostatní mají smůlu. Není tu ani pitná voda, ale můžeme se tu zbavit odpadků. V jiném, placeném kempu je voda, WC, ale sprcha je na parkovišti vzdáleném 1 km, a odpadky si musí každý odvést a chemické WC vám doporučí vylít na pumpě vzdálené 15 km. Jistota, že v kempech najdeme obstojné zázemí nám trochu chybí. Občas narazíme na vylévací a doplňovací místa podél silnice, tak to zas takový problém není. Před setměním se jdeme projít přes nejdelší lávku pro pěší na jižní polokouli.
Při ranní procházce po pláži nacházíme krásnou, modro-zelenou lasturu s perleťovým nádechem – je to favorit z dosud nalezených suvenýrů.
U města „Whangarei“ padá přes hranu vyvřelého čediče 26 m vysoký, stejnojmenný vodopád. Je zrovna po deštích, tak je to krásná podívaná. Bohužel koupání pod vodopádem je již nějaký čas zakázáno.
Ve městě obědváme v restauraci, která má vysutý balkon obložený z načervenalého dřeva stromů Kauri. Servírka nám prozradila, že i desky stolů jsou ze stejného materiálu. Byla potěšena, že jsme z České republiky. Ona je z Irska, přijela sem před třemi roky, zamilovala si to tu a už tu zůstala.
ZaHory.net 
Napsat komentář