Sedím na kanadském trajektu z Nového Skotska, směr ostrov Newfoundland a v myšlenkách bloudím a přemýšlím, jak se to všechno seběhlo a jak se podařilo zrealizovat mou druhou životní cestu po Světě.
Celý život toužím vidět kanadské a americké národní parky a také se chci podívat na Aljašku za polární kruh a vcítit se do doby zlatokopů, protože jsem také takový blázen, jako byli oni, který mění a naplňuje si své cestovatelské sny. Nápad vznikl v mé hlavě už dávno, ale asi před rokem jsem zjistil, že poslat obytné auto za moře není až tak finančně nemožné. Půjčovat si obytňák na 4 až 5 měsíců vyjde daleko dráž. Navíc si můžu nabalit plno věcí, co bych do letadla nedostal.
Cestu jsem rozdělil na dvě poloviny; tu první si užiji s Elou, jejím Martinem a psem Freykou, která tvoří s Eliškou nerozlučnou dvojici. Společně projedeme Kanadu z Halifaxu na východním pobřeží, přes Newfoundland, divočinou Labradoru, k Niagarským vodopádům a dál na západ ke Skalistým horám. Pak ještě na sever na Aljašku a dolů do Vancouveru v Britské Kolumbii. Tam se rozloučíme. Zhruba po dvou měsících se vrátím do Čech pro mou manželku Páju, a v druhé polovině spolu s ní procestujeme americký středozápad a přes Floridu a Apalačské pohoří se vrátíme na sever zpět do Halifaxu. Čeká tam na nás s Pájou téměř třicítka národních parků. Snad je od září do listopadu stihneme všechny!
Dobrodružství začalo ještě v Evropě. Z přístavu v Antverpách plují lodě do Kanady každý týden, plavba trvá asi 8-10 dnů. Přistavil jsem našeho Arnošta do přístavu a odletěl domů. Den před vyplutím nám podali zprávu, že se máme dostavit do přístavu a vyndat potraviny a spreje, které nesmí na palubu lodi. Neuvědomili jsme si, že tam máme sprej na komáry a vůni na WC. Dvě instantní polévky jsem tam nechal od poslední cesty. Špeditéři chtěli abychom se zastavili nepovolené nádoby vyzvednout z auta. Byl by nesmysl jet 1000 km pro takové blbosti. Nakonec nám sehnali firmu, která má oprávnění vstoupit do celního skladu a ty věci vytáhla, za drobný příplatek 170 €. Jenže loď mezi tím odplula tak Arnošt popluje na další lodi.
Eliška cestovala s Freykou z Frankfurtu přímým letadlem. Velký pes nesmí být za letu na palubě, ale v bedně v nákladním prostoru. Freyka to zvládla bravurně. Já s Marinem jsme přeletěli 3.července s přestupem na Islandu. Tam jsme nechali projít celou dlouhou frontu pasažérů a zvedli se, až na poslední chvíli. Nečekali jsme imigrační úřednice ještě před opuštěním Evropy. Přistoupili k nám a začal výslech: Proč cestujeme do Kanady, proč nemáme zpáteční letenky, kolik máme peněz, co tam hodláme tak dlouho dělat, jestli máme zdravotní pojištění atd. Museli jsme prokazovat, že jsme doma zaměstnaní, ukazoval jsem jim výpis z obchodního rejstříku v angličtině, (to už se mi jednou na cestách hodilo, tak jsem ho měl s sebou); uklidnil je až předložený itinerář cesty a doklady od zaslaného obytňáku, který pluje lodí. Pustili nás pět minut před odletem, za námi uzavřeli gejt a posléze dveře do letadla. Musím ale dodat, že se chovali korektně i přes mojí nedokonalou angličtinu a byli trpěliví.
První dojem z Halifaxu, ale později i z jiných částí Nového Skotska i okolních provincií mě zaskočil. Mám pocit, že snad 90 % staveb jsou dřevěné budovy, všechny mají vodorovně orientované prkenné fasády. Rázem jako bych se ocitl na přelomu 19 a 20 století.
Týden navíc čekání na Arnošta jsme využili cestováním v pronajatém autě a přespáváním v motelech. Ty spreje v karavanu se ze 170€ prodražili daleko víc. Nejlevnější nocleh pro tři stojí 3-4 tisíce Kč na noc, auto na týden ca.14.tis. Kč. Zase jsem udělal stejnou chybu jako při cestě do jižní Ameriky a levné letenky koupil dlouho dopředu, bez možnosti změny termínu.
První den jsme prochodili celý Halifax. Všechny jeho parky – mají tu plno kašen a fontán, jenže se k nim nesmí nikdo přiblížit. Jsou oplocené a visí tu cedule „vysoké napětí“ což tě trochu odrazuje se k nim vůbec přiblížit, natož smočit palec.
V muzeu v pevnosti nad městem jsme se dozvěděli, že za první světové války, se v přístavu 6.12.1917 srazily dvě nákladní lodě, jedna byla plná munice a TNT. Po srážce začala jedna z lodí hořet a na nábřeží se nahrnuly davy zvědavých lidí. Válečná loď explodovala a dva tisíce lidí přišlo náhle o život. Velká část Halifaxu byla zničena a tabulky v oknech praskaly až ve 160 km vzdáleném městě Truro. Byl to největší výbuch způsobený člověkem před shozením atomové bomby na Hirošimu.
Večer oslavujeme příjezd do Kanady v restauraci, ochutnáváme rybí delikatesy včetně humra. Humry se to tu na východním pobřeží jen hemží, nabízejí je všude i v rohlíku jako hotdog.
Nejvíce nás ale překvapila ohleduplnost řidičů. Chystáš-li se přejít silnici, oni zastaví v obou směrech nejen na přechodu, ale i mimo něj jen co se nepatrně přiblížíme okraji silnice. Zastaví 10 metrů od tebe a dávají ti přednost. Přívětivost lidí se projevuje i v obchodech. Hned za pozdravem se ptají jak se máš a čekají upřímnou odpověď. Popřejí ti hezký den na rozloučeni. Je to milé, a přitom se nijak nevnucují. Zato je tu nejen draho, ale ceny v obchodech jsou bez daně, kterou příúčtují u pokladny. Koupíš si kilo jablek, cena je za libru (0,45kg), k tomu daň a zaplatíš skoro trojnásobek deklarované ceny. Totéž je za služby. V bufetu nebo restauraci vidíš cenu, k tomu ti připočítají daň a pak si můžeš vybrat spropitné, které jim necháš – 15, 20, 25%? no mazec…A v místech, kde se na silnici pracuje nebo u školy visí cedule, že za nedodržení rychlosti jsou dvojnásobné pokuty. To se mi zase docela líbí.
Za Halifaxem se následující den touláme v oblasti Pěti jezer. Jen vstoupíme do lesa, už nás varují cedule před medvědy a losy. Na dvanáctikilometrovém okruhu potkáváme strážce parku, který nás uklidňuje, že posledního medvěda tu zahlédli vloni. Byla mlha a trochu pršelo, docela jsme navlhli. Přesouváme se do Peggys Cove, malebné rybářské vesnice, kde místní sochař vytesal do tvrdé žuly sousoší asi třiceti místních rybářů s jejich rodinami při práci.
Přespáváme ve vedlejší vesnici v motelu, který vlastní Rosťa, český emigrant, který v roce 1985, v 19-ti letech utekl před vojnou do Kanady, protože od mládí chtěl cestovat. Vyprávěl nám, jak mu doma visela mapa Světa se zapíchanými špendlíky, kam se chtěl podívat, ale režim mu to nedovoloval. Dal nám na sebe kontakt, má všude plno známých, kdybychom se kdekoli dostali do nesnází, máme mu zavolat. To bylo příjemné setkání!
Kousek vedle na jižním pobřeží leží městečko Lunenburg, jehož dřevěné domy byly zrekonstruovány do podoby na počátku 19.stol., kdy bylo založeno, a je zapsané na seznamu UNESCO.
Burntcoat Head je místo s nejvyšším rozdílem hladiny moře mezi přílivem a odlivem na Světě. Přijeli jsme sem zrovna za odlivu a procházíme se po pobřeží mezi skalami a vysoko nad našimi hlavami rozeznáváme pobřežní čáru kam dosahuje voda za přílivu. Přijde nám to neuvěřitelné.
V N.P. Fundy jsme se trochu sekli, vybrali jsme zkratku, která byla sice delší, za to po horší cestě. Když byl terén nesjízdný i pro naši čtyřkolku Toyota Rav4, museli jsme se obloukem vrátit a cestu nám překřížil černý medvěd. Byl sice asi sto metrů před námi a jakmile spatřil plechovou obludu, zmizel v lese. Ani jsme si ho nestačili vyfotit. To už bylo poslední varování, a koupili jsme si bear spray. Sichr je sichr…
Na ostrově Prince Edwarda jsme si půjčili kola a za dva dny projezdili po zrušených železnicích a okolí necelých 100 km. Půjčení tří kol a vozíku pro psa stálo skoro totéž, co půjčení auta na týden. Bylo konečně slunečno, vlastně až moc, vedro k padnutí. K tomu jsem ještě první den píchnul. V kempu jsem sháněl nářadí, fleky, lepidlo i pumpičku. Všichni se mi snažili pomoci. Kanaďani jsou zkrátka moc milí lidi.
Vykoupali jsme se v mělkém, studeném moři plném medúz, připadal jsem si jak na Balatonu, jdeš 50 metrů a stále máš vodu po kolena. Ale je krásně čistá. To už ale spěcháme zpět do Halifaxu, máme zprávu, že loď s naším Arnoštem je v přístavu. Ostrov Prince Edwarda opouštíme po 16 km dlouhém mostě. Za oboustranný průjezd si naúčtovali 50 dolarů.
Zjistil jsem, že mám oteklou dáseň, sic mě nic nebolí, ale pro jistotu, až vyzvedneme Arnoštka, tak se raději podívám k nějakému zubaři, než zmizíme do divočiny.
Ve středu ráno, týden po našem příjezdu, začínáme řešit vydání karavanu. Aby nám ho v přístavu dali, musíme přinést doklady z lodi, potvrzené od celníků. V Čechách jsme si již předem zajistili doklad o dočasném dovozu vozidel do Kanady – EPA, a tak nemusíme platit clo. Celník ale chce nejprve potvrzení o sjednaném pojištění, což v je v Kanadě velký problém, nikdo tě nepojistí, pokud tu nemáš trvalé bydliště. Pouze jedna jediná společnost tě může pojistit a ta si to pořádně namastí. Za 90 dnů povinného ručení jsem vysázel 2150 kanadských dolarů (37 tisíc Kč)!!! Jak auto pojistíme na další dva měsíce nevíme, snad to v USA půjde lépe.
Ve tři odpoledne jsme Arnošta dostali z přístavu a já jdu k zubaři. Doktor byl moc fajn, všechno mi vysvětlil, než jsem vše pochopil, musel mi něco opakovat, abych všemu porozuměl. Přesvědčil mě, že osmičku vpravo nahoře nemá cenu opravovat a vytáhnul mi jí. Než zabrala injekce, řekl mi, že jeho babička pocházela z Československa, z Dolného Kubína a omlouval se mi, že česky umí jen jedno slovo: „Slivovice“. Tak jsme se tomu společně zasmáli, a já vytáhl 455 dolarů a bylo po srandě.
Propan mají na mnoha místech, ale plní jen do lahví. Pouze jedna plnírna v Halifaxu umí natankovat plynové nádrže, jenže tam už měli zavřeno. Čekáme na druhý den. Vozím redukce uzávěrů pro celou Evropu a byl jsem zvědavý na jejich. Jsou pochopitelně odlišné od evropských. Povedlo se skrze švýcarskou.
Zajišťováním auta a náplní jsme ztratili den a půl. Přejíždíme na Cape Breton Island, za tmy odbočujeme k parkovacímu stání s výhledem na záliv. Nějak jsme blbě odbočili a jedeme po zrušené železniční cyklostezce, přes dřevěný můstek, o kterém jsme nebyli zcela přesvědčeni, že nás unese. Parkovací stání s jinými karavany nacházíme, ale za závorou, aby na stezku nikdo nevjel autem. Zpátky nejedu, nechci pokoušet znovu chatrný mostek, a tak pokračujeme dál a hledáme cestu ven na silnici po úzké lesní pěšině. V noci zase lilo, mladí jsou venku ve stanu a já si užívám pohodlí obytného auta.
Ráno společně snídáme venku na lavici a dáváme se do řeči s cyklistou Tristanem, studentem z Québecu. Jel si udělat výlet až do Nového Skotska, má to dokola 3500 km. Zalepoval si lepidlem na duše sandály, které se mu v dešti začaly rozpadat. Povídali jsme si o naší a jeho cestě. Mezi tím se neúspěšně snažil rozpohybovat plynový vařič. Koukám na jeho plynové bombičky, zdály se mi povědomé. Vozím s sebou 30 roků starý dobrý plynový vařič jablonecké firmy Var. Zakládající společníci této firmy ještě za komunistů kopírovali západní kartuše a ejhle, český vařič pasoval na kanadské bombičky. Tak jsem mu jej věnoval. Měl z něj obrovskou radost a já z jeho nadšení snad ještě větší. Pak jsme přidali pár historek o zlatých českých ručičkách, kdy za komoušů jsme se naučili všechno možné i nemožné dělat na koleně, a hlavně o tom, že jsme nesměli cestovat. Neuměl si to ani představit, proč to nešlo.
V národním parku Cape Breton Highlands stihneme dva půldenní treky. „Polletts Cove“ vedl po pobřeží přes dva kopce a dvě údolí, prodírali jsme se vysokými křovinami v mlze, bosí brodili řeku, zahlédli tuleně v moři, vrátili jsme se před setměním napůl promočení, ale bylo to fajn, 10 km za 4 hodiny.
Druhý den ráno bylo krásně, udělali jsme okruh „Franey“ ke 420 m vysoké skalní vyhlídce, kde se kocháme úžasnými výhledy na pobřeží. Ještě spěcháme do města Louisbourg, rybářské vesnice, později přestavěné na pevnost. Je to významný historický klenot Kanady, zrekonstruovaný do podoby kolem roku 1750, lidé tu předvádí svá řemesla v dobových krojích. Bohužel město je večer uzavřeno a ráno musíme být už u trajektu na Newfoundland. Pluje jen třikrát týdně a musíš mít rezervaci dlouho dopředu. Tak jsem si do zavřené vesnice zaletěl alespoň dronem.
Samotné najíždění aut do útrob lodi trvá dvě hodiny. V Evropě by to trvalo jen půl. Ale jsme tu a odplouváme!
ZaHory.net 
Zanechat odpověď na Alena Márová Zrušit odpověď na komentář